Eugenie Číhalová

* 1944  

  • „V tom Rusku se režim nezměnil, tam je sto let pořád ten stejný. A ono to je teď možná ještě horší, než to bývalo dřív. A pro mě je strašné a vlastně to vidím i tady, že ti lidé jsou tak strašně ovlivnění tou propagandou a tím, jak tam žijí a nemají rozhled. Ale teď už je to samozřejmě trošku jinak. Ale inteligence, tak jako v tom dvacátém roce, dokud ji nevyvraždili, tak odcházela, protože viděla, že tam nemůže žít, protože první, co se vždycky v revoluci likviduje, je inteligence. Teď vlastně začíná… v podstatě už tomu říkáme pátá vlna emigrace z Ruska. Teď už odcházejí hodně i mladí lidé. Třeba v těch sedmdesátých letech k nám hodně přicházeli třeba… no samozřejmě i do světa, ale zůstalo jich mnoho i zde. Skutečně vysokoškoláci, kteří pochopili, že tam svoboda nebude, alespoň za jejich života nikde. A tak si pořád říkali, že tady to bude lepší. Ale odcházeli i jinam do světa. Já to vidím, když přijedu za bráchou do Kalifornie, že Kalifornie je plná Rusů, ale už i důchodců, už emigrují i důchodci. Florida je plná důchodců, plná Rusů, a teď najednou vidíte, že svět je plný Rusů. To Rusko se vylidňuje, protože tam je to čím dál tím horší, čím dál tím víc šrouby se utahují. A ti lidé žijí v bídě, ale oni to nějak nechápou, protože pro ně je ta sláva ten veliký ‚нерушимый Советский Союз‘.“

  • „V té době ještě nebyly ty zákony o ochraně zvířat, proti týrání zvířat, nic takového vůbec neexistovalo. V té době se tam dělaly hlavně experimenty na psech. A ti psi se získávali tak, že každý pátek přijelo kryté auto, buď s maďarskou nebo se slovenskou značkou, otevřela se vrátka, vypustili se do výběhu psi všech možných ras a značek, no a ti prožili týden v karanténě a šli do experimentu. A experiment v té době, to, na čem jsem já pracovala, byla transplantace ledvin a konzervace ledvin. A zkoušely se různé konzervační roztoky, kterými by se ta ledvina mohla uchovat na tu dobu, než se natransplantuje příjemci.“

  • „No a pak když došlo k tomu stěhování, tak pořád, jestli jo, nebo ne. Pak nakonec řekli termín: ‚Tady ten den se stěhujete.‘ Takže my jsme to uvítali, protože jsme nešli do školy. Takže jsme stáli… přijely dva vozy Holan. Tam stály a teď ti lidé čekali, co se bude dít. A my jsme stáli venku, protože už jsme se nesměli vrátit nahoru do bytu. No a ti obyvatelé, kteří nebyli v práci, tam stáli s námi a koukali, co se bude dít. No a oni začali vynášet a vynášeli a skládali. A musím říct, že celkem byli pečliví, opatrně, mohli taky všechno házet na zem. Ale už toho bylo hodně a teď prostě máma řekla, že taky je naše taková skříňka, kde táta měl kartotéku. A brácha řekl, že bez té kartotéky, bez té skříňky nepůjde, že se nebude stěhovat. My jsme si totiž večer hráli, když táta dělal pojišťovnu, a brácha obsadil tu skříňku a strašně rád vytahoval tu roletu nahoru a spouštěl ji dolů, i když to tátu rušilo, ale prostě brácha, ten mohl dělat, i kdyby se postavil na hlavu. No a řekl, že bez téhle skříňky… a strašně řval, že skříňku. Jenomže v té skřínce pořád byla zamčená, jak to máma pozamykala, ta kartotéka těch tátových pacientů. A oni to nemohli nijak… prostě žádným způsobem s tím nemohli hnout. A nakonec udělali jedno, že ji... jak jsme tam s tou mámou a s těmi původními obyvateli všichni stáli a ti, co šli kolem, tak přihlíželi, a oni tu kartotéku vysunuli z okna. Prostě ji vysunuli a ona se dole rozprskla, teď ty tisíce papírů se rozletěly, a brácha začal strašně řvát, úplně jako tygr, protože… ne kvůli těm papírům, ale kvůli tomu, že jeho skříňka je pryč, ten jeho štelářek, jak tomu říkal. A teď se pamatuju, že ta máma, jak jsme stáli vedle ní, a ten brácha tak strašně řval, úplně jako když ho bere na vidličku, tak nám úplně zatnula, že si myslím, že mi úplně propíchla rameno, ale to samé zřejmě i bráchovi, protože ten okamžitě ustal, a máma řekla: ‚Ticho, ani slzu!‘“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 21.06.2018

    (audio)
    duration: 01:54:33
    media recorded in project Nejsme tu sami: příběhy našich menšin
  • 2

    Praha, 02.07.2018

    (audio)
    duration: 01:38:42
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

To je hrozné, když vám sem přijede příbuzný, ale přijede na tanku

Portrét detail
Portrét detail
photo: sbírka Post Bellum

Eugenie Číhalová se narodila 13. května 1944 v Praze. Otec Jevgenij Feofilovič Djukov z Velkého Kupjansku v ruském impériu bojoval během občanské války v řadách Bílé armády, po evakuaci Wrangelova vojska z Krymu přijal nabídku československé vlády a během takzvané ruské akce se usadil v Praze. Vystudoval lékařství na Karlově univerzitě, provozoval ordinaci na Smíchově a působil jako podnikový lékař ve Škodových závodech. V květnu 1945 unikl zavlečení do Sovětského svazu, stejně jako jeho manželka Erika Kaprasová. Po jeho smrti v roce 1951 pak byla rodina vystěhována z bytu. Eugenie absolvovala zdravotnickou školu, studovala na lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Po přerušení studia v roce 1969 získala místo laborantky v chirurgickém výzkumném ústavu Thomayerovy nemocnice, působila i v Institutu klinické a experimentální medicíny. Je zakládající členkou výboru Oni byli první, působí ve spolku Ruská tradice a podílí se na vydávání žurnálu Ruské slovo.