The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eugenie Číhalová (* 1944  )

When a relative of yours pays you a visit on a tank, that´s a terrible situation

  • +born on May 13th 1944 in Praha +her godmother was a daughter of the well known neurologist Bekhterev +her father fought in the White Army during the Russian civil war +her father was a general physician at Smíchov, Praha and also a company physician at Škoda manufacturing plant +since January 1945 her father was being held in Praha´s Pankrác prison +in May 1945 both her mother and father managed to escape the forced repatriation to the Soviet Union +after her father died in 1951 the family has been evicted from the flat +she graduated from a secondary medical school +she did competitive underwater diving +she studied medicine at the Charles University´s Faculty of Medicine +she worked at the Institute of experimental surgery

.

Eugenie Číhalová se narodila 13. května 1944 na pražském Smíchově. Matka Erika, rozená Kaprasová, pocházela z domkářské rodiny v Hořicích v Podkrkonoší, kde jejího otce považovali za velkého pokrokáře a provokatéra, mimo jiné i proto, že si jako první ve vsi zřídil koupelnu a vlastnil rádio a dalekohled. Aby unikla nucenému nasazení v Německu, nechala se Erika přes známé zaměstnat jako pomocnice porodní asistentky v Praze – Radlicích. Když došlo při porodu k vážnějším komplikacím, byl obvykle povolán na pomoc nejbližší lékař, konkrétně Jevgenij Djukov, který ordinoval na Smíchově v ulici Na Václavce. Protože mohl i ve válečném přídělovém systému volně používat automobil, brával obě ženy často na výlety, například za svým známým Ivanem Kopeckým, který měl zubařskou ordinaci v Karlštejně, až konečně Erice nabídl, že opustí bezdětné manželství a ožení se s ní.

Válka vždycky ty rodiny rozhodí

Jevgenij Feofilovič Djukov přicestoval do Československa na počátku dvacátých let během takzvané ruské akce. Narodil se ve Velkém Kupjansku v Ruském impériu jako jedno ze čtrnácti dětí pravoslavného duchovního. Ve čtyřech letech se stal žalmistou, na přání otce pak studoval v charkovském duchovním gymnáziu. Po vypuknutí války v roce 1914 začal opět z otcovy vůle studovat veterinární medicínu. V roce 1917 se ale „dostal do soukolí revoluce a občanské války“ a vstoupil do Dobrovolnické armády (bělogvardějci), s níž prodělal řadu bojových operací, během nichž se „krásní mladí lidé, přestože milovali básně a hudbu, mlátili na koních se šavlemi“. Když se při jedné příležitosti ocitl poblíž Kupjansku, vojsko bez povolení opustil a zamířil domů, kde „babička zůstala s nejmladšími dětmi, a tak se stalo, co se stalo - že otec už je našel na zahradě, nebudu říkat v jakém stavu. Ale protože byla zima, nemohl ani hroby vykopat, tak je přikryl nějakým klestím, a to bylo naposledy, kdy viděl svůj dům, kde se narodil“, jak uvádí Eugenie, která tento čin připisuje bolševikům hnaným nenávistí k duchovenstvu.

Protože „Rudá armáda zvítězila na všech frontách“, ustoupil Djukov s vojskem barona Wrangela na Krym, po evakuaci bělogvardějců do Istanbulu se přes Gallipoli a Lemnos dostal do Bulharska, kde na čas zakotvil v ruském emigrantském kroužku a chystal se studovat medicínu. „Když Wrangel rozpustil armádu, začali se rozcházet do zemí, které jim byly sympatické, blízké. Hodně lidí šlo do Jugoslávie, protože Srbové jsou pravoslavní. Hodně lidí šlo do Francie, protože bylo zvykem u jisté třídy lidí mluvit francouzsky, a mnoho lidí šlo do Belgie, tam šli hlavně monarchisté, anebo do Berlína, kam šla střední třída, protože se rozhodli, že nebudou studovat, že budou hned pracovat,“ přibližuje Eugenie další osud emigrantů a dodává, že poté, co otce v Sofii dostihla zpráva, že „československá republika přijímá studenty a kadety, s tím, že je bude podporovat na stipendiích, aby se zde usadili, vystudovali a dál tu pracovali,“ rozhodl se tuto nabídku přijmout.

V této vlně ruské emigrace s ním do Československa přišli nejen bývalí spolubojovníci, ale i civilisté, vdovy a sirotci, celkem šlo asi o třicet tisíc lidí. Valná část ruské komunity se soustředila v Praze, vznikaly tu kluby a profesní spolky, periodika, pěvecké sbory i univerzita. Jevgenij Djukov začal v Praze studovat medicínu na Univerzitě Karlově. Zpočátku žil v podnájmu v malém bytě na Smíchově, kde přespával v kuchyni a „když rodina povečeřela, zabíral stůl ke studiu“, přesto dokázal nejen obsáhnout učivo v jazyce, do něhož teprve pronikal, ale byl prý činný i v emigrantských spolcích, zpíval v církevním sboru, vedl vlastní oktet, s nímž pronikl do rozhlasu, působil v boxerském klubu a oženil se se spolužačkou z medicíny. Od roku 1933 si zřídil praxi na Smíchově a začal působit jako podnikový lékař ve Škodových závodech. Získal i československé občanství, přestože původně patřil k těm, kteří „když odcházeli z Krymu, byli přesvědčeni, že se za rok za dva vrátí, protože ten systém tam nemůže fungovat“. 

Válka na Smíchově a pomoc s překladem

Do velkého bytu s ordinací v domě v ulici Na Václavce se po svatbě nastěhovala i Erika a začala s manželem spolupracovat jako zdravotní sestra. Přestože doktor Djukov prý neměl během nacistické okupace kvůli svému původu zpočátku žádné problémy a Eugenii mohla ještě pokřtít „hvězda ruské komunity“ archimandrita Izák, koncem roku 1944 byl tento známý „lidumil ze Smíchova“ poprvé zatčen a třináctého ledna následujícího roku internován na Pankráci.

Po náletu na Prahu v únoru 1945 pak Eugenii vyzvedl v Praze hořický děd a odvezli ji k sobě, její matka však kvůli pokročilému těhotenství zůstala na Smíchově. Vzhledem k vývoji situace na frontách světové války se mezi ruskou emigrací začaly šířit obavy z blížící se Rudé armády. Například kmotra Eugenie, dcera akademika Bechtěreva Danilevská, tak již od počátku dubna trávila s rodinou celé dny v evakuačním vlaku německého Červeného kříže na pražském Hlavním nádraží. „Každý den si šli sednout do vlaku, čekali, že se rozjede. Večer se šli vyspat domů. A 20. dubna už ve vlaku zůstali a odjeli,“ jak uvádí Eugenie.

Během květnového povstání prý doktora Djukova hledal Na Václavce jakýsi voják ruské osvobozenecké armády, který mu byl podle sousedů velmi podobný, takže usoudili, že se jedná o jeho bratra. Erika však byla v porodnici a samotný Djukov se po úniku z věznice vracel domů přes vzbouřené město jen pomalu. 14. května pak do bytu na Smíchově přišli jacísi ruskojazyční pánové a otce odvedli s tím, „že jen potřebují pomoci s překladem, že se za hodinu vrátí“.

Muži ze sovětské vojenské kontrarozvědky ho ale odvezli do Skleněného paláce v Dejvicích, kde shromažďovali a třídili ruskou emigraci před transportem do Sovětského svazu. Návratu do vlasti a pravděpodobnému pobytu v některém z pracovních táborů tak prý otec unikl jen šťastnou náhodou: „Velitel měl milenku, která rodila“, dítě bylo v příčné poloze a nastaly komplikace. Hned se tak přihlásil, a přestože mu velitel oznámil, že „dítě se musí zachránit, na ženské nezáleží”, věděl, že na tom závisí jeho život, a to dítě obrátil. Záležitost se tak uzavřela bez ztrát na životech, za což byl odměněn tím, že mohl z rukou Směrše uniknout. Po návratu na Smíchov zjistil, že manželku mezitím „sebrali do nějakého ženského tábora, do nějakého lágru v Jihlavě“ a syn Vladimír zůstal v bytě správcové „v hrozném stavu“, odkázaný na kozí mléko. Vrátil se za důstojníkem do Skleněného paláce a prosil ho o pomoc, ten ho ale vyhnal. Přesto se otci asi po týdnu podařilo manželku najít a z tábora vyplatit, takže se rodina mohla sejít v poválečné Praze na křtinách Vladimíra, jemuž šel za kmotra další emigrant, který unikl odvlečení do Sovětského svazu, starý otcův přítel, kozák, který mu kdysi zachránil život v bitvě.

Bez otce a bez domova

Otci se podruhé v životě emigrovat nechtělo, dál tak působil jako závodní lékař a odpoledne ordinoval doma. Po únoru 1948 mohl sice ve své ordinaci zůstat, musel se o ni ale dělit s dalším lékařem. Eugenie mezitím začala navštěvovat ruskou školku v Dejvicích, kde se od čtyř let učila číst a psát, později přešla do školy U Santošky. „Ve třídě vždycky řekli: ‘No ona to je Ruska.‘ A já jsem si jako dítě říkala: ‚Proč jsem Ruska, když moje máma je česká a jezdím k české babičce?‘ A i na těch prázdninách to bylo vždycky to jméno, říkali: ‘Proč se takhle jmenuješ?‘ To bylo takové problematické, to pak je člověk, ani nevím, jestli černá, nebo bílá vrána, prostě jste trošinku někde jinde,“ vzpomíná Eugenie na svoje první dojmy z kontaktu se společností.

V roce 1951 Jevgenij Djukov zemřel. Ze Smíchova prý vypravovali zvláštní tramvaje, aby se mohli početní truchlící dostavit včas, a navzdory poměrům proběhla v obřadní síni bohoslužba. Po ní „plamenně řečnil Formánek z Melantrichu“, který před „celým Smíchovem“ a také celou třídou Eugenie prohlásil, že jejího otce „zničili bolševici“, načež byl odveden tajnou policií. Až po jedenácti letech se vrátil z jáchymovských lágrů jako „vychrtlý, šedý člověk“, kterého nikdo nepoznával.

V roce 1953 pak vygradoval konflikt s novými provozovateli ordinace Na Václavce, což nakonec vedlo k tomu, že Djukovovy z jejich bytu vystěhovali. To posloužilo jako svého druhu veřejné představení, během něhož ale „matka stála jako socha“ a i děti měla k tomu, aby si v nelehké chvíli zachovaly důstojnost. Rodině pak nějaký čas nabízeli jen ohavné, plesnivé byty, nakonec se jim ale podařilo usadit v bývalých Schwarzenbergských domech Na Knížecí a Eugenie i s bratrem přešla do školy ve Vltavské ulici. Stejně tak matka, která „vždycky, když už si našla dobrou práci, tak to zas nebylo dobře“, si nakonec přeci jen díky známým našla snesitelné místo v jakémsi zařízení obhospodařujícím materiální zajištění učňů.

„Já jsem docela dobře kreslila a malovala,“ vzpomíná Eugenie a zmiňuje, že toužila vypravit se do Čimelic na filmovou školu, což jí však matka nedovolila, stejně jako studium na grafické škole v Hellichově ulici. Nakonec se tak shodly na zdravotnické škole, kam Eugenii přijali navzdory tomu, že některým nižším funkcionářům režimu prý nestačilo, jaký osud Djukovovy postihl, a cítili potřebu jim škodit. Spolu s bratrem se Eugenie věnovala i plavání a při jednom ze závodů si je vyhlédli potápěči z klubu Tesla Holešovice a přesvědčili je, aby vstoupili do jejich družstva, které pak úspěšně reprezentovali. Bratr se navíc později stal i potápěčem z povolání. Zdravotnickou školu Eugenie absolvovala v roce 1962 a začala pracovat na dětském oddělení v nemocnici Pod Petřínem. Po roce pak mohla po vzoru svého otce začít studovat medicínu na Karlově univerzitě.

Co jsme provedli, že na nás jdou s tankama?

„Říkali jsme si, je tady jiný svět, všechno se mění, ale ten jiný svět rychle skončil,“ vzpomíná Eugenie na šedesátá léta a částečné uvolnění poměrů, provázené mimo jiné řadou do té doby nedostupných filmů a knih, například Ferlinghettiho básní. V roce 1967 procestovala autostopem Jugoslávii s dávným kamarádem svého bratra Jiřím, jehož děd stavěl na Balkáně mosty a který měl v Jugoslávii celou řadu známých. Ve stejném roce se prý setkala i se „suchým, drobným a velice přívětivým člověkem v odrbaném sáčku“ – Petrem Stěpanovičem Saveljevem, velitelem skupiny Uragan 1, který přijel navštívit přítele jejího otce doktora Kopeckého z Karlštejna, jenž na sklonku války ošetřoval Saveljevovy muže, pověřené likvidací generála Vlasova.

Invazi vojsk Varšavské smlouvy prožila Eugenie v Praze a s bratrem, jeho přítelkyní a americkým novinářem, který u nich tehdy přebýval, se zúčastnila i prvních demonstrací. Většinu času ale trávila na brigádě na urologickém oddělení v motolské nemocnici. I tam ale pobouření zaměstnanci dle jejích slov „dělali plakáty, předávali informace, pomalu už ani nechodili domů a spávali na volných lůžkách“. Ještě v srpnu přišel za Eugenií do Motola Jiří a požádal ji o ruku, spolu pak přes protesty rodičů vyrazili nejdříve do Grazu, pak projeli Jugoslávii a v pátek 13. září se vzali na ambasádě v Záhřebu. Poté zamířili k přátelům do Vídně, kde chtěli počkat na pozvání a peníze na letenky od kmotry Danilevské, která se mezitím usadila v San Franciscu. Na začátku prosince se však prý raději vrátili k rodičům do Prahy.

V přerušeném studiu prý už Eugenie v nových poměrech pokračovat nemohla. Aby unikla obvinění z příživnictví, musela si obratem sehnat práci. Jako sestru v motolské nemocnici ji odmítli a doporučovali jí, aby se stala svářečkou v ČKD Tatra. Situaci však vyřešil František Kriegel, který ji doporučil profesoru Špačkovi z chirurgického výzkumného ústavu Thomayerovy nemocnice, jednoho z předchůdců Institutu klinické a experimentální medicíny. Tam se pak jako laborantka, technická asistentka a odborná asistentka podílela například na řešení problémů spojených s konzervací a transplantací ledvin. Protože se jí ale v roce 1971 narodil syn, vyšší formální vzdělání si už později nedoplnila. „Psi se získávali tak, že každý pátek přijelo kryté auto, buďto s maďarskou nebo se slovenskou značkou, otevřela se vrátka, vypustili se do výběhu psi všech možných ras a značek, no a ti prožili týden v karanténě a šli do experimentu,“ popisuje pak typickou přípravu výzkumného materiálu v počátečních letech.

Tragickou událostí v životě Eugenie byla smrt bratra při potápěčském výcviku. K úmrtí prý došlo za podivných a dodnes nevyjasněných okolností. Eugenie také naznačuje možnou souvislost s bratrovými předchozími pracovními úkoly. Nedlouho po něm zemřela i matka, která se prý s touto ztrátou nedokázala vyrovnat.

To, co čekáte a víte, že se toho nikdy nedočkáte

Události listopadu 1989 přivítala Eugenie s nadšením a nadějí, že „teď tady budeme žít jako normální lidé“, radovala se z návratu vyhnaných a z nových počátků, přestože tehdejší společnost přirovnává k „divokému zvířeti v kleci, které neví, co má dělat, když se klec otevře a ono vyběhne ven“. Dnes nadále pracuje v Institutu klinické a experimentální medicíny, je zakládající členkou výboru Oni byli první, působí ve spolku Ruská tradice a podílí se i na vydávání žurnálu Ruské slovo. „Byl tady snad někdo, aby tu chodil s praporem a volal na Masaryka, ‚My tady žádné Rusy nechceme?‘ Třicet tisíc jich sem přijali, vystudovali, žijí tady, jsou tady jejich potomci, ale už ani potomci tu moc nejsou, protože odsud odcházejí,“ pozastavuje se pak na závěr nad jistými xenofobními náladami v současné české společnosti.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV