„Koncem války, no, jestli od zimy nebo od podzimku 1944, nevím, prostě několik měsíců před koncem války obsadili Němci tady budovy té školy, co byla obecná škola, měšťanská škola. A my jsme se učili tady porůznu. Já jsem například chodil, to byla taková velká vila u zámku, kde původně byli Židé, a tak tam jsme měli vyučování, v té vile. A na jaře 1945, tak to byly takové nálety tady, ale pouze na nádraží. Říkalo se tomu hloubkaři, hloubkové nálety na nádraží. Předtím byly sirény, paní učitelka říkala: ‚Tak, děti, musíte běžet domů, už jsou tady zase hloubkaři!‘ Tak my jsme vyběhli nahoru na Havlín, to je tady ten kopec, takový lesík, a tam jsme seděli a dívali jsme se, to bylo vidět na nádraží, jak ty hloubkaři – a tam to prostě ty vagony – do toho střílí.“
„Měli to tedy opravdu perfektně připravené a dlouho na tom pracovali. Že ve vlaku, v určitém typu vagonu – to oni měli prostě zjištěné, jak jsou popsané ty vagony, takovými těmi velkými písmeny, malými písmeny, pomlčka, číslo, tak věděli: pouze v tomhle! Musí být přistavený do té soupravy, která jezdí do Mnichova, tak pravidelně tam jsou určité vagony. A tenhle vagon se tam vždycky vyskytoval. Tak na to dali, na ten se zaměřili a tam si to vyzkoušeli. A spočívalo to v tom, že strop v tom vagonu, tak tam jsou nějaké takové rošty nebo traverzy. A k tomu je prostě z chodbičky a ze záchodu umakart. A to je přišroubované šroubky, normálními šroubky. A tak oni – jak na to přišli, to nevím – ale tohle oni si vyzkoušeli, ověřili, že takhle se dá uniknout, tímhle způsobem.“
„Jak jsme jezdili, oba dva [s bratrem] jsme jezdili do zaměstnání do Prahy, tak on mi říká: ‚Hele, všiml sis, že tady na Smíchovském nádraží je odstavený ten vagon, co jsi s ním jel?‘ Já říkal: ‚No to nevím.' On říkal: ‚Tak si to tam přečti!‘ Já říkal: ‚To já vůbec nevím, jaká ta čísla, ty znaky, jaké tam byly, to mě nikdy nenapadlo, abych si to pamatoval.‘ On říkal: ‚Já to vím přesně! Tady ten vagon.‘ Protože tady byly, na Smíchově byly nějaké opravny – tady v rámci toho areálu Smíchovského nádraží – tak tam prý byly nějaké opravny. On říkal: ‚Ten tam stojí a to tam zřejmě zkoumají – opravují a zkoumají. Prostě to je ten vagon.‘ Já jsem říkal: ‚Tak jo.‘ Já jsem si tak jako pomalu uvědomoval, co jsem vlastně udělal, takže jsem se o tom nechtěl nějak moc bavit.“
Zdeněk Chalupa se narodil 29. března 1936 ve Zbraslavi nad Vltavou. Jako devítiletý prožil dramatický závěr druhé světové války. Na zahradě Chalupových se na několik dní usídlili tři Němci s kulometem a rodina se dvěma dětmi se proto ukrývala ve sklepě. Zdeněk Chalupa se celé dětství učil hrát na housle, ale kvůli nástupu do učiliště „pracovních záloh“ v roce 1952 nemohl studovat na konzervatoři. Musel se vyučit v učilišti u firmy Somet v Teplicích. Po návratu k rodičům na Zbraslav ještě vychodil střední průmyslovou školu, maturoval v roce 1957 a po absolvování základní vojenské služby i dálkově vystudoval České vysoké učení technické (ČVUT) v Praze, promoval v roce 1967. Jeho rodiče byli v 50. letech vnímáni jako lidé se špatným kádrovým profilem, zejména kvůli otcově dřívější funkci ve zbraslavské lokální organizaci Československé strany národně socialistické. To se mimo jiné projevilo otcovým odchodem na práci v povrchových dolech do severních Čech v rámci akce 77 000 úředníků státní správy do průmyslové výroby. Zdeněk Chalupa byl od dětství skautem, ke skautingu se hlásí i dnes (2025). Na počátku 60. let na žádost svého bratra pomohl třem mladým lidem tajně opustit socialistické Československo, ale dlouhá léta se s tím nikomu nesvěřil, ani své ženě Evě Bouškové, se kterou se vzali v roce 1965, nebo později dcerám Pavle a Daně Chalupovým.
