The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Zdeněk Chalupa (* 1936)

• narodil se 29. března 1936 ve Zbraslavi nad Vltavou

• jako devítiletý prožil dramatický závěr druhé světové války ve Zbraslavi

• celé dětství se učil hrát na housle

• v roce 1952 musel nastoupit do učiliště „pracovních záloh“ u firmy Somet v Teplicích

• v roce 1957 ukončil střední průmyslovou školu a nastoupil základní vojenskou službu

• na počátku 60. let tajně pomohl třem mladým lidem opustit socialistické Československo

• v roce 1965 se oženil s Evou Bouškovou

• v roce 1967 promoval na ČVUT

• v 70. letech se Chalupovým narodily dcery Pavla a Dana

• od dětství byl skautem, ke skautingu se hlásil stále, i v době natáčení v roce 2025

„Mě tam přivedl bratr, předal mě prostě té partě kluků a říkal: ‚Tady ho máte a jeďte,‘“ vypráví Zdeněk Chalupa o okamžiku před více než 60 lety, kdy se starším bratrem Jindřichem přišel na nádraží, aby v rychlíku, který směřoval do Německa, pomohl s ukrýváním tříčlenné skupinky mladých mužů. Jejich touze po svobodě totiž dobře rozuměl.

Při poplachu utíkali na kopec

Zdeněk Chalupa se narodil 29. března 1936 ve Zbraslavi nad Vltavou Františkovi a Emílii Chalupovým. 

Jeho dětství bylo protknuté válkou. V roce 1944 Němci zabrali budovu měšťanské školy, kam docházel, a děti se od té chvíle učily porůznu, kde pro ně zrovna zůstalo místo. V roce 1945 na zbraslavské nádraží několikrát zaútočili hloubkaři. Devítiletý Zdeněk při těchto náletech neodcházel domů, kam děti po ohlášení poplachu posílali učitelé, ale společně s kamarády vybíhal na nedaleký kopec a útoky odtamtud pozoroval. 

Zdeněk Chalupa vzpomíná také na putování takzvaných národních hostů, etnických Němců prchajících před Rudou armádou, kterých prý hloubkaři mnoho zabili. Počet lidských obětí nedokáže odhadnout, ale pamatuje si, že lidé ze Zbraslavi kupovali maso jejich zabitých koní.

V květnu 1945 se Chalupovi několik dní museli ukrývat ve sklepě, okna zabarikádovaná pytli s pískem, protože na jejich zahradě se usídlili tři němečtí vojáci s kulometem.

Po osvobození Československa lidé z místního úřadu na Zbraslavi pracovali na obnově běžného chodu obce a přitom starším dětem svěřovali jednoduché vzkazy. Děti dělaly takzvané spojky, čehož se účastnil i malý Zdeněk.

Po válce děti také sbíraly po celé Zbraslavi patrony a s pomocí hořlavých filmů si z nich vyráběly „pistolky“. 

Budeš houslistou

Otec František Chalupa, zaměstnanec Pojišťovny Slavia a činovník Československé strany národně socialistické, byl mužem mnoha rozličných zájmů, od mykologie po studium cizích jazyků. A také velkým obdivovatelem klasické hudby. Zdeněk i jeho o tři roky starší bratr Jindřich se proto od raného dětství učili hrát na housle. A František Chalupa doufal, že by oba mohli později hudbu i studovat.

Zatímco starší Jindřich se v tomto ohledu otci vzepřel, při protestech proti chození do houslí dokonce práskl smyčcem o stůl a zlomil ho, mladší Zdeněk u lekcí vytrval. Ve 14 letech začal docházet na přehrávky k profesoru Bedřichu Voldánovi na pražské konzervatoři a po ukončení jedenáctileté střední školy měl na této konzervatoři nastoupit do přípravného ročníku. 

Musí se zapojit do pracovního procesu

Na tehdejším úřadu práce na Smíchově však shodou okolností pracovala jedna z žen ze sousedství Chalupových, bývalá členka Československé strany národně socialistické, jež po roce 1948 vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ). Tato žena vydala pokyn, aby se Zdeněk Chalupa, až v roce 1951 ukončí školu, souběžně s přípravou na konzervatoř ihned zapojil do pracovního procesu. Chalupovi se snažili synovo zaměstnání při studiu odmítnout, vysvětlovali, že by si manuální prací poničil prsty pro hru na housle, ale lidé z úřadu práce na urychleném zapojení trvali a Zdeňku Chalupovi našli zaměstnání v Meoptě v Modřanech, kde mohl pracovat jako jemný mechanik. 

V roce 1952 se ovšem v Československu začaly zřizovat takzvané pracovní zálohy[1] a Zdeněk Chalupa se s přípravným ročníkem na konzervatoři musel rozloučit. Zaměstnavatelé z Meopty ho totiž v rámci těchto pracovních záloh odeslali na dva roky do firmy Somet v Teplicích. „To byl velký areál, kde jedna budova byla továrna a potom ta další, tam jsme byli ubytovaní. Byly tam asi dvě třetiny kluků, třetina děvčat. V přízemí byly naše dílny a kuchyně. Tak jsem si tam tedy odvezl taky ty housličky,“ říká pamětník. 

Na návštěvy domů mohl jezdit nanejvýš jednou za měsíc, ale přesto na tento prudký životní zvrat nevzpomíná s hořkostí. Oceňuje, že v Teplicích byla dobře zásobená knihovna a možnost sportovat. Zdeněk Chalupa, který na Zbraslavi už od předškolního věku lyžoval, se v Teplicích naučil lyžovat opravdu dobře a tuto zálibu si nakonec udržel až do stáří. 

Po návratu do Prahy vystudoval střední průmyslovou školu a ke hře na housle přidal ještě hru na pozoun.

Tatínek naštěstí uměl těsnopis

V Československu byla mezitím v roce 1953 také zahájena akce „77 000 úředníků státní správy do průmyslové výroby“, která postihla pamětníkova otce, odeslali ho do povrchových dolů v severních Čechách. „Nebyl zručný,“ vysvětluje Zdeněk Chalupa, „takže oni si ho potom vytáhli do kanceláře, on uměl těsnopis a to se jim strašně hodilo. Byl tam taky asi dva roky, ale ve zdraví to takhle přečkal.“

K čemu se také hodí hra na pozoun

Do rodinného domku Chalupových, který postavili pamětníkovi rodiče, zatím lidé z místního národního výboru přidělili k bydlení další rodinu. Zápotočtí prý byli „slušní lidé“, jen s jiným světonázorem, ale spolubydlení se pro všechny rychle stalo značně nepohodlným a Chalupovi se snažili bránit za pomoci právníků. Co se nepodařilo žádnému právníkovi, to se podařilo pozounistovi.

Otec přidělené rodiny pracoval v modřanských strojírnách na směny a po noční se potřeboval dobře prospat. „Jak jsem přišel ze školy,“ usmívá se Zdeněk Chalupa, „tak jsem začal hrát. Ne ve sklepě, ale tady na patře, tvrdě jsem hrál, vytruboval. Až nám toho pana Zápotockého bylo líto!“ Po neustálých stížnostech ze strany rodiny Zápotockých jí úředníci z národního výboru raději přidělili vlastní byt.

Švejkování s kbelíkem

V podobně optimistickém duchu pamětník komentuje i svou vojenskou službu v Martině a v Žilině v letech 1957–1959. Zmiňuje, že představa dvou let vojny pro něj byla zpočátku velmi nepříjemná, ale zdůrazňuje svoje životní krédo: Když se dostane do prostředí, které se mu nelíbí, snaží se z toho – podobně jako to dělával jeho tatínek – alespoň vykřesat něco dobrého: „Snažit se tam ty podmínky vytvořit, aby se tam člověk necítil tak blbě!“

Byl prý rád, že je v Martině blízko horám a ve volných chvílích může lyžovat. Fotografoval, chodil do kurzu pro parašutisty, třebaže po emigraci jednoho z pilotů z blízkého svazarmovského letiště směl s ohledem na svůj špatný kádrový profil seskočit pouze jedenkrát, a stále hrál na pozoun. Účinkoval ve vojenském souboru na svérázných tancovačkách, jednou prý rvačku místních mladíků ukončil až výstřel do vzduchu z poplašné pistole – střílel důstojník, který soubor doprovázel jako dozor –, a především ihned po narukování objevil metodu, jež ho ochránila před množstvím nesmyslných příkazů: „Já jsem si vyčíhl, že když si vezmu kbelík, lopatku a smeták a budu s tím prostě chodit po tom areálu kasáren, tak mám od všeho pokoj.“ Vyšší šarže ho díky kbelíku v ruce považovaly za dobře zaměstnaného.

Akce s vlakem

Zdeněk Chalupa si byl celoživotně velmi blízký se svým bratrem Jindřichem. Vzpomíná na společné prožitky, například na klukovské lumpárny v dětství – na jízdu výtahem páternosterem přes půdu či na sjíždění schodů v neckách. Vypráví i o tom, jak jej bratr přivedl ke skautingu – do skautského oddílu na Zbraslavi, odnože střediska Mawadani na Smíchově, kde Zdeněk Chalupa později získával formující zkušenosti. 

Proto prý když za ním bratr na počátku 60. let (pravděpodobně v roce 1961) přišel s prosbou, že má kolegu, který by chtěl emigrovat, „a mají to perfektně připravené, ale bylo by dobré, aby to uskutečnil někdo, kdo není z jeho [kolegova] blízkého okolí,“ Zdeněk Chalupa bez velkého rozmýšlení souhlasil, že tomuto kolegovi a jeho dvěma přátelům s útěkem za hranice pomůže. 

Poprvé se s těmito mladými muži setkal na nádraží v Praze, pravděpodobně na tehdejším nádraží Praha střed, dnešním hlavním nádraží, nebo na nádraží Praha–Smíchov. Touto okolností si už po více než 60 letech není zcela jist. Na nádraží ho každopádně doprovodil jeho bratr. 

Schovali se ve stropě

Uprchlíci měli údajně vytipovaný rychlík s určitým sériovým označením, ve kterém byly toalety umístěny tak, že nad nimi ve stropě zůstával prázdný prostor. „Spočívalo to v tom,“ vysvětluje Zdeněk Chalupa, „že strop v tomto vagónu – tam jsou prostě nějaké rošty nebo traverzy – a k tomu je z chodbičky a ze záchodu umakart. Ten je přišroubovaný šroubky.“  

Odjeli Západním expresem. Tři muži si „nanečisto“ vyzkoušeli svou skrýš, pamětník je do ní zašrouboval a pak zase umakart uvolnil, aby mohli vylézt. Po této zkoušce všichni vystoupili z expresu a vrátili se jiným vlakem do Prahy. 

Když Zdeňka Chalupu bratr přivedl na nádraží podruhé, už se jelo „naostro“. Celá operace prý Zdeňku Chalupovi a třem mladíkům zabrala asi půl hodiny. Nevyskytly se při ní žádné problémy. „Kdyby tam byly problémy, to by tehdy byly opravdu velké problémy!“ shrnuje situaci pamětník. Uprchlíci měli umakart za hranicemi v Německu rozbít.  

Po návratu domů Zdeněk Chalupa bratra informoval, že se celá akce vydařila, a pak s napětím několik dní vyčkával, kdy dostane naopak on nějakou zprávu od bratra. Jindřich Chalupa byl v té době už ženatý, ale stále bydlel na Zbraslavi nedaleko rodičů. „Takže zřejmě od té sestry [sestry emigrujícího kolegy] se potom dozvěděl, že to dobře dopadlo,“ vypráví Zdeněk Chalupa. 

Obrovská radost

„No a teď jsme očekávali, že to přijde,“ popisuje následující dny, kdy se s bratrem obávali vyšetřování ze strany Státní bezpečnosti (StB). „Naštěstí jsem byl dál z toho okruhu, od toho zaměstnání, kde byl bratr, ke mně se nedostali. Oni si to připravili tak, že to nesmí být nikdo z okruhu známých, příbuzných, ani ze zaměstnání. Tak našli tohohle blbce,“ směje se. S odstupem času pamětník pocítil výčitky vůči rodičům, které svým počínáním ohrozil, a s akcí na pomoc jemu neznámým uprchlíkům se bezprostředně poté nesvěřil ani své dívce Evě Bouškové, budoucí manželce. Ale dodnes si vybavuje, jak obrovskou radost měl, když se od bratra dozvěděl, že se mladíkům útěk vydařil. 

Bratr mu později jako pozornost přinesl pánský oblek a kolo svého bývalého kolegy, tyto věci údajně poslala kolegova sestra, která zůstala v Československu, ale Zdeněk Chalupa dodnes nezná její jméno ani jméno nikoho z těch tří mladých mužů.  

V roce 1965 se oženil, v roce 1967 dokončil vysokou školu a už od roku 1963 až do roku 1991 pracoval ve Výzkumném ústavu strojírenské technologie a ekonomiky. V 70. letech se mu narodily dcery Pavla a Dana.  

Stejným způsobem se chystali utéct další lidé

Pamětníkův bratr Jindřich Chalupa zemřel v roce 1999 a Zdeněk Chalupa po třech emigrantech, kterým na počátku 60. let napomáhal, nijak nepátral, a to ani po sametové revoluci. A vlastně by prý o celé věci už nemluvil, nebýt televizního dokumentu o útěcích z totality, který ho velice zaujal. Po jeho zhlédnutí se rozhodl kontaktovat Paměť národa.

Útěk zmíněných mladých mužů se bohužel ani po bádání v českém Archivu bezpečnostních složek, německém Spolkovém archivu a výzvě na sociálních sítích nepodařilo doložit. Ale bez zajímavosti jistě není, že podle informací z Archivu bezpečnostních složek se o rok později (v roce 1962) k útěku tímto způsobem – tedy ve stropě vlaku na nosnících v místě nad toaletou – chystala další skupina lidí.[2] A příslušníci StB se snažili zjistit, zda je takový únik opravdu proveditelný. Ačkoli pokusy o útěk rychlíkem nebývaly v 60. letech nijak ojedinělé, útěk ve stropě by byl raritou.

Při natáčení v roce 2025 se Zdeněk Chalupa stále těšil dobrému zdraví a při svižném stoupání po schodech do patra ve svém rodném domě na Zbraslavi podotkl, že v něm prožil už 89 let.

 

[1] Výchova mládeže ve státních pracovních zálohách se prováděla v odborných učilištích a ve školách závodního výcviku, pro pracovní zálohy vybraní mladí lidé se tudíž stěhovali na internáty.

[2] ABS signatura KR-572768 MV (Zmínka o tomto plánu – úniku ve stropě nad toaletou – je například na straně 27.)