„Sešli jsme se v Muchově vile. Havel nás tam pozval, že jako strana a vláda povolily PEN klub. A že se musí přijímat noví lidi a tak všichni, co byli v Obsahu, říkali tady pro své kamarády z Obsahu. Oni tam byli taky někteří z toho Svazu (spisovatelů), to byli straníci. No a StB si vyhodnotila, že kdo tam bude mít hlavní slovo, že to bude Havel a Jungmann. Protože Jungmann dělal předsedu, dělal šéfredaktora Literárních novin, a Havel už byl takový lídr. Tak je sebrali a zavřeli. Teď já jsem měla schůzku s Jungmannem na Staroměstském náměstí a on pořád nešel. Volala jsem jeho dceři a tam mi řekla, že už dávno odešel. Tak by mi bylo jasné, jak to vypadá. Přišla jsem do té Muchovy vily, která je tedy krásná. A to bylo něco zcela neuvěřitelného. Byla to první schůze PEN klubu. V sedm hodin, už nevím, který z těch estébáků řekl: ‚Přátelé, dohodněme se, že tady budeme do sedmi hodin. V sedm hodin se zvedáme a jdeme domů.‘ A Muchova přítelkyně, Mucha byl tenkrát pryč, Marta Kadlečíková měla od té vily klíč a ta řekla: ‚Já jsem tady paní domu a žádné hosty nevyhazuju. Kdo chce, ať si odejde, kdy chce. Ale teď žádný takový termín neexistuje. Můžete tady být třeba přes půlnoc.‘ Prostě se strašně naštvala. Tak akorát ti, kteří byli ve spojení s StB, tak v sedm hodin odešli. A my jsme tam zůstali. A za čtvrt hodiny nato přišel Havel. A říkal, že ho do sedmi hodin drželi ve Čkalovce.“
„A teď nikdo nevěděl, jak na mě. Ten, kdo to udal, byla nějaká bývalá vychovatelka z Mariánských Lázní, která najednou by chtěla to moje místo, které bylo takhle špatně placené. No a ta to řekla těm holkám. Ono se to dá říct různým způsobem, ale ona říkala: ,No, vidíte, vy pořád, jak ji máte rádi a ona za vašimi zády tohle o vás píše. Aby to o vás každý věděl.´ A takovou ostudu… i to, s čím se mi ty děti třeba svěřovaly. A tím je vyhecovala a ty holky mě začaly nenávidět. Z té velké lásky se stala velká nenávist a já tam byla opravdu nemožná. Dělaly mi samé naschvály. Najednou já jsem byla ta, která zavinila jejich osud. Teď všichni, že napíšou rodičům, že mám v neděli službu a počkejte, jak vám můj tatínek namlátí a můj tatínek vám rozbije nos. Byly to i cikánečky a já se začala bát. A šla jsem to říct našemu zástupci ředitele, vědělo to celé město. Každý si na mě dovolil, slečna z pošty, paní v mlíkárně. A když jsem to říkala tomu zástupci ředitele, tak on řekl: ‚Hele, víš co, ty jsi to spískala, tak tady zůstaň. A s těmi rodiči si to vyřiď.´ A ty holky se všechny těšily. A jaká to bude pomsta, že jednou ty rodiče nezmlátí je, ale zmlátí mě. No a tak jsem tam tu neděli strávila. A těch holek mi bylo strašně líto, protože z těch rodičů nepřišel ani jeden.“
„Tihle lidi, ten pozdější socialistický realismus, kteří se potom takhle zku*vili, oni začínali dobře. To byl Ivan Olbracht, Marie Majerová, Marie Pujmanová. Jejich prvotiny, Marie Majerové a Pujmanové, byly nádherné. A potom se začalo psát výchovně a začali ten socialistický realismus. A toho já se bojím, protože už jsem slyšela mladé autory, kteří začali říkat, jak se dneska píše o samých čtyřicátých letech, ale že je potřeba, aby …. taky v literatuře vyšla knížka třeba o babičce, která nemá na rohlík. A já jsem říkala: ‚A to jsme v socialistickém realismu.‘ Tenkrát literatura dostávala úkoly. Jednou, že se musí psát o hornících a potom, že o dělnících. V Literárních novinách tenkrát někdo napsal, jak šel v noci a viděl válet se na ulici ožralýho dělníka…Jo a říkali, že to musí být kladný hrdina… Říkal, že viděl válet se na ulici ožralýho dělníka a že nad ním přemýšlel, jestli je to kladnej nebo zápornej hrdina. A kladnej a zápornej hrdina, to žilo strašně dlouho. Jak byl někdo takzvaně zápornej hrdina, hned jsme věděli, že je to třeba bejvalý buržoazní dítě nebo někdo, kdo má nějaké nekalé styky se Západem. A potom další, jako že se zapomíná na zemědělce. Tak mi jedna kamarádka výtvarnice říkala, že namaluje můj portrét…já v té době byla studentka, vysokoškolačka…já tam napíšu ‚děvče ze zemědělství.‘ Ty kulturní domy na vesnicích teď dostaly peníze, on si to někdo koupí a já budu mít nějaký prachy. Prostě ta kultura vypadala takhle a já se obávám, aby se to tam zase dneska nesesulo.“
„Já jsem tak vlastně poznávala mapu Prahy podle toho, co kde hořelo. A najednou mě napadlo, asi to byl taky tlak vzduchu, se otočit. A před mýma očima spadl barák. To byla časovaná puma. Spadl barák, kde bydlela moje kamarádka. Také patřila mezi ‚děti z Vyšehradu.‘ No a já jsem se rozbrečela, že Gertu to zabilo. Gertu to nezabilo, ona byla ve školce, její rodiče v práci, ale to jsem se dověděla až potom. A byl to pro mě přece jenom veliký šok. A potom jsme vyšli, když už bylo po válce, nejdřív chodili revoluční gardy. Měli na ruce cedulky RG a říkalo se jim taky rabovací gardy. A my, jak jsme byli v tom sklepě, tak tam byly takové jako dveře, ty domy byly spojené jednou cihlovou zdí. A oni chodili a prokopávali to, abychom mohli v případě potřeby projít. Protože se říkalo, že na Soudním náměstí jsou ožralí Vlasovci (pozn. zde se jedná o omyl, myšleni byli příslušníci SS) a že vydloubávají dětem oči. No, ona to nebyla tak úplně pravda. Jak se pak říkalo, Pankrác zachránili Vlasovci. Tak my jsme se takhle s dětmi ze sousedního domu navštěvovali. Přece jenom nějaká událost. Najednou tam přišel voják v naší uniformě, říkalo se, že to je česká uniforma. Měl ji doma schovanou. A říkal, už jsou tady Rusáci. A venku se ještě střílelo. Před domem jsme měli bedny s pískem, v tom suterénu byly bedny s pískem a tam jsme dostali jeden zásah. Před naším domem zastřelili nějakého člověka. A potom v našem průjezdu byly dveře, kde se maminky zastavovaly a říkaly: ‚Chudáci Weilovi, co pak s nimi asi je?‘ A já říkala: ‚Kdo to byli ti Weilovi?‘ Oni tady bydleli a museli jít do Německa pracovat. Proč? Protože to byli Židi a Židi museli jít do Německa pracovat. Byl tam nastěhovaný zubař a ten říkal, že tohle tady mají Weilovi, až se vrátí. A pořád se těšilo na Weilovy. A on se z té rodiny nikdo nevrátil.“
Jana Červenková, dívčím jménem Salačová, se narodila 18. ledna 1939 v Praze. Dětství a dospívání prožila v pražské čtvrti Pankrác. Už jako dítě velmi citlivě vnímala válečné dění. Vzpomíná na velký nálet na Prahu v únoru 1945 i některé události během Pražského povstání. Čtvrť Pankrác se na konci války stala jedním z hlavních center bojů. Těsně po válce byla jako šestiletá přítomná při pohřbu obětí obětí bojů na tehdejším Soudním náměstí (dnes Náměstí hrdinů). Na témže místě se v září 1945 konala veřejná poprava protektorátního náměstka pražského primátora, nacisty Josefa Pfitznera. Po válce začala navštěvovat církevní školu sv. Anny v Ječné ulici, po jejím zrušení v r. 1948 přešla na školu státní. Maturovala na tehdejší jedenáctiletce a následně vystudovala Vysokou školu pedagogickou. Po absolutoriu odjela učit do pohraničí, kde si uvědomila, v jakých bezútěšných podmínkách žijí děti v dětských domovech. Kromě učitelky na základní škole se stala i vychovatelkou v dětském domově a se svými zkušenostmi se pak vyrovnávala ve svých prvních románech. Ve všech svých knihách otevírala do té doby tabuizovaná témata, často neslučitelná s tehdy proklamovanou socialistickou morálkou. Téměř žádná z jejích knih během minulého režimu nevyšla. Jejím manželem se stal Miroslav Červenka, básník a literární vědec, který v době tzv. normalizace nesměl publikovat, učit, ani se věnovat vědecké práci. Na konci 60. let pracovala jako lektorka v nakladatelství Mladá fronta, v dalších letech už mohla být zaměstnaná jen jako uklízečka, vrátná nebo pomocná učitelka. V té době se začala stýkat s celou řadou výrazných osobností z disentu, některým zakázaným autorům propůjčovala své jméno. Sama přispívala do samizdatového časopisu Obsah. V srpnu 1989 se stala členkou PEN klubu, v listopadu 1989 jednou ze zakládajících členů Občanského fóra. O něco později byla zvolená předsedkyní Výboru pro vězněné spisovatele při českém PEN klubu. Od roku 1990 pracovala jako redaktorka Literárních novin, později v časopisu Mosty a v novinách Prostor. Za svůj román Kurs potápění získala v roce 1999 Cenu Toma Stopparda. Mezi lety 2013 až 2018 pracovala pro Post Bellum.
