The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jana Červenková (* 1939)

Psát o tom, proč nemůžu být poslušná, vzorná a mít názor, který je přikázaný

  • narozena 18. ledna 1939 v Praze

  • vzpomíná na velký nálet na Prahu v únoru 1945 i na události spojené s Pražským povstáním

  • vystudovala Vysokou školu pedagogickou

  • pracovala jako učitelka a vychovatelka v dětském domově v pohraničí

  • své zkušenostmi z té doby popsala ve svých prvních románech, žádný z nich v té době nemohl vyjít

  • vzpomíná na události spojené s okupací vojsky Varšavské smlouvy a následnou proměnu společnosti

  • do listopadu 1989 vystřídala řadu krátkodobých zaměstnání, v redakci Mladé fronty, ale pracovala i jako uklízečka nebo noční vrátná

  • přispívala do samizdatového časopisu Obsah, většina jejích románů mohla vyjít až po r. 1989

  • stýkala se s celou řadou osobností z disentu, zakázaným autorům propůjčovala své jméno

  • po r. 1989 dlouholetá předsedkyně Výboru pro vězněné spisovatele, členka PEN klubu, pracovala pro Post Bellum

  • za román Kurs potápění získala v roce 1999 Cenu Toma Stopparda

Mladší bratr Janě Červenkové jednou řekl, jakým pro něj byla v dětství vzorem. Obdivoval její odvahu a vůli bojovat za vše co považovala za správné. „Dokud nepochopil, že pokaždé prohraju,“ dodává Jana. Profesí spisovatelka, redaktorka, učitelka, vychovatelka v dětském domově, ale také uklízečka nebo noční vrátná. „Spisovatelkou jsem chtěla být, protože jsem měla pocit, že vlastně nikam tak úplně nepatřím. A že je to tím, že nedokážu vysvětlit, proč nemůžu být poslušná, vzorná a mít názor, který je přikázaný. A že se to tedy pokusím napsat,“ dodává. 

Nekrást, nelhat, nebát se

Janin dědeček z matčiny strany bojoval v první světové válce. Po návratu domů přestal chodit do kostela, protože na frontě viděl, jak kněží žehnají zbraním. Janin tatínek byl sirotek, a tak ho utěšovali, že on má otce na nebesích. Svému ‚otci‘ zůstal věrný až do konce svého života a totéž chtěl po svých dětech. Jana říká, že ona je nevěřící křesťankou. Se svým vztahem k víře, k Bohu a potažmo i k vlastnímu otci se mnohem později vyrovnávala v jedné ze svých knih: „Slova modliteb nabývala opět své prázdnoty, varhany zpomalovaly a rozkládaly myšlenky…Věříš vůbec ještě v Boha, kladl otec dál výhrůžně svoji otázku. Svatostánek je proto zlatý, aby oslnil oči, aby zakryl, že v něm žádný Bůh není…“ Jana prožila dětství a dospívání v pražské čtvrti Pankrác, jen nedaleko od památného Vyšehradu, kam chodila v doprovodu rodičů na procházky i do kostela. Jejich dům stál ale i blízko pankrácké věznice, kde se událo mnohé, těžko slučitelné s vírou v Boha. Jejími rodiči byli Františka a Josef Salačovi a patřili podle Janiných slov k „Masarykovým dětem.” Oba pocházeli ze skromných poměrů a jejich snem bylo vystoupat na pomyslném sociálním žebříčku. Stát se součástí střední třídy a svým dětem umožnit kvalitní vzdělání. Řídili se heslem prvního československého prezidenta:  „Nekrást, nelhat a nebát se,” podle čehož vychovávali i obě své děti. 

Jana se narodila v lednu 1939, tedy nedlouho po vypuknutí druhé světové války. Rodiče ji i jejího mladšího bratra ochraňovali a snažili se je držet stranou veškerého dění. Jana Červenková ve svém románu „Kurs potápění” napsala, že rodiče se obě své děti snažili vychovávat „v čisťounkém světě, ve kterém je chtěli ochránit před nebezpečím života.“ A potřeba překračovat hranice onoho „čisťounkého světa” a poznat ten „opravdový,” bylo podle jejích slov možná tím nejdůležitějším, co v následujících letech utvářelo její názory i ji samotnou. „Přede mnou se rodiče vždycky prezentovali jako ti, kteří se nikdy o politiku nezajímají. Později, když nadávali, jsem jim řekla, že se zajímat měli,” dodává ještě.

Věděla jsem, že nesmím brečet

Salačovi bydleli v činžovním domě sousedícím s ruským gymnáziem, které po první světové válce postavili na Pankráci ruští emigranti pro svoje děti. „U nás v domě bydlela jedna ukrajinská a dvě ruské rodiny. Když jsme je potkávali na chodbě, říkali: ‚Zdrávstvujtě.‘ A já se maminky ptala, co to znamená. Odpověděla, že dobrý den a tak já pak chodila po domě a všechny jsem zdravila ‚zdrávstvujtě! Líbil se mi jeden ukrajinský chlapeček, ale líbil se mi i jeden kluk z Hitlerjugend. Němci to ruský gymnázium obsadili a Hitlerjugend tam pak cvičili. No a já jsem toho Franze vídala, jak zdvihá ruku a křičí: ‚Heil Hitler!‘ A pak jsem chodila po ulici a taky jsem křičela ‚Heil Hitler!‘ A to byl veliký malér. Maminka mi pak vysvětlovala, že to smí jenom Hitlerova mládež. No a já se pak ptala, jaká mládež jsem já. ,Ty jsi prezidentova mládež a náš prezident se jmenuje Hácha.´ A tak jsem pochopila, že ti Němci jsou něco víc, protože smějí zvedat pravici a my nesmíme,“ vzpomíná Jana.

Přítomnost Němců vnímala tehdy sotva pětiletá Jana jako danost, mnohem větší starosti v té době měla s tím, jak obstát mezi samými kluky z ulice. „Věděla jsem, že nesmím brečet, protože oni by si se mnou pak nehráli,“ dál Jana vzpomíná na první roky jejího dětství.

Před mýma očima spadl celý dům

Nejvíc jejích dětských vzpomínek se ale váže k událostem posledního válečného roku. Sirény varující před nálety, ukrývání ve sklepě, především si ale pamatuje co se dělo během velkého náletu na Prahu v únoru 1945. „Pokaždé jsme odcházeli do krytu, ale postupně tam lidi chodit přestávali. V tom krytu se mi vlastně líbilo, protože jsme se jinak s lidmi moc nenavštěvovali a tady byl celý dům a lidi si povídali. Já a bratr jsme byli nejmladší, tak nám pan domácí udělal palandu. A když přišel nálet 14. února 1945, tak jsme zrovna v krytu nebyli. Když to začalo, stála jsem v kuchyni u dveří a tlaková vlna mě odnesla až k oknu. Byla jsem z toho dost vyděšená. Po tomhle náletu už jsme do krytu zase chodili a já jsem se přece jen začala bát,“ vzpomíná Jana dál. 

Krátce po náletu ji vzal tatínek na pankráckou pláň, odkud sledovali, kde všude Praha hoří. „A najednou jsem něco ucítila, snad to byla tlaková vlna. Otočila jsem se a před mýma očima spadl celý dům. Byla tam časovaná puma. V tom domě bydlela moje kamarádka Gerta a já se rozbrečela, že Gertu to zabilo. Ale nezabilo, byla ve školce a její rodiče v práci. To jsem se ale dozvěděla až později,“ pokračuje Jana. Další, náletem poškozený činžovní dům, stál opodál. „Utrhl se mu celý roh, zrovna ten, kde měly ty byty záchody. Jeden záchod za druhým, každý jinak vymalovaný a mě v tu chvíli napadlo, jak by bylo strašné, kdybych tam zrovna na jednom z nich seděla a kluci by mě viděli. To jsem tenkrát vnímala jako to nejhorší…,“ vypráví. 

Němci nejsou naši přátelé 

O tři měsíce později vypuklo v Praze povstání a okolí Pankráce, především na blízkém Soudním náměstí (dnes Náměstí hrdinů), probíhaly jedny z nejintenzivnějších bojů o osvobození Prahy. Tady příslušníci SS vraždili civilisty ukrývající se ve sklepích svých domů. A v jednom z nich strávila poslední tři dny války i Jana se svými rodiči a bratrem.  Vzpomíná, jak muži označení rudými páskami revolučních gard probourávali provizorní průchody mezi domy, aby bylo v případě nutnosti kam utéct. „Říkalo se, že na Soudním náměstí jsou opilí Maďaři (pozn. příslušníci SS) a vydloubávají dětem oči,“ vypráví dál Jana. Obyvatelé Prahy stavěli na mnoha místech barikády, aby znemožnili postup Němců. Barikády vyrostly i na Pankráci. Jen dostatek zbraní, se kterými by se mohli povstalci postavit plně vyzbrojeným Němcům, scházely. Na pomoc povstalcům ale téměř v poslední chvíli dorazily oddíly vojáků Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova. Jana dál vzpomíná: „Venku se střílelo. U vchodu do suterénu, kde jsme se ukrývali, byly bedny s pískem a jeden zásah jsme tam dostali. Pak nám přišli říct, že před naším domem zastřelili nějakého člověka. A nakonec přišel voják v české uniformě a řekl, že už tu jsou Rusové.“

„Po válce jsem se dozvěděla spoustu věcí. V krytu jsem oznamovala klukům, že Němci nejsou naši kamarádi, ale naši největší nepřátelé. Smáli se mi, protože já byla jediná, kdo si to myslel. Ale už v té době bylo těžké rozlišit, co je pravda. A taky se říkalo, že ty vlasovce postříleli, ale že nás vlastně zachránili,“ vzpomíná dál. 

Nikam tě nepustím 

Když se venku přestalo střílet a mohli úkryt ve sklepě opustit, bylo venku plno vojáků. „A my děti jsme si pak samozřejmě na vojáky hrály. Všude bylo plno patron, kluci je sbírali a do těch ještě plných dávali hřebíky. Když pak do nich uhodili, bouchlo to. A mrňavým blbounům jako jsem byla tenkrát já, říkali: ‚Hele, podrž mi tu patronu.‘ Bylo pak plno malérů a tak jsme to měli přísně zakázané,“ vypráví Jana. Další velkou atrakcí se pro děti staly teď již zbytečné barikády. „V naší ulice stály tři. Tatínek taky jednu stavěl, když se pak začalo střílet, tak se přišel domů rozloučit. Maminka mu řekla, že ho nikam nepustí. A já jí to pak dlouho vyčítala,“ pokračuje Jana. Během Pražského povstání zahynulo mnoho lidí, obyvatel Prahy, vojáků Ruské osvobozenecké armády, vojáků Rudé armády i Němců. Největší hromadný hrob na území Prahy se nacházel právě na Soudním náměstí. Jednalo se o dočasný hrob, už v létě 1945 byly ostatky pohřbených převezeny. Pohřbeno tu mělo být 39 padlých obránců Soudního náměstí, včetně 16 vlasovců. O nich se za minulého režimu mluvit nesmělo, vlasovci byli pohřbíváni jako bezejmenní hrdinové, či společně s vojáky Rudé armády. 

Malá Jana se velkého pohřbu zúčastnila také a zůstala intenzivní vzpomínka: „Byla tam vykopaná jáma a kolem hromady hlíny Vpředu byly asi čtyři rakve, takové nóbl, jestli se to dá o rakvích vůbec říct. To prý byli důstojníci. A pak tam byly obyčejné rakve, dřevěné bedny. A na každé té bedně byla položená helma. Bylo to už asi týden po konci války a z těch mrtvých těl šel puch. Já stála nahoře na té hlíně a dívala se dolů. Za námi dav a nikam se nedalo odejít. Byly tam vdovy těch padlých v černém a plakaly. A mezi nimi chodil člověk s konvičkou, ve které měl vápno a ty rakve kvůli dezinfekci poléval. Měli tam proslovy nějací generálové a pak se zpívala hymna,“ vzpomíná. 

Kdo je tady vlastně normální?

Na konci války se hrála československá hymna často, Jana ji ale do té doby neznala. Poprvé ji slyšela doma z rádia. Největším překvapením pro ni tehdy bylo, že rodiče se postavili do pozoru a po tvářích jim stékaly slzy. A přicházela další nečekaná poznání. „Pak se říkalo, že Franta Werner, ten Hitlerjugend, utekl s maminkou do Německa a že Němci půjdou všichni, protože sem nepatří. Ale ono to bylo všechno takové divné. Něco se smělo, něco se nesmělo, něco se šeptalo a něco říkalo nahlas. A když po nás dětech dospělí chtěli, abychom si daly závod v běhu, věděli jsme, že se mluví o něčem, co nemáme slyšet,“ pokračuje Jana Červenková. Po prázdninách začala chodit do školy a jen o týden později, co poprvé usedla do školní lavice, se stala další mimořádná událost. 6. září 1945 se na Soudním náměstí konala veřejná poprava. „Šli jsme s maminkou na procházku na Vyšehrad a venku byl veliký zástup lidí. Na Soudním náměstí postavili šibenici a věšeli tam Pfitznera a všichni se šli podívat. Myslela jsem, že my půjdeme taky, ale maminka řekla: ‚Prosím tě, copak se na něco takového může někdo normální dívat?‘ A já se pořád ohlížela na ten dav a přemýšlela jsem, kdo je tady vlastně normální.“ Nacista Josef Pfitzner, byl během protektorátu náměstkem pražského primátora a jeho poprava byla jednou z posledních veřejných poprav na našem území. Už zakrátko se měly popravy konat pouze za zdmi blízké pankrácké věznice. 

Jana od první do čtvrté třídy navštěvovala církevní školu sv. Anny v Ječné ulici a rodiče ji přihlásili i do katolické sportovní organizace Orel. Po válce byl obnovený také Junák a Sokol, kam začala docházet většina jejích vrstevníků. „Všechny děti z našeho domu chodily do Sokola. Jenže můj otec prohlásil, že když on je orel, tak já budu orelka. A mně se tam vůbec nelíbilo. Takže jsem nakonec byla ráda, když komunisti Orla zakázali,“ dál vzpomíná. 

Za to, co řekneš, by mohli tatínka popravit 

V roce 1949 byla po školské reformě komunistického ministra Zdeňka Nejedlého zrušená i církevní škola, kde Janu podle jejích slov vyučovala vynikající pedagožka, sestra Damascéna Sommerová. „Měla dva bratry a jedním z nich byl nechvalně proslulý doktor Sommer, který mučil v 50. letech vězně na Pankráci. Když se sestra Damascéna dozvěděla pravdu, odmítala tomu uvěřit. A po nástupu komunistů sama skončila v klášteře v Broumově,“ vypráví Jana. Od páté třídy začala docházet do školy na Pankráci, kde ji znovu učila skvělá pedagožka, jen její víra byla zcela odlišná. Byl začátek 50. let a Československo, po vzoru Sovětského svazu, zahájilo budování socialismu. Jenže Jana byla dosud vychovávané v přísně katolické rodině a čekala ji nelehká cesta, jak se v nastalé situaci zorientovat. „Jednou nám učitelka poutavě vyprávěla příběh Mladé gardy, což byla skupina mladých sovětských partyzánů. Dokázala nás tím úplně strhnout. A já, ovlivněná předchozí náboženskou výchovou, jsem si do příběhu Mladé gardy promítala příběh Ježíše Krista,“ dál Jana vzpomíná. 

A jaké bylo Janino dětství, dokresluje ještě její další vzpomínka z té doby: „Na škole v přírodě jsem se seznámila s pozdější televizní hlasatelkou Jaroslavou Panýrkovou. Tenkrát popravovali Miladu Horákovou a Jarky sestra, byla spolužačkou dcery Milady Horákové. A to co nám Jarka vyprávěla, mělo na mě velký vliv. A já jsem ji pak měla zakázanou, rodiče se báli, že nás někdo udá. Za to, co řekneš, by mohli tatínka popravit. Všechno se přehánělo, abychom byli víc vystrašení. A já si pamatovala tu popravu po válce…“ 

První knížka byla o holce z dětského domova

Další velká kapitola Janina dětství souvisela s Pionýrem, zájmovou organizací pro děti, která měla za cíl vychovávat děti v duchu komunistické ideologie. „Zpočátku tam nikdo vstoupit nechtěl, říkali, že jsou skauti a sokolové. Ale nakonec tam vstoupili všichni, jen já ne. Já patřila k těm, kteří si říkali reakcionáři a vůbec jsme přitom nevěděli, co to slovo znamená. Věděli jsme jen, že jsou to lidi, kteří jsou proti komunistům,“ vypráví Jana. Vzdorovala rok a paní učitelka ji nepřemlouvala, nenutila, nevyhrožovala. Pouze před celou třídou prohlásila, že pionýři jsou děti čestné, které nelžou a nekradou. A tak se i Jana do Pionýra přihlásila. Úspěšně pak byla přijatá také na gymnázium, které bylo ale vzápětí zrušeno. Jana tak vystudovala tzv. jedenáctiletku. Po maturitě pak pokračovala studiem bohemistiky a historie na Vysoké škole pedagogické.  Absolventi škol v té době odcházeli na tzv. umístěnku, státem určené pracovní místo a absolventi pedagogických škol často směřovali do pohraničí, kde byl velký nedostatek učitelů. Podmínky ve vysídleném pohraničí byly pro nově příchozí nelehké a nikomu se tam příliš nechtělo. Jana se přihlásila dobrovolně, přestože mohla zůstat pracovat na fakultě.

„Nikdo nechtěl do Karlovarského kraje, který měl nejhorší pověst. Zůstávali tam ještě lidi, kteří tam odešli rabovat, spousta Slováků, spousta Romů, prostě lidi pro které nikde nebylo místo,“ vysvětluje své tehdejší rozhodnutí. Chtěla sobě i ostatní přesvědčit, že i v takových podmínkách se dá učit jinak a lépe. Odjela do Plané u Mariánských lázní a ve Slivenci, vesnici u Prahy, mezitím pro ni přestavoval dům Jan Červenka, její budoucí manžel. Jana dál vzpomíná: „Do třídy mi jednou přišla holka, sedla si a začala brečet. Říkala, že je z dětského domova. A já se od té chvíle začala zajímat, co to ten dětský domov vlastně je. A tak jsem tam začala dělat vychovatelku. S tou holkou jsem se začala přátelit a o ní jsem napsala svou první knížku. Poslala jsem ji do nakladatelství Albatros a oni ji dali do nějaké soutěže, protože se jim to líbilo. Předsedkyní té soutěže byla Marie Majerová a ta tu knížku zakázala vydat.. Prohlásila, že u nás v socialismu děti tak zle nežijí.”

Napiš něco jiného

Jana se dětem snažila co nejvíc přiblížit běžný život za zdmi dětského domova, chtěla je naučit „obyčejné věci,” jako jezdit na kole nebo hrát si na indiány. Uvědomovala si, jak jsou odtržené od normálního života, citově deprivované, často všemi opuštěné a tehdejším systémem péče stigmatizované. O osudu dětí v dětském domově se rozhodla napsat i fejeton, který měl vyjít v místních novinách. Nikdy nevyšel a Jana začala mít kvůli jeho obsahu problémy. S kolegy, s ředitelem dětského domova, s policií, s obyvateli města a nakonec i se samotnými dětmi, ovlivněnými chováním dospělých. Z Plané u Mariánských lázní raději odešla a jejím dalším působištěm se stal sousední Tachov. „A tam to bylo ještě o něco horší, o tom píšu až v mé poslední knížce ‚Zavři oči, otevři pusu,‘” dodává. Nakonec odešla i ze školství, vrátila se do Prahy, vdala se a narodily se jí vlastní děti. Už během mateřské dovolené začala pod vedením básníka a tehdejšího šéfredaktora Karla Šiktance brigádně pracovat v nakladatelství Mladá fronta. A díky Karlu Šiktancovi se znovu začalo uvažovat o vydání Janina prvního románu, ale ani tentokrát k tomu nedošlo, přišla normalizace.

Podobný osud potkal i její další knihy. „Říkali mi, abych napsala něco jiného. Nakladatelství dávalo ke schválení knížky lektorovi, o kterém se vědělo, že nikoho neudá. Jen poctivě řekne, jestli je to pro režim přijatelné. A tak mi tam ležela už druhá knížka,“ vzpomíná Jana. 

Říkala jsem si, že je to moje vlastenecká povinnost

V Mladé frontě Jana psala lektorské posudky, pracovat tam ale mohla pouze jako pomocná síla. „Na brigádníky nikdo nechtěl kádrový posudek. Mladá fronta se mě ujala a jsem těm lidem za to vděčná,“ říká. Kádrový posudek neměla dobrý i kvůli svému manželovi. Jana Červenku, asistenta prof. Felixe Vodičky na Vysoké škole pedagogické, po prověrkách v roce 1969 ze školy vyloučili. Jana se nejen starala o děti, ale zůstávala na ní i velká míra zodpovědnosti za uživení rodiny. Přesto v té době napsala další knihu a opět se inspirovala tím, co právě prožívala. Kniha dostala název ‚My dva doma‘ a byla tentokrát určená dětem. V roce 1976 ji vydalo nakladatelství Albatros a hned vzápětí byla přeložená do holandštiny a němčiny. Jana Červenková v té době také začala „půjčovat” své jméno zakázaným autorům. „Říkala jsem si, že je to moje vlastenecká povinnost. Někteří z nich nedostali ani místo vrátného nebo uklízečky. Nebo to byli ti, které odsud chtěli vyhnat, třeba Vilém Hejl nebo František Pavlíček,“ vzpomíná. 

Její jméno se ale objevilo i pod některými epizodami nekonečného normalizačního rozhlasového seriálu ‚Jak se máte Vondrovi.‘ „To bylo strašlivý, já už jsem to potom ani nečetla, neposlouchala, jenom podepisovala. Nic jsem z toho neměla, leda ostudu a při prozrazení by trest hrozil mně. Podepisovala jsem to proto, že ty honoráře pomáhaly živit rodiny těch pravých, zakázaných autorů,” dodává. I ona později vystřídala několik zaměstnání. Pracovala jako noční vrátná, uklízečka, učitelka v nemocnici, cvičitelka gymnastiky nebo prodavačka občerstvení v zoologické zahradě. Ve vrátnici smíchovské mlékárny se seznámila se svou pozdější přítelkyní socioložkou Jiřinou Šiklovou, která byla tehdy jen krátce po propuštění z vězení. 

Můj malér byl v tom, že jsem vystoupila ze strany

Ještě v době, kdy studovala na vysoké škole, se rozhodla že vstoupí do komunistické strany.  „Věděla jsem, že jako třídní provokatérku marxistů mě nikdo vážně brát nebude. Ale jako členka strany bych mohla mít nějakou autoritu a mohla bych tak mít větší možnost něco změnit,“ vysvětluje. Její přihláška na kandidátství ve straně ale vyvolala opačný efekt. Krajský výbor strany to považoval za provokaci a Janě hrozilo vyloučení ze školy. Fakulta se jí ale jako nadané studentky zastala. Jana dodává: „Takže mě nevyloučili, ale do strany mě nevzali.“ Partaj ji odmítla i při druhém pokusu, přijatá byla až napotřetí, a to v roce 1968. Zakrátko ale do Československa přijely sovětské tanky a 4. dubna 1969 vystřídal reformního Alexandra Dubčeka v čele Komunistické strany Československa (KSČ) normalizační Gustáv Husák. Jana Červenková tentýž den z KSČ vystoupila. „Nejdřív jsem si říkala, že přece nemůžu jen tak utéct z potápějící se lodi. Ale když Husák zcela upřímně prohlásil, že je vděčný Sovětskému svazu, tak jsem hned věděla, že tohle ne,“ vzpomíná dál. 

Od té chvíle už zaměstnání odpovídající jejím schopnostem a vzdělání nenašla. Začaly ale vycházet její romány a to i na opačné straně železné opony. Tehdy dostala pozvání od jedné z nejznámějších spisovatelek dětských knih Miep Diekmannové do Nizozemí. Diekmannová chtěla vydat Janiny knihy pro děti. Pozvání ale Jana Červenková dostala také od Státní bezpečnosti.  Chtěli, aby pozvání k návštěvě Nizozemí odmítla ze zdravotních důvodů. „Řekla jsem jim, že lhát nebudu. Tak se mě snažili naverbovat jako spolupracovnici. Jenže nevěděli, jak na mě, nemohli mě nijak vydírat, tak mě pustili. Jenže si pak asi všichni mysleli, že právě proto, že mě pustili, jsem tu spolupráci podepsala,“  vzpomíná dál.  

Neměli mě čím vydírat

Spolupráci se Státní bezpečností Jana Červenková nikdy nepodepsala. Věděla, jakým způsobem dokáže Státní bezpečnost (StB) ke spolupráci donutit a snažila se jim nedat žádnou příležitost, aby ji mohli jakýmkoli způsobem vydírat. Státní bezpečnost sledovala téměř všechny její přátele a známé mezi které patřil především literární kritik Milan Jungmann, ale i Václav Havel, Jiřina Šiklová, Ludvík Vaculík, Vilém Prečan, nebo Eva Kantůrková. V 80. letech začala Jana, stejně jako většina ze zmíněných, přispívat do samizdatového časopisu Obsah. Dál popisuje, jak se Státní bezpečnosti dařilo zasévat vzájemnou nedůvěru i mezi lidmi v disentu. Stačilo nabídnout k přečtení samizdatovou literaturu a slýchala pak mnoho výmluv. „Tak už jsem je pak neobtěžovala.  Lidi se opravdu báli, jeden druhého podezíral, že je fízl. Mně StB jen slibovala výhody a to jsem je poslala do háje. Neměli mě čím vydírat. Ale pro ty, které čím vydírat měli, to muselo být hrozné, “ uzavírá.  

Koho z jejích známých StB ke spolupráci přinutila, zjistila až po pádu komunismu, kdy byly poprvé zveřejněny seznamy spolupracovníků. V té době se také dozvěděla, že i ji někteří ze spolupráce podezírali, a současně, kdo podával StB informace o ní. Říká, že všem odpustila, věděla, čím si někteří z nich museli projít.

Někteří začali psát i nezávisle na pravdě

Už od počátku roku 1989 bylo zřejmé, že v celém východním bloku dochází ke změně. Jana se účastnila demonstrací, podepisovala petice, v srpnu 1989 byla přijata za členku PEN klubu a v listopadu se stala jednou ze zakládajících členů Občanského fóra. Pád komunistického režimu jí osobně přinesl také profesní změnu, z noční vrátné se stala redaktorka Literárních novin. Vzpomíná, jak se ale pak listopadová euforie ze znovunabyté svobody postupně vytrácela a začaly se objevovat první problémy křehké demokracie a raného kapitalismu. „Zpočátku bylo spousta slávy a spousta radosti, ale najednou přicházely problémy, se kterými jsme nepočítali. Literární noviny v 60. letech byly jediné, které psaly svobodně. Teď začali psát svobodně a nezávisle všichni. A někteří i nezávisle na pravdě,” konstatuje. 

„Navíc původně samizdatová literatura ztratila své tajemství a tím i své kouzlo pro ty, které zajímalo víc podnikání než čtení.“ vzpomíná dál. Problémy měly i Literární noviny a Jana po čase odešla. Jako redaktorka pak pracovala v časopisu Mosty a v novinách Prostor. Ale i tato dvě periodika měla po čase finanční potíže. Jana ale dál psala romány a za jeden z nich, „Kurs potápění,” získala v roce 1999 cenu Toma Stopparda. Na celých čtrnáct let let byla také zvolená předsedkyní Výboru pro vězněné spisovatele. Během té doby se seznámila s osudy mnoha z nich a říká, že v jejich podpoře nacházela hluboký smysl. 

Být v souladu sama se sebou

Jana Červenková pět let pracovala také jako dokumentaristka pro Paměť národa. Natočila a zpracovala například příběh fyzika Františka Janoucha nebo válečné veteránky Cecílie Petrolínové. Během natáčení jejího vlastního životního příběhu také řekla: „Svobodu máme a měli bychom si ji udržet. Nejvíc se bojím, že znovu přibývají ti, kteří vždycky čekají, jak to dopadne. Ti, kteří žijí v duchu slov - já neříkám tak ani tak, ale na moje slova dojde.” Jana Červenková nemohla být poslušná, vzorná a nemohla mít názor, který jí přikazovali. A často prohrávala. „Ale jedině tak jsem mohla zůstat v souladu sama se sebou,” říká v úplném závěru. 

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Witness story in project Stories of the 20th Century TV (Martina Kovářová)