Květoslava Čechová

„Pochod smrti, to jsem ještě byla svobodná a bydleli jsme v Kateřinkách na ulici Vrchní. A kousek předtím jsem viděla, jak jdou z koncentráku. Viděla jsem, jak je Němci vedli na popravu. To bylo hrozné. Byla jsem ještě dítě, byla jsem mladá. To nezapomenu. Měla jsem právě chleba, jedla jsem ho a teď jsem vám… Jak oni šli, tak oni tak prosili a my jsme stáli jako diváci na chodnících a vojáci šli za nimi. A já jsem, jak on tak prosil, tak jsem mu ten můj krajíček chleba hodila. No najednou ti vojáci se splašili, ptali se, kdo to hodil. A mě honem schovávali. Tam na rohu ulice byl obchod a měl dvorek, tak mě strčili na ten dvorek, zacpali mi pusu, ať nekřičím, aby vojáci nevěděli. A lidé říkali, že nic neví, že nic neházeli, protože jinak by mě možná také zabili. Oni potom toho vězně zastřelili přímo tam. Na to nezapomenu.“

„Frontu jsem prožila v Hlubočci, přímo jsme byli ve sklepě, to jak nás zabrali potom Rusové. Ale musím říct, že tam byli Rusové… Přišli, mě schovali, protože mi bylo už 14 roků. A on tam přišel jeden Rus a vytáhl tam jednu paní ven a nevím co, já jsem byla schovaná. Ale potom přišel druhý, to byl důstojník, a lidé si mu stěžovali, že je obtěžoval, jako ty dámy. A ten důstojník opravdu vzal a zastřelil ho. Toho svého vlastního vojáka. On nebyl Rus, to byl snad Gruzínec. Za to, že se nechoval tak, jak by měl. Ten Rus opravdu dbal na to, aby to bylo v pořádku, to si pamatuji. A potom viděl, myslel, že schovávají Němce, a vytáhli mě. Tak říkal: ‚Ne, pojďte.‘ A ještě naopak, dal mi kousek čokolády. Tak se choval ten voják ke mně. No a potom, když přešla fronta, vrátili jsme se zpět do Opavy.“