The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.
If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)
V patnácti letech se stala služkou v domácnosti velitele německé policie
narodila se 1. prosince 1929 ve Slavkově do zemědělské rodiny
po rozvodu rodičů vyrůstala v Opavě
ve 14 letech začala pracovat jako služka u německých rodin Puschnerů a Maulerů
na konci války zažila přechod fronty v Hlubočci
pracovala ve farmaceutickém podniku Galena a následně jako přadlena v podniku Juta
po svatbě s Jaromírem Čechem se vrátila do Slavkova, kde vychovávala jejich děti
od roku 1963 pracovala jako školnice v místní základní škole
v roce 2025 žila ve Slavkově
Za války musela ve svých 14 letech pracovat jako služka v německé rodině. A když jí paní Maulerová dala na druhý den zákusek, věděla, že hostili výjimečnou návštěvu. Pan Mauler byl říšský Němec. „Jednou mi pošeptal do ucha: ‚Nemám rád Hitlera,‘“ vzpomíná na zvláštní dobu, kdy je kolemjdoucí zdravili zdviženou pravicí.
Květoslava Čechová se narodila 1. prosince 1929 ve Slavkově. Matka Františka Onderková, rozená Vaněčková, a otec Richard Onderka pracovali jako pomocné síly v zemědělství. Matka na statku sedláka Tolocha, otec na vedlejším statku u Nedopílků.
Když byly jejich dceři dva roky, odstěhovali se do Opavy. „Šli jsme do podnájmu k Židu Juzovi. Obytný dům měl asi 11 bytů,“ sděluje k stěhování z rodné vsi. Vinou nevěry se ale krátce po stěhování manželství rodičů rozpadlo a matka se podruhé vdala za obuvnického tovaryše Bohuslava Koukola. Postupem času s ním měla další čtyři děti, dva chlapce a dvě dívky. Květoslavě ale matka nechala jméno po jejím biologickém otci. „Svého pravého otce jsem poznala až dlouho poté, co se naši rozvedli,“ dodává.
Nová rodina se opět stěhovala, a to tam, kde bylo bydlení zrovna nejlevnější, až se nakonec jejich novým domovem stal dům na křižovatce dnešních ulic Ratibořská a Vrchní v Opavě.
Do školy, vzdálené jen několik desítek metrů od jejich domu, nastoupila Květoslava Čechová v roce 1935. Vinou onemocnění se jí první ročník prodloužil na dva roky. „Musela jsem opakovat první třídu,“ vypráví. „Měla jsem spálu a byla dlouho nemocná, snad půl roku. Ten rozdíl pak způsobil, že jsem ve 14 letech už musela ukončit školu v osmé třídě a nastoupit službu u německé rodiny.“
Ještě než na konci roku 1943 začala sloužit u první německé rodiny Puschnerů, prožili obyvatelé Opavy první nálety. „Při vyhlášení leteckého poplachu – alarmu mi dal ředitel do rukou plechový kyblík a já do něj musela bouchat smetákem, abych všechny svolala k odchodu do krytu pod školou,“ vzpomíná.
U Němky Puschnerové musela hlídat dvě děti, zatímco jejich otec bojoval v armádě na straně Německa. Do armády narukoval i otec pamětnice Richard Onderka, který se po rozvodu oženil s Němkou. Snad díky takto získaným známostem domluvil dceři nové místo.
„Pan Mauler byl velitelem německé policie v Opavě v hodnosti majora,“ otevírá příběh své služby u druhé německé rodiny. „Jeho manželka byla snad Rakušanka, on byl říšský Němec. Měli celkem tři syny. Ti dva byli ve válce a nejmladší Carl ještě studoval. Nejvíce jsem si hrála s jejich desetiletou dcerou Edeltraude.“
Jméno velitele Maulera se bohužel neobjevuje v žádném z dochovaných historických dokumentů vázaných k této době. Nezmiňuje se o něm ani historik doktor Ondřej Kolář ve své práci Německý bezpečnostní aparát v opavském správním okrese 1938–1945 a sám si v otázce jména Mauler není jistý. Důvodem je nápadná podobnost s postavou Josefa Matrose, velitele četnictva v opavském vládním obvodu a pozdějšího generála policie.
„Agenda německé policie je především pro poslední léta války dost torzovitá. Je možné, že bude mít osobní spis v kartotéce zaměstnanců říšského policejního ředitelství v zemském archivu, ale ta bohužel není konkrétní. Záměnu s Matrosem nelze zcela vyloučit, jisté styčné body tam jsou,“ vyjadřuje se ve své odpovědi Ondřej Kolář.
Jisté je, že si pamětnice vybavuje mnoho z detailů domácnosti této rodiny, včetně podrobného popisu jejich bytu. Oba manželé k ní byli podle ní uctiví a po celou dobu služby, která trvala zhruba jeden rok, jí vykali. „Dokonce mě vzali s sebou do divadla,“ pokračuje ve vzpomínkách Květoslava Čechová. „Kdyby to po válce bylo jen trochu možné, vrátila bych se k nim. Byli na mě hodní. Po nákupu a výpomoci s úklidem mě paní Maulerová pustila hned domů, nemusela jsem tam být do konce služby jako u Puschnerů.“
„Jindy jsem paní pomohla s přípravou pohoštění pro hosty. Nikdy jsem ale u návštěvy nebyla. A když mi na druhý den dala kousek zákusku či dortu, věděla jsem, že hostili někoho důležitého,“ doplňuje své vyprávění o střípky dalších vzpomínek.
Osobnost pana Maulera byla zvláštní ještě v jedné věci. „Pošeptal mi: ‚Nemám rád Hitlera.‘ A dělal při tom takové to gesto, jako že si to tajemství mám nechat pro sebe. Přitom chodil často v uniformě a lidé ho zdravili zdvižením pravice. On ji zdvihl také, ale neslyšela jsem jej hajlovat,“ vypráví.
Konec války, doprovázený hřměním přicházejícím z Polska, se přibližoval k Opavě. To už údajně Maulerovi ve městě nebyli, měli utéct do Německa. Pamětnice s matkou a nejmladším bratrem utíkali také, do kopců nad Hrabyní. „Nevlastní otec zůstal doma a hlídal byt. My s matkou a bratrem jsme šli pěšky nejdříve k matčině sestře do Hrabyně a odtud k jejím rodičům do Hlubočce. Tam jsme přečkali přechod fronty,“ oživuje si nezáviděníhodné okamžiky pamětnice.
„Ukryli jsme se do sklepa, bylo nás tam asi osm. Mně bylo 15 let, tak mě raději ukryli před vojáky pod pytle, a dobře udělali. Přišel tam Sovět a vytáhl jednu ženu ven ze sklepa – co se s ní stalo, nevím, byla jsem schovaná. Po chvíli přišel místo něj důstojník a hned poznal, že mě tam ukrývají. Když mě uviděl, řekl mámě, že nemusí mít strach,“ vypráví o chvílích hrůzy. Lidé si hned postěžovali na nevhodné chování sovětského vojáka, který obtěžoval ženy. Pak vojáka viděli venku zastřeleného.
Strastiplná cesta zpět do Kateřinek byla poseta mrtvolami vojáků, vystrašených lidí, kteří se vraceli zpět do svých obydlí, a ve městě i těch, kteří z trosek zničených domů odnášeli vše, co se jim zrovna namanulo. „Byli jsme šťastní, že to skončilo,“ dělá pomyslnou tečku za útrapami, které jim válka přinesla.
Po válce se již do školy nevrátila a začala hned pracovat v opavském farmaceutickém podniku Galena, odkud zakrátko přešla do podniku Juta. „Šla jsem tam pracovat za svou kamarádkou. Vyráběla se tam pytlovina. Pracovala jsem jako přadlena až do roku 1952,“ sděluje k prvním poválečným pracovním zkušenostem, střídaným v počátku brigádami při odstraňování následků bombardování.
Díky své kamarádce Květoslava Čechová přišla nejen k nové práci, ale také k novému příjmení. Ona kamarádka byla sestrou jejího budoucího manžela Jaromíra Čecha ze Slavkova. „Tak jsem se po 22 letech dostala zpět do Slavkova,“ sděluje ke svému návratu do rodné obce. Do obecního života se příliš nezapojila, protože hlídala kromě svých dětí i děti takřka všech sousedů.
„V roce 1963, když měla nejmladší dcera tři roky, nastoupila jsem jako školnice do místní základní školy. Ta škola byla stará sotva deset let, vznikla na místě bývalého Thienova statku,“ vysvětluje zajímavost z místní historie a pokračuje náplní své nové práce: „Ve škole bylo parní topení a já si musela dodělat topičské zkoušky. Byly tam dva kotle na uhlí a koks, a když byla topná sezóna, chodila jsem do práce ve čtyři ráno. Nákladní auto přivezlo topivo, vše jsem musela odvozit v kolečkách do sklepa. Naštěstí mi velmi pomáhal manžel. Byl vystudovaný elektrikář a taky velmi zručný. Cokoli se ve škole pokazilo, on to opravil.“
Květoslava Čechová byla celý život ráda mezi dětmi a děti byly rády s ní. „Děti jsou upřímné, řeknou to tak, jak to myslí,“ sděluje pamětnice, která si zkusila i roli pomocné kuchařky na pionýrských táborech pořádaných školou v Pilném mlýně.
Mladým lidem pamětnice vzkazuje, aby pracovali poctivě, všeho si vážili a aby byli zdraví. „Nejde vždy s každým vyjít, ale vše se dá urovnat,“ dodává na závěr svého vyprávění, natočeného v roce 2025 ve Slavkově.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Witness story in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj (Ondřej Vrbický)