Stanislav Čáslavka

* 1921  †︎ 2016

  • „To byl otřes! My jsme byli rozený Čechoslováci, náboženstvím jsme byli Čechoslováci, a teď Československo padlo. Tehdá jsem viděl tatínka poprvé plakat. On nebyl legionářem, byl císařským vojákem do konce války, ale byl republikánem a vlastencem. A naposledy republika... To si nedovede nikdo dneska představit, co pro nás znamenala. Československá republika, to byl pupek světa. A jak říká přísloví: pýcha předchází pád. My na ni byli tak pyšní. Všechno se točilo kolem nás. Československo – to bylo jako výhra v Sazce. Čech, to byl někdo, ovšem jen z český strany.“

  • „Za nějaký čas vyšlo to prohlášení, že všichni příslušníci ročníku 21, dělníci i studenti, půjdou vypomáhat do práce do říše. Měli jsme z toho strach, ale nebylo to zlý. Němci nás přijali celkem jako dělníky. A vyčítali nám, že jsme přijeli dobrovolně, protože za jednoho Ausländera, teda cizince, šel jeden Němec na frontu. A tak nás tam neviděli rádi. A dlouho nám nechtěli uvěřit, že jsme tam byli povolaný. Ale náš vztah mezi Němci a Čechy byl, řek bych, udivující. Klid, nikdo nikomu nenadával, chodili spolu do hospody, na fotbal, to, co musel dělat Němec, musel dělat i Čech. Tam nebylo rozdílu mezi dělníkama. A po práci jsme měli svobodu, mohli jsme, kam jsme chtěli – do kina, za holkama, na fotbal. My jsme byli například na Prodaný nevěstě v německým Národním divadle na třídě Pod Lipami. Bylo to vážný i směšný, protože německý selky byly přestrojený za Sudeťačky. Měly zelený dlouhý sukně a na tom černý zástěry. A Mařenka? Ta byla přistrojená jako polská kněžna. Měla korunu na hlavě, perleťovou, a vysoký červený boty. Do český Mařenky hodně daleko!“

  • „Moje dětství, myslím, že patřilo k těm dobrým, ne-li nejlepším. Tatínek pracoval jako pekařský dělník v Praze 7 v Kamenické ulici u firmy Hampl. Maminka zpočátku pletla punčochy, tenkrát se nenosily hedvábný. Měla tři stroje a na těch pletla pro zákazníky. Stůl s těmi stroji stál u okna, takže maminka měla pohled z okna na mě na ulici, protože před okny stál mladej akát, a maminka mi koupila od prodavače droždí krabici a do tý zase mi koupila písek na nádobí. Tu krabici s pískem dala pod ten akát, tam já si hrál a ona vždycky vykoukla, jestli jsem na svým místě. Jednou se mi podařilo vydat se na cestu a šel jsem až k svatýmu Antonínu. No, to byl poprask! Mamince se ztratil kluk!“

  • Full recordings
  • 1

    v domě pamětníka v Roztokách, 01.08.2015

    (audio)
    duration: 01:35:26
Full recordings are available only for logged users.

Dokud máš své sny, máš se na co těšit

Podobenka z roku 1944
Podobenka z roku 1944
photo: archiv pamětníka

Stanislav Čáslavka, narozený 21. října roku 1921, se ohlíží za svým dlouhým životem s humorem a laskavostí. Přes jisté literární ambice a nadání nedokončil své vzdělání tak, jak by si přál, pouze se vyučil. Důvodem byl jeho zvláštní handicap, schopnost usnout vždy a za všech okolností. Během druhé světové války byl totálně nasazen v říši, ale dvakrát se mu podařilo utéct. Na pracovní nasazení v Německu vzpomíná smířlivě a bez hořkosti. Po válce se seznámil s Ukrajinkou Galinou Dunajevskou, která měla za sebou čtyřapůlleté věznění v osvětimském koncentračním táboře a útěk z transportu smrti. Celý další život prožili v Roztokách, kde byl pamětník činný jako kronikář a přispěvatel do místních novin Odraz a posléze jako průvodce po místním zámku.