„Tam byli lidi, kteří u jednoho stolu, u jednoho toho rýsovacího prkna, strávili celý život, což je z dnešního pohledu úplně nepochopitelné. Mně se pak ale stal ten život pestřejší. Já jsem se v tom osmašedesátém roce zapletl do toho obrodného procesu, nebo jak to pak nazvali ‚kontrarevoluce‘. Můj šéf konstrukce, takový rozumný člověk, věděl, že jsem v tom směru tak trošku schopný, tak říkal: ‚Napiš nějakou rezoluci, seber podpisy a dones to do rozhlasu.‘ No tak jsem to ochotně dělal a vůbec jsme tím samozřejmě všichni žili. No ale pak přišly prověrky a je zajímavé, že dneska se o tom asi moc neví… Jako ví se, že lidé byli vyhazovaní z komunistické strany, ale ve Škodovce se ty prověrky týkaly všech úředníků [včetně] nestraníků. Všichni úředníci museli projít prověrkami a já jako mladý nestraník – už jsem měl ale dvě děti – jsem těmi prověrkami neprošel. Tehdy jsem pochopil, že většina lidí je víc přizpůsobivá, než by člověk čekal. Všichni měli silné řeči, no a po těch prověrkách… Byly tam otázky, jestli souhlasíme s tím vstupem [vojsk Varšavské smlouvy] a tak. A když člověk trošičku neodpovídal správně, tak přicházely ostřejší [otázky]. Byl jsem v provozu, kde bylo čtyři sta lidí, a vyhodili nás dva.“
„Moje máma se svými rodiči a s námi, [se mnou a s mým] o čtyři roky starším bratrem, v té době žila v Plzni. Chodila také na výslechy. Otce vyslýchal gestapák Pittermann, mámu rovněž. Kolikrát se [s ním] dostávala do konfliktu, když jí něco slíbil. Řekla mu, že si myslela, že německý důstojník drží slovo. A on řekl, že jestli ještě něco takového řekne, že jí budou děti odebrané a dané na převýchovu do Německa. No prožila s námi asi taky poměrně složitou situaci… Pan Valenta ze sousedství, sokol a skaut, jí nabídl pomoc, když [se] dozvěděl, že je otec zavřený. Ale ona ji odmítla s tím, aby se oni sami nedostali do problémů. Taky ještě takovou zajímavost řeknu. Když jela ve vlaku, tak se dala do řeči s nějakou paní a svěřila se, že má zavřeného muže. Ta paní jí řekla, že mají fotoateliér. Aby tam přišla, že jí udělá fotky, aby případně mohla [svému] muži poslat fotky dětí. Tak tam šla. Dodneška ty fotky máme. Když je nafotila, tak za to nechtěla nic zaplatit. Takže i za té války byla kromě těch odbojářů spousta lidí, kteří se chovali slušně.“
„Teď bych se asi dotkl příběhu života mého otce, který byl vyučen [jako] umělecký zámečník a kovář u firmy Jaroš a Michálek. Později se dostal na dráhu. Měl zálibu v Aeroklubu, věnoval tomu veškerý čas. A říkal, že nějaký vedoucí činovník – nevím, jestli to byl nějaký generál nebo náčelník Aeroklubu – mu pomohl k místu na dráze. [Tam] bylo tehdy místo dobře placené, tak říkal: ‚Pak teprve jsem se mohl oženit.‘ To bylo v roce 1936, kdy dělal strojvůdce. Strojvůdce dělal i za války. Byl přidělen do Schönbachu, dneska jsou to Luby u Chebu, a tam zažil Mnichov, tam málem přišel o život, když už tam ordneři dělali podle svého pořádek. Později byl na dráze v odboji. Byl zatčen a odsouzen k trestu smrti. A týden před popravou byla věznice v Drážďanech rozbombardovaná a jemu se podařilo utéct. Zbytek války dožil u svého bratra v Praze.“
Stanislav Bukovský se narodil 13. dubna 1944 v Plzni Marii Bukovské, za svobodna Hajšmanové, a Josefu Bukovskému. Dědeček Josef Hajšman padl za první světové války, v roce 1915, na východní frontě u Lublinu. Maminka pracovala jako učitelka, poté jako vychovatelka v družině. Tatínek byl zaměstnán jako strojvůdce. V prosinci 1944 byl za odbojovou činnost odsouzen k trestu smrti, při bombardování Drážďan v únoru 1944 se mu však podařilo z cely utéct. Stanislav Bukovský zažil 18. dubna 1945 jako jednoroční chlapec ničivý nálet na Slovany. Vystudoval Střední průmyslovou školu strojní, načež začal pracovat ve Škodovce jako konstruktér. Roku 1965 se oženil s Jarmilou Lepíčkovou a vychovali spolu dva syny. V roce 1967 založil spolu s Antonínem Lněničkou a Františkem Trčkou výtvarnou skupinu Intensit. Po prověrkách v roce 1970 byl ze Škodovky vyhozen. Poté díky doporučení přátel pracoval jako metodik pro výtvarné umění v Krajském kulturním středisku. Od roku 1973 pracoval jako výstavní technik na plzeňském Výstavišti, od roku 1977 jako keramik pro Památkovou péči v Keramickém středisku v Černicích. Po roce 1989 působil několik let jako ředitel kulturního střediska Esprit. V roce 1991 spoluzakládal Spolek za Starou Plzeň, zabývající se ochranou památek. Od Ministerstva obrany České republiky obdržel plaketu za péči o válečné hroby. Výtvarník, prozaik, publicista a historik Stanislav Bukovský je významnou osobností Plzně. Zasloužil se o vznik či obnovu celé řady památníků v Plzni a jejím okolí. V době natáčení, v roce 2024, žil se svou manželkou v Plzni na Slovanech.
Pomník v Nebílovech vztyčený na památku padlým vojínům v první světové válce, na němž je jako první uvedeno jméno dědečka z matčiny strany Josefa Hajšmana, který padl v roce 1915 na východní frontě u Lublinu
Pomník v Nebílovech vztyčený na památku padlým vojínům v první světové válce, na němž je jako první uvedeno jméno dědečka z matčiny strany Josefa Hajšmana, který padl v roce 1915 na východní frontě u Lublinu
Stanislav Bukovský v letech 1977-1990 spolu s Antonínem Lněničkou v Keramickém středisku v Plzni-Černicích vyráběl keramické artefakty, především pro Střediska státní památkové péče, dnes Památkových ústavů, do exteriérů a interiérů státních hradů a zámků
Stanislav Bukovský v letech 1977-1990 spolu s Antonínem Lněničkou v Keramickém středisku v Plzni-Černicích vyráběl keramické artefakty, především pro Střediska státní památkové péče, dnes Památkových ústavů, do exteriérů a interiérů státních hradů a zámků
Stanislav Bukovský v letech 1977-1990 spolu s Antonínem Lněničkou v Keramickém středisku v Plzni-Černicích vyráběl keramické artefakty, především pro Střediska státní památkové péče, dnes Památkových ústavů, do exteriérů a interiérů státních hradů a zámků
Stanislav Bukovský v letech 1977-1990 spolu s Antonínem Lněničkou v Keramickém středisku v Plzni-Černicích vyráběl keramické artefakty, především pro Střediska státní památkové péče, dnes Památkových ústavů, do exteriérů a interiérů státních hradů a zámků
Stanislav Bukovský, syn Aleš Bukovský a další při odhalení dokončeného Památníku k uctění rodiny Králových v Plzni, Pod Záhorskem 1, pamětní deska z roku 1999 byla doplněna o busty Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše zhotovené Stanislavem Bukovským
Stanislav Bukovský, syn Aleš Bukovský a další při odhalení dokončeného Památníku k uctění rodiny Králových v Plzni, Pod Záhorskem 1, pamětní deska z roku 1999 byla doplněna o busty Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše zhotovené Stanislavem Bukovským
Odhalení dokončeného Památníku k uctění rodiny Králových v Plzni, Pod Záhorskem 1, pamětní deska z roku 1999 byla doplněna o busty Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše zhotovené Stanislavem Bukovským
Odhalení dokončeného Památníku k uctění rodiny Králových v Plzni, Pod Záhorskem 1, pamětní deska z roku 1999 byla doplněna o busty Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše zhotovené Stanislavem Bukovským
Stanislav Bukovský se Soňou Vlachovou, přeživší vězeňkyní z Osvětimi, v jejím bydlišti v Mirošově v roce 2014; její sepsané vzpomínky na věznění upravil a vydal v publikaci Příběhy z války
Stanislav Bukovský se Soňou Vlachovou, přeživší vězeňkyní z Osvětimi, v jejím bydlišti v Mirošově v roce 2014; její sepsané vzpomínky na věznění upravil a vydal v publikaci Příběhy z války
