The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Bukovský (* 1944)

• narozen 13. dubna 1944 v Plzni Marii Bukovské, za svobodna Hajšmanové, a Josefu Bukovskému

• dědeček Josef Hajšman padl za první světové války, v roce 1915, na východní frontě u Lublinu

• v prosinci 1944 byl otec Josef Bukovský za odbojovou činnost odsouzen k trestu smrti

• při bombardování Drážďan v únoru 1944 se otci podařilo utéct z cely smrti

• Stanislav Bukovský zažil 18. dubna 1945 nálet na Slovany

• vystudoval Střední průmyslovou školu strojní v Plzni

• v roce 1965 se oženil s Jarmilou Lepíčkovou, vychovali spolu dva syny

• v roce 1967 založili s Antonínem Lněničkou, Františkem Trčkou a dalšími výtvarnou skupinu Intensit

• pracoval ve Škodovce jako konstruktér, ale po prověrkách v roce 1970 byl vyhozen

• od roku 1973 pracoval jako výstavní technik na plzeňském Výstavišti

• od roku 1977 zaměstnán jako keramik pro Památkovou péči v Keramickém středisku v Černicích

• po roce 1989 působil několik let jako ředitel kulturního střediska Esprit

• v roce 1991 spoluzakládal Spolek za Starou Plzeň, zabývající se ochranou památek

• v roce 2024 žil se svou manželkou v Plzni

Výtvarník, prozaik, publicista a historik Stanislav Bukovský je významnou osobností Plzně, pro jejíž kulturní a historický obraz učinil mnoho dobrého. Chlapec s uměleckým nadáním, který kvůli těžké finanční situaci rodiny měl na doporučení svého otce nastoupit na strojní průmyslovku a poté do Škodovky, si po politických prověrkách v roce 1970 přece jen začal plnit své sny, které plně rozvinul po pádu komunistického režimu.

Stanislav Bukovský se narodil 13. dubna 1944 v Plzni. Pochází z rodiny, která byla silně vlastenecky zaměřená již ve své daleké historii. Jeho tatínek Josef Bukovský byl činný v protinacistickém odboji. Pracoval jako strojvůdce. Maminka Marie Bukovská, za svobodna Hajšmanová, byla původně učitelka a poté pracovala jako vedoucí družiny.

Místo kněze hostinským

Jeho dědeček z tatínkovy strany Josef Bukovský se narodil v roce 1866, tedy v době prusko-rakouské války. „Byl nejmladší ze sourozenců a jeho maminka mu předurčila, aby se stal knězem. On byl ale jako vlastenec nespokojený s katolickým seminářem, protože se při něm pomlouval Mistr Jan Hus, a vůbec se mu zdálo, že je to protinárodní, takže odtamtud zběhl. Maminka ho zmlátila a on pak celý život pracoval jako hospodský,“ uvádí své vyprávění Stanislav Bukovský. Jeho dědeček pocházel ze Soběslavi, kde rodina Bukovských žila po celá staletí. Byli to mistři tkalci. Josef Bukovský postupem času doputoval do Plzně, kde si v Lindauerově ulici otevřel hostinec Na Philadelphii. Později provozoval hostinec na husím plácku Na Rychtářce. „Když zběhl z katolického semináře, přestoupil k Českobratrské církvi a je pozoruhodné, že pak v hospodě hřímal proti Římu a snažil se přesvědčit štamgasty, aby zaujali stejný, protikatolický a protihabsburský přístup.“ 

Druhý dědeček obětí první světové války

Dědeček z maminčiny strany Josef Hajšman pocházel z Nebílov. Sloužil v Tyrolském pluku zemských střelců a dosáhl hodnosti četaře. Za první světové války, v roce 1915, padl na východní frontě u Lublinu. Jeho dceři, mamince Stanislava Bukovského, byl v té době pouhý jeden rok. Vdova po Josefu Hajšmanovi se později znovu provdala, a to za Jaroslava Boušku. Záhy porodila syna, který však bohužel zemřel. Dědečkův bratr Stanislav Hajšman byl za druhé světové války jako policista popraven. O generaci starší bratranec Stanislava Bukovského byl za války nuceně nasazen v Norsku. „Před dvěma lety byla v plzeňské vědecké knihovně výstava o Norácích,[1] takže tam o něm byla také zmínka. Mám od něj obraz z Norska, tak jsem ho tam zapůjčil.“

Tatínkova odbojová činnost 

Stanislavův tatínek Josef Bukovský se u firmy Jaroš a Michálek vyučil kovářem a uměleckým zámečníkem. Jako aktivní člen Aeroklubu se dostal k dobře placenému místu strojvůdce u železničních drah, načež se prý konečně mohl oženit. Jako strojvůdce pracoval i v době druhé světové války. V roce 1936 byl přidělen do sudetské obce Luby u Chebu, tehdy zvané Schönbach. „Tam zažil Mnichov a tam málem také přišel o život, když ordneři dělali podle svého pořádek.“ Když se totiž začaly zhoršovat vztahy mezi Čechy a Němci, tak si jako zaměstnanec železničních drah legálně pořídil služební zbraň. Útoky Němců byly namířeny obzvláště proti uniformovaným zaměstnancům v českém pohraničí. Následkem udání jedné Němky jej však kvůli tomu chtěli němečtí ordneři zastřelit. Na poslední chvíli mu život zachránil průvodčí, který si ho vyžádal jako strojvedoucího na lokomotivu právě připravenou k odjezdu. Řekl jim, že až se Josef Bukovský vrátí, mohou si s ním dělat, co chtějí. Když ale Josef viděl, že ordneři hlídkují v každé stanici, projel bez zastavení až za hranice Němci obsazených Sudet, kde motorák s cestujícími předal a odjel do Plzně, kde už na něj čekala jeho žena, která tam utekla o něco dříve než on.[2] „Později byl na dráze v odboji,[3] byl však zatčen a odsouzen k trestu smrti. Týden před popravou byla věznice v Drážďanech rozbombardovaná a jemu se podařilo utéct,“ vypráví Stanislav Bukovský. Zbytek války dožil v úkrytu u svého bratra, hostinského, v Praze. „Bylo mu jasné, že nemůže jít hned domů, do bytu v Plzni, protože by ho tam mohli hledat. Měl omrzlé nohy. Pozvali tam doktora, který říkal, že by bylo nejlepší mu ty nohy uříznout, protože měl sněť. Naštěstí tam ale nebyly podmínky na operaci, takže se z toho nakonec dostal a ty nohy se mu uzdravily. Ale celý život kulhal. Sněť se mu vrátila asi rok před koncem života, kdy mu stejně nakonec ty nohy uřízli.“

Maminčiny konflikty s gestapem a nálet na Slovany

Maminka žila se synem Stanislavem a o čtyři roky starším Jaroslavem v Plzni. Spolu s nimi žili její rodiče. „Chodila také na výslechy. Otce vyslýchal gestapák Pittermann, mámu rovněž. Kolikrát se s ním dostávala do konfliktu, když jí něco slíbil. Řekla mu, že si myslela, že německý důstojník drží slovo. A on řekl, že jestli ještě něco takového řekne, že jí budou děti odebrané a dané na převýchovu do Německa.“ Ve čtvrti Slovany, ve které Stanislav bydlel a ve které bydlí i dnes, zažil jako jednoroční dítě nálety. Právě koncem války bylo bombardování nejsilnější. Ničivý nálet 18. dubna 1945 zasáhl právě čtvrť Slovany. Stanislav Bukovský pokračuje ve vyprávění: „Náš dům je prakticky v epicentru toho náletu. Byla tam spousta zbořených domů a asi sedmdesát devět mrtvých. Do nedávné doby nebyl památník. Podařilo se mi ve spolupráci s archivem dát dohromady tak na devadesát osm procent seznam těch mrtvých. V roce 2014 jsme přímo v naší ulici, kde bydlím, odhalili památník obětí náletu. Ke spolupráci jsem získal i vedení Městského obvodu 3, jehož starosta Lumír Aschenbrenner říkal, že také jeho příbuzní při náletu zemřeli.“ Nálet byl operací amerických vzdušných sil (USAAF), jejímž cílem bylo pravděpodobně nádraží v Koterově na železniční trati do Českých Budějovic.

Stanislava Bukovského a jeho o čtyři roky staršího bratra Jaroslava pomáhal vychovávat nevlastní dědeček Jaroslav Bouška. Právě od něho pamětník odmala slýchával poutavá vyprávění o první světové válce, která v něm vzbudila neobyčejný zájem o historii. „Jako dítě jsem to vnímal velmi exoticky. Když byli kolik dní v zákopech a pak sundávali boty i s kůží. Jak měli vši, jak létaly šrapnely a kartáče…“

V sutinách vykvetl nový život

Tatínek doma vyprávěl o tom, jak zažil osvobození Prahy. „Jak tam vlasovci pálili z kanonů a jak se pak chytali Němci.“ Nelíbilo se mu, jak se Češi k Němcům po válce chovali, i když byl sám nacisty perzekvován. „Tehdy se u nás v Plzni i nějací Američané ubytovali. Bratr říkal, že v našem domě viděl skrz střechu oblohu. Protože jak byly okolo rozbombardované domy, tak nám vylétly tašky ze střechy, někde byly i poškozené stropy.“ Všechno se ale nakonec dalo do pořádku. Když byli chlapci malí, s oblibou prolézali pobořené domy v okolí a zvědavě okukovali krátery na silnicích. S opravami a stavbou nových domů pomáhal i jejich tatínek. Vzhledem ke svému věku Stanislav Bukovský nemá na osvobození Plzně žádné vzpomínky, jeho bratra Jaroslava však vzal do náruče voják americké armády. A jelikož to byl černoch, pětiletý chlapec z něj byl notně vyděšený. Doma dodnes uchovávají pánvičku od jiného amerického vojáka. „Když jsem byl malý kluk, tak ta válka byla pořád živá. My jsme tou válkou žili. Z hlíny jsme modelovali letadla a malovali nálety,“ vzpomíná Stanislav Bukovský.

Mládí s láskou ke sportu

Od útlého věku se věnoval sportu. Tou dobou auta nejezdila, všechno se rozváželo koňskými potahy. Jednou za čas projel klasický náklaďák nebo sentinel. „Ulice patřily nám a rodiče se nebáli nás pouštět ven už v předškolním věku.“ Na palouku hráli fotbal. „A dodnes se my kluci z placu scházíme. Na křižovatce před naším domem jsme hráli pozemní hokej. Kousek od nás byl rezervoár určený pro požární účely, na který jsme v zimě chodili bruslit a hrát hokej. Tehdy zamrzala i řeka, tak jsme hráli hokej i na řece,“ vzpomíná Stanislav Bukovský. Když povyrostl, začal docházet do šachového oddílu. Řadu let dělal také řeckořímský zápas. 

Jako žák navštěvoval až do třetí třídy Masarykovu základní školu.[4] Pro příliš velké množství žáků byla však část z nich od čtvrté do osmé třídy přeřazena do základní školy v Doudlevcích. Tou dobou začal hrát tenis. „Uvedené sporty jsem provozoval závodně. Chodil jsem i do lyžařského oddílu.“ Krátce se věnoval také jiným sportům, jako například gymnastice. „Pak jsem se dal na kanoistiku a v té jsem uspěl nejvíc. Byl jsem krajským přeborníkem. Moji kariéru přerušilo až to, když mě povolali na vojnu. Nepodařilo se mi do té doby vyjet výkonnostní třídu. Snil jsem o tom, že bych se dostal do Dukly, což se mi nepodařilo.“

Vzpomínky na měnovou reformu

Když došlo k nástupu komunistického režimu, byl Stanislav Bukovský ještě malý chlapec. Události měnové reformy v Plzni 1. června 1953 již jako žák třetí třídy vnímal. „Paní učitelka nám řekla, že se ruší vyučování a že máme jít domů. Že budou cestou hloučky a že se nemáme nikde zastavovat a jít rovnou domů.“ Hlouček lidí pamětník uviděl i u hospody Slovanka. O tom, že došlo k měnové reformě, se však dozvěděl až doma. „Dodnes mám schované dědovy vkladní knížky, kde bylo napsáno ,vázaný vklad‘, a pak, že se ten vklad ruší.“ Nebydlel v centru, a tak nezažil ty největší plzeňské nepokoje, které vyvrcholily zatýkáním a nuceným vystěhováním lidí. Vystěhovat se musela například rodina Stanislavova kamaráda Jiřího Degla.

Z oblak na pevnou zem

Stanislav Bukovský si ve škole nejvíce oblíbil učitele českého jazyka a dějepisu Václava Albla. „Řekl nám, že o Karlu Čapkovi se teď neučíme, že to nemáme v osnovách, ale že si na něj vzpomeneme a zase se o něm učit bude.“ Učitele měli převážně dobré. „Ale ve škole v Doudlevcích jsme měli ředitelku, která byla kovaná soudružka. Zřídila tam podle sovětské metody nástěnku Štít cti. Já jsem se dobře učil, tak jsem se ocitl na Štítu cti. Jenomže jsem zase zlobil, tak mě sundala. A pak mě zase dala zpátky. Já jsem jí řekl, že je to zbytečné. Máma musela přijít do školy a před ní mi nařezala, aby viděla, že se jako rodina nevzpouzíme.“ Stanislav Bukovský pak nastoupil ke studiím na Střední průmyslové škole strojní v Plzni. Doporučil mu to tatínek, který měl v důsledku nacistické perzekuce podlomené zdraví. Už když bylo pamětníkovi dvanáct let, musel tatínek odejít do invalidního důchodu, a rodina se brzy dostala do dluhů. Průmyslovka se jevila jako praktická škola, do budoucna zajišťující dobrý výdělek. „I když jsem měl rád sport a výtvarné umění… Ale nestěžuji si.“ Na průmyslovce si oblíbil učitelku dějepisu Danuši Bělohlávkovou, manželku ředitele plzeňského městského archivu. Celý ročník pak nastoupil do práce do Škodovky.

Prověrky a vyhazov

Stanislav Bukovský pracoval ve Škodovce jako konstruktér. „Napřed jsem z toho nebyl nadšený, ale pak jsem se zapracoval,“ říká. Mezi náplň jeho práce patřila například oprava jeřábů. I přes všechny zkušenosti je rád, že v tomto zaměstnání nezůstal a že se jeho život stal pestřejším. „Já jsem se pak v roce 1968 zapletl do toho obrodného procesu, který nazvali ,kontrarevoluce‘. Můj šéf konstrukce, takový rozumný člověk, věděl, že jsem v tom směru tak trošku schopný, tak říkal: ,Napiš nějakou rezoluci, seber podpisy a dones to do rozhlasu.‘ No tak jsem to ochotně dělal a vůbec jsme tím samozřejmě všichni žili.“ Škodovka byla plná kovaných komunistů, pamětník však do strany nikdy nevstoupil. „Vstup mi ani nenabízeli, protože jsem nebyl uvědomělý,“ říká. V roce 1970 byl po prověrkách spolu s kolegou ze Škodovky vyhozen. Vyhodili dva zaměstnance provozu z celkového počtu asi dvou set pracovníků vystavených prověrkám. „Tehdy jsem pochopil, že většina lidí je přizpůsobivější, než by člověk čekal.“ 

Konečně vstříc umění

Stanislav Bukovský byl už od konce roku 1965 ženatý muž. Jeho manželka Jarmila Bukovská, za svobodna Lepíčková, pochází ze Sudet, z dnešních Malesic, které se staly součástí Plzně. „Seznámili jsme se ve Škodovce. Pak byla na mateřské, takže se těm prověrkám vyhnula,“ vysvětluje. Syn Aleš se narodil v roce 1966, následoval syn Pavel. Obě děti tedy bylo třeba zabezpečit. Stanislavu Bukovskému se díky doporučení přátel podařilo získat místo metodika pro výtvarné umění v Krajském kulturním středisku. Nějaký čas na tomto místě setrval. V roce 1973 se obrátil na svého kamaráda Františka Trčku, rovněž s politickým škraloupem, který pracoval jako výstavní technik na Plzeňském výstavnictví. Ten ho doporučil na místo druhého výstavního technika. Řadu let tak pracoval na plzeňském Výstavišti. Jiný kamarád pracující jako ekonom v Západočeských cihelnách Stod prosadil vznik Keramického střediska v Černicích. Založeno bylo v roce 1977 a Stanislav Bukovský v něm začal pracovat jako keramik pro Památkovou péči. Vyráběl keramiku především pro památkové ústavy. „Dělali jsme tam sochy a metr velké vázy do hradů a zámků, a to až do roku 1990, kdy přišla privatizace cihelen. Navrhoval nám to tehdejší zahradní architekt a pozdější ředitel Památkového ústavu Karel Drhovský.“ V tomto oboru získal certifikát Pracovník uměleckých řemesel. Spolu s kolegy vyráběl například sochy na Zámek Kozel, Hluboká či Orlík. Vyvinul též raznici, s jejíž pomocí vyráběli dlaždice na zámek Kaceřov.

A jak se z konstruktéra ve Škodovce stal umělec? Výtvarné tvorbě se pamětník věnoval už od dětství, kdy v místě svého bydliště navštěvoval kroužek při Lidové škole umění vedený Lumírem Topinkou. Navštěvoval také výtvarný ateliér na půdě Měšťanské besedy vedený Emilem Seidlem. Později absolvoval kurz, který pořádal Ústřední dům lidové umělecké tvořivosti v Kostelci nad Černými lesy. Jinak je ale autodidakt. Co se týče výtvarného umění, v mládí se věnoval především surrealismu. „Dnes je to nepochopitelné, ale my jsme ten surrealismus měli v krvi. Jako malí jsme si vyprávěli vtipy, které byly vyloženě dadaistické.“ Později se jeho tvorba orientovala k magickému realismu a tematice plzeňského prostředí.

Skupina Intensit a díla neladící s režimem

Stanislav Bukovský se v ateliéru na půdě Měšťanské besedy seznámil s výtvarníkem Jiřím Deglem, který po vyučení se soustružníkem rovněž absolvoval střední průmyslovou školu. Ještě spolu s Antonínem Lněničkou,[5] Františkem Trčkou, Jiřím Deglem, Pavlem Michalcem a Jiřím Mourkem založili v roce 1967 výtvarnou skupinu Intensit, do níž později přibyla Renata Rousová Čiháková a Jarmila Čiháková Jetlebová. Nejprve se scházeli v Klubu mládeže Dominik, kde uspořádali první výstavu, a poté v Krajském kulturním středisku, kde pracoval František Trčka a kde byla výstavní síň. Zde uspořádali výstavu v roce 1969, která proběhla bez problémů. To se však nedá říci o výstavě v roce 1971. „Už jsme ji měli nainstalovanou, dokonce jsme měli i vylepené plakáty, a přišla komise z odboru kultury a zarazila nám ji. Vysvětlili nám, že to není dobré, ale zřejmě tím mysleli, že to není v souladu s tehdejší ideologií. Protože jsme tam měli obrazy, které nebyly optimisticky budovatelské.“ Nejednalo se však o jasně protirežimní tematiku, to by si prý v té době nedovolili. Součástí výstavy byl však mimo jiné obraz Antonína Lněničky z roku 1968 znázorňující muže a ženu, zároveň však atmosféru roku 1968. Skupina Intensit tak vešla v nemilost a přestala víceméně až do roku 1990 vystavovat. „V té době ty skupiny totiž přišly v nemilost, pokud nebyly oficiální. A oficiální byly ty, které byly sloučené. Tady byl Svaz výtvarných umělců a jaképak jiné skupiny…“ vysvětluje Stanislav Bukovský. Členové Svazu výtvarných umělců se přitom těšili celé řadě výhod.  Například nebyli postihováni za to, že nemají stálé zaměstnání. Stanislav Bukovský za komunistické éry moc nevystavoval. Výjimkou byla například výstava mladých v Brně v roce 1969, ze které si přivezl i ocenění. Členové výtvarné skupiny Intensit se nadále scházeli a jezdili spolu také na výlety do přírody, kde skicovali. 

Po euforii beznaděj

Na okupaci Československa 21. srpna 1968 vzpomíná slovy: „Byl to šok. Ale asi jsme měli trochu obavu, že to může přijít. Když to člověk sledoval, měnilo se to měsíc od měsíce. Napřed to bylo euforicky uvolněné a pak zase bylo vidět, že některé vnitřní síly to chtěly táhnout dál, zatímco jiné to chtěly zarazit,“ vzpomíná Stanislav Bukovský.  Po cestě do práce viděl v ulicích Plzně tanky. Naděje na svobodu zmizely a pamětník už ani pomalu nedoufal, že totalita časem padne. „Když to nepadalo deset, dvacet let, tak jsem si říkal, že to asi vydrží. Na konci osmdesátých let už to ale vypadalo, že ta forma je neudržitelná.“ 

Svoboda cestování a umění

Stanislav Bukovský prožil osudový 17. listopad 1989 spolu s přáteli z výtvarné skupiny Intensit v plzeňské kavárně Corso ve Smetanově ulici, kde se pravidelně scházeli. „Měli jsme schůzi. Pak jsme popíjeli a večer jsme se najednou dozvěděli, že v Praze došlo k událostem, které pak vedly k pádu komunistického režimu.“ Jako většina Plzeňáků chodil na protirežimní demonstrace na náměstí Republiky. „Bylo to opojné. Byla tam úžasná atmosféra. Byl jsem nesmírně rád, že k tomu obratu došlo. Člověk si myslel, že se bude všechno od základů měnit…“ Po sametové revoluci začal pamětník konečně pořádně cestovat. „Měl jsem obrovský hlad poznat ten svět.“ Už v době uvolnění pár let před sametovou revolucí se mu podařilo navštívit Německo, Jugoslávii a zejména Francii, z jejíž svobodné atmosféry byl nadšený. Po pádu režimu mohla výtvarná skupina Intensit po dlouhé době znovu vystavovat. První výstavu uspořádali ve výstavní síni tehdejšího Domu kultury. 

Začněme dveřmi

Po roce 1989 Stanislav Bukovský působil několik let jako ředitel kulturního střediska Esprit. V roce 1991 spolu s přáteli výtvarníky, především Jiřím Kovaříkem a Vladimírem Havlicem, založili Spolek za Starou Plzeň. „Měli jsme strach, že po převratu dojde k velkému stavebnímu boomu. Říkali jsme si, že je potřeba chránit památky. V devatenáctém století se začalo bourat především v Praze, kde pak vznikl Spolek za starou Prahu. My jsme tehdy ten vývoj, myslím, ovlivnili. Udělali jsme první přednášku s názvem Začněme dveřmi, protože ty krásné, staré, dřevěné dveře se mnohdy vyhazovaly a nahrazovaly se těmi hliníkovými se sklem.“ Byli velice aktivní a měli i hodně členů, včetně řady významných osobností. Stanovy jim pomohl vytvořit Miloslav Bělohlávek, tehdejší ředitel Městského archivu Plzeň. Zásluhou Vladimíra Havlice došlo například k obnovení Památníku národního osvobození v zadní části náměstí T. G. Masaryka v Plzni. V čele s Vladimírem Havlicem se jim také podařilo zřídit památník kardinála Berana na Roudné.

Výtvarná činnost ve svobodných časech

Po sametové revoluci pořádali se skupinou Intensit řadu tematických výstav v mázhausu plzeňské radnice. Někteří členové vystavovali i samostatně. „Jako skupina výtvarníků jsme k výročí sedmi set let založení města Plzně uspořádali výstavu ve Vídni. Pak jsem si dělal svou soukromou výstavu ve Švýcarsku.“ V časech blízkých současnosti pamětník uspořádal řadu výstav v Plzni a okolí. Vystavoval například výtvarná díla tematicky spjatá s významnými spisovateli, kterými byli Franz Kafka či George Orwell. Vystavoval též svou dřevořezbu, olejomalby a keramiku. „Stoletá ostuda Plzně ale je, že nemá galerii stálých sbírek. Za komunistů fungovala na náměstí galerie Dílo, kde ti umělci mohli prodávat. Město Plzeň výtvarné umění podporuje, ale problém je, že dnešní mladí lidé obrazy nekupují. Když mám výstavu, je plná starých lidí. Umění se současným životním stylem nekonvenuje.“

Zásluhy o vznik celé řady pomníků a pamětních desek v Plzni

Díky Stanislavu Bukovskému, jeho cílevědomosti a znalosti historie Plzeňského kraje vznikla řada pomníků a pamětních desek připomínajících hrdiny z dob druhé světové války. Patří k nim například pamětní deska na činžovním domě Pod Záhorskem 1, ve kterém bydlí synové Stanislava Bukovského. Pamětní deska připomíná hrdinství i oběť policejního inspektora Václava Krále, který v něm ukrýval parašutisty Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše, za což životem zaplatila celá jeho rodina. Pamětní desku odhalovala 24. října 1997 baronka Sue Ryder, která se s parašutisty osobně znala, společně s generály Antonínem Liškou a Jaroslavem Procházkou. V roce 2023 přibyly na fasádě domu bronzové busty obou odbojářů, jejichž autorem je právě Stanislav Bukovský. Rovněž prosadil, že došlo k obnovení pietních akcí na místě bývalého popraviště v areálu Armádní střelnice v Plzni-Lobzích. „V šedesátých letech se to místo hodně uctívalo, byly tam velké slávy, hrála tam hudba. Já jsem tam před patnácti lety začal chodit a zjistil jsem, že tam prakticky nikdo nechodí. Kytičku tam dával akorát střelecký oddíl Dukla.“ Reliéf od akademické sochařky Marie Uchytilové byl také doplněn o desku se jmény popravených. Stanislav Bukovský se podílel rovněž na zřízení památníku vyhnaných občanů Československa. „Byli to Češi, ale i Němci a Židé, kteří byli vyhnáni po Mnichovu v roce 1938 z českého pohraničí.“ Spolu se Svazem bojovníků za svobodu se účastnil také zřízení památníku prezidenta Edvarda Beneše na Benešově škole. O pylony doplnili památník účastníků a obětí světových válek s travertinovou plastikou od sochaře Slavoje Nejdla na náměstí Míru. Staral se také o opravy řady dalších památníků. Od Ministerstva obrany České republiky obdržel plaketu za péči o válečné hroby, Krajským velitelstvím Plzeň byl oceněn za spolupráci a podporu vojenských tradic. 

Historikem a literátem

Stanislav Bukovský potkal na cestě životem množství zajímavých osobností, ať už to byl malíř a protinacistický odbojář Vladimír Modrý, za komunistického režimu zapovězený malíř Jiří Kovařík, nebo normalizací postižený sochař Václav Kašpar. Řadu let sbíral sepsané nebo odvyprávěné paměti účastníků odboje i obyčejných lidí, kteří za války prožili různé útrapy. Tak vznikly knihy Příběhy z války (2014) a Bojovali za nás (2015). V roce 2018 napsal spolu se svým bratrem Jaroslavem knihu o tatínkovi s názvem Josef Soběslav Bukovský. Rovněž je autorem knihy Plzeň a Bolevec za Velké války. Některé články publikoval i v různých časopisech. Napsal také pohádky, bajky a básně. Je dlouholetým členem Střediska západočeských spisovatelů. V roce 2010 získal Výroční cenu literárního měsíčníku Plž. Je výraznou postavou plzeňského výtvarného i spolkového života a regionálním historikem. Je členem Unie výtvarných umělců. V roce 2014 obdržel z rukou primátora stříbrnou pamětní medaili, 28. října 2024 pak spolu s Karlem Pexidrem obdržel Pečeť města Plzně. 

Stanislav Bukovský žil v době natáčení, v roce 2024, se svojí manželkou Jarmilou v Plzni na Slovanech. I nadále se věnuje výtvarné a literární činnosti, pořádá výstavy a aktivně se účastní kulturního života v Plzni a okolí. Kdyby měl něco vzkázat mladým lidem, tak to, aby nebyli tolik svázaní se sociálními sítěmi, ale žili opravdový život. „Mrzí mě, že se vytrácí takový ten kolektivismus. Vždyť my jsme žili daleko víc v partách, provozovali jsme tramping a kamarádství. Mám pocit, že se ta společnost hodně atomizovala. Holt je svoboda, a trampingu už není zapotřebí…“

 

[1] „V roce 2015 se v Norsku otevřely archivy z druhé světové války a našla se i kartotéka zahraničních pracovníků, kteří byli za války v Norsku. Je v ní 130 tisíc jmen. Mezi nimi byla také část zahrnující české pracovníky, což bylo pro nás překvapení. Kartičky jsme zpracovali, udělali jsme na internetu databázi. Je tam 1366 Čechů.“ (https://www.idnes.cz/plzen/zpravy/nucene-nasazeni-valka-protektorat-norsko-vystava plzensko.A220114_645950_plzen-zpravy_vb)

[2] https://www.pametnaroda.cz/cs/bukovsky-jaroslav-1940

[3] „V Plzni pokračoval Josef Bukovský v profesi strojvedoucího a vytvořil si vlastní odbojovou skupinu složenou ze čtyř strojvůdců: Heiningera, Hrubého, Vlka a Vokáče. Tito odbojáři úzce spolupracovali s odbojovou organizací ze Škodových závodů, jejímž úkolem byla podpora členů rodin zatčených a popravených vězňů či odbojářů pracujících v zahraničí, dále šíření ilegálních tiskovin, sabotáže a hlavně příprava na ozbrojená střetnutí s okupanty, s nimiž počítali na konci války. Spojení mezi Bukovského skupinou a organizací udržoval zaměstnanec Škodovky Kizling. Záškodnická činnost skupiny strojvedoucích spočívala například v sabotování železničního provozu, kdy do ložisek kol sypali písek, který se v nich zadíral, a vagony se stávaly nepojízdnými.“ (https://www.pametnaroda.cz/cs/bukovsky-jaroslav-1940)

[4] „Pak byla přejmenovaná na Jiráskovu základní školu, ale dnes je to zase Masarykova základní škola. Byla postavena po první světové válce. Na rohu je základní kámen, který pokládal Tomáš Garrigue Masaryk. A moje maminka se toho asi jako sedmiletá účastnila. Říkala, že ji to trochu zklamalo, protože si představovala, že tam Masaryk ten kámen ponese...“

[5] https://artoteka.plzen.eu/umelci/lnenicka/