Robert Böhm

* 1932

  • "V zimě bylo samozřejmě nebezpečí větší, i kvůli stopám. Bylo mi něco přes třináct a přecházel jsem přes lesy. Znal jsem svoje stezky, ruksak jsem měl na zádech a to nejnutnější jsem přenášel přes hranice. Můj otec nemohl, kdyby ho chytli, zavřeli by ho do vězení. Tak jsem vždycky pochodoval sám. Byly to hořké časy." - "Jaké věci jste nosíval v ruksaku?" - "Prádlo, hlavně prádlo a co člověk tak obecně potřebuje. Také jedno fotoalbum, všechno možné. Jednou nás oba málem načapali. To jsme si jednou naložili na sáně kožené převodové řemeny ze strojovny, tři kusy. Pomáhal mi s tím jeden kluk, ze Slezska, byl o dva roky starší než já. A pak přišla česká patrola. Nechali jsme sáně stát v houštině. A o pár hodin později jsme šli zpátky na českou stranu a převezli jsme si ty sáňky i s třecími řemeny. V příštích letech nám to dopomáhalo k přivýdělku, protože ty řemeny byly tlusté, sedláci je používali jako podrážky do bot a my je s nimi vyměňovali za špek a naturálie."

  • Také si ještě vzpomínám, jak se blížila fronta, tak hnali skrz Nýrsko celé kolony vězňů z koncentračních táborů. Ti lidé na nás škemrali, bylo to sice zakázané, ale přesto jim sem tam někdo z nýrských obyvatel dal chleba nebo něco k snědku. Bylo to děsivé. Nikdo také nevěděl, že i na nádraží zastavil jeden transport a tam také stříleli lidi, kteří už nemohli dál nebo byli moc nemocní. Německé obyvatelstvo o tom nic nevědělo, možná někteří jednotlivci. A na židovském hřbitově v Nýrsku byly masové hroby a v nich bylo pohřbeno 108 koncentráčníků. Ty potom museli Němci, samí starší muži, vykopávat ven. Bylo děsné horko, bylo to tehdy v červnu. A také ty mrtvoly omývali. Byly tam rakve, spíš jen takové bedny, tam je vložili a dole na rynku, kde dřív stál druhý nýrský kostel, tam je vystavili a potom pohřbili. Že se tam odehrál masakr, to lidé v Nýrsku nevěděli. A když byl pohřeb, museli Němci nosit rakve, vždycky po čtyřech chlapech, nahoře na márách, a na novém hřbitově vykopali jednotlivé hroby a tam je pohřbili. Aby k ničemu nedošlo, jezdily tam čtyři americké tanky s kulomety, aby se lidé nebouřili. Nás kluky podobné věci hrozně zajímaly, ve třinácti letech, a seděli jsme na hřbitovní zdi. Viděli jsme svrchu dokonce i dozadu, dva chlapi tam vždycky snesli máry dolů a dva zůstali u rakve. A tam vzadu, tam Američani nedohlídli. Tam stála česká lůza. A ti staří muži, kteří nesli rakve, do těch tam ještě tloukli."

  • "(Ta rodina) v sousedství, ti měli malé hospodářství, asi 200 metrů od místa, kde jsme bydleli my. Sepp Peschl narukoval k horským myslivcům a nasadili ho na Balkáně proti Titovým partyzánům. Když se poměrně brzo vrátil ze zajetí, platil za Američanů zákaz vlastnit zbraně, byl za to trest smrti. Ale Seppovi to nevadilo, měl své vojenské pistole vždycky u sebe, když v roce 1946 chodíval přes hranici. On a jeho švagr tehdy pomáhali lidem z druhé strany, když bylo jasné, že se chystá odsun, dostávat věci za hranici, pochopitelně za určitou odměnu. A jednoho dne byli zase na druhé straně, blížili se s plným nákladem k hranici, v blízkosti Ostrého, a tam už na ně čekali čeští pohraničníci. A pak to začalo. Výstřely. ´Ruce vzhůru!´ A Sepp samozřejmě, v tom krev jen vřela, hned sáhl po svých vojenských pistolích a začala přestřelka. Jednoho vojáka zastřelil, druhého postřelil a ten třetí zastřelil Seppa. Jeho švagr, ten se zachránil útěkem přes hranici. Mně nedávno vyprávěla po telefonu jedna neteř tohohle Seppa ze Straubingu, že trvalo padesát let, než dostali pozůstalí úmrtní list z Prahy. Ano, takové věci se tenkrát děly."

  • "A potom jsme se spolu s otcem vydali zase zpátky do Rittsteigu. Ubytovali jsme se tam. Bylo mi třináct let. A každou druhou noc jsem chodil z Rittsteigu do Nýrska načerno přes hranici a přenášel v ruksaku ten nejnutnější majetek, který jsme měli, přes hranici. To trvalo přibližně čtrnáct dní a pak jsme si našli byt ve Schmolzu, v obci Lamm. Dva malé pokoje, jediné vybavení byl jeden starý stůl. Sami jsme si k němu stloukli stoličky, abychom měli na čem sedět. Spali jsme na pouhé slámě. Moji rodiče v Nýrsku spávali na žíněných matracích, to poznamenávám jen mimochodem. Byla to špatná doba. Abychom si něco vydělali, sbírali jsme na pilách pilové pásy, u kterých se ulámaly úchyty. A v kovárně jsme z nich lisovali a tvarovali nože, brousili je a pak sami z třešňového nebo švestkového dřeva dělali rukojeti. A u sedláků jsme ty nože vyměňovali za potraviny."

  • Full recordings
  • 1

    Neukirchen b. hl. Blut, 02.09.2019

    (audio)
    duration: 02:15:36
    media recorded in project Odsunutá paměť Šumavy
Full recordings are available only for logged users.

Po válce jsem načerno přecházel hranici, za železné opony ji střežil coby německý pohraničník

Robert Böhm, Neukirchen 2019
Robert Böhm, Neukirchen 2019
photo: Natáčení

Robert Böhm se narodil 26. února 1932 v Nýrsku (německy Neuern) do rodiny architekta Roberta Böhma, který mimo jiné navrhl dodnes stojící pomník obětem první světové války. V roce 1937 navštívil Nýrsko Konrad Henlein, vítali ho občané města a malý Robert mu recitoval báseň. Do první třídy české základní školy nastoupil Robert v září 1938, po pár týdnech nahradila portrét československého prezidenta fotografie Hitlera – v důsledku Mnichovské dohody. Již v deseti letech vstoupil Robert do organizace Jungvolk, později k letecké Hitlerjugend, kde se účastnil bojových her a táborů. V posledních týdnech války viděl Robert na vlastní oči procházet Nýrskem průvod zbídačelých vězňů z koncentračních táborů. S blížící se frontou došlo i na bombardování Nýrska, které si vyžádalo životy čtyřiceti místních občanů. Až po válce se obyvatelstvo Nýrska dozvědělo o popravách vězňů z koncentračních táborů na místním nádraží, a to když němečtí občané města museli popravené vězně vykopávat, mýt a pohřbívat. Když začalo zatýkání nýrských Němců, rozhodl se Robertův otec utéct do Německa, třináctiletý Robert ho v noci doprovodil k hranici, později mu do Bavorska načerno nosil dopisy a zprávy. Robertova matka zemřela na srdeční chorobu v září 1945 a dům zabrali Češi, Robert se potom vydal sám do Německa za otcem. V následujících měsících opakovaně přecházel přes hranici a přenášel do Německa drobný majetek, nakonec převedl i svoji šestiletou sestru. V přechodech přes hranice pokračoval až do stavby železné opony, hlavně kvůli sběru hub a borůvek, znal se ale i s pašeráky a převaděči. Někdejší gymnazista se nakonec v Německu vyučil pekařem, tomuto řemeslu se ale nevěnoval. Své letité zkušenosti z dětství zúročil coby příslušník německé pohraniční stráže, hlídal tak mimo jiné i česko-německou hranici za dob železné opony. Rodné Nýrsko navštívil až v červnu 1989, kdy se také seznámil s porevolučním lokálním politikem Ivanem Bečvářem, s nímž až do jeho smrti udržoval přátelské vztahy. Válečné či poválečné události jeden druhému nevyčítali. „Byli jsme oba ještě děti,“ shodovali se.