Karel Bluma

„Pak se mně to aj obracelo, že dcerku jsem nedostal na školu. Ta se vyučila v Kazetě brašnářkou. Syn dělal zkoušky na zemědělskou školu, nevzali ho. Ale za týden jsem dostal dopis, kde mě ten ředitel školy zval k němu, a on mi říká: ‚Váš syn to udělal na výbornou a mně to není jedno. Já se vás nebudu ptát proč, ale já vám zajistím, jestli s tím souhlasíte, školu do Bruntálu. To je ta samá škola, jenomže to nebude v Přerově, bude to v Bruntále.‘ Tak já jsem se s manželkou dohodl, že ano, souhlasili jsme a on to všechno zařídil. Já jsem za ním jel, chtěl jsem se mu odměnit penězama. On říká: ‚Ne, žádný peníze já nechci. On si to váš syn zaslouží.‘ Tak asi tak to k temu, že ta odezva byla.“

„Najednou jsem viděl, že německý voják šel k nám do bytu. Tak já jako zvědavý, tak taky jsem vešel do kuchyně a teď, jak jsem viděl ten samopal, jak on měl, tak měl jsem strach. Prostě já jsem vletěl pod postel. Opravdu, bál jsem se. Ale on přišel pro tatu, ať si vezme pilku a sekeru a že tam potřebujou skácet stromy. A venku už na něho čekal soused vedle, nějaký pan Talpa. Tak oni šli s tím německým vojákem a on jim ukázal, který stromy, to byly třešně. Skácet a dřevo si vemte. Proč to chtěli skácet? Protože oni stříleli dělem směrem na Přerov a jim to tam zavazelo. No a teď otec... už jako to měli skácený a jde od Rokytnice směrem na Kokory chlapík a vesele si jako jde a otec mu říká: ‚Co je, vždyť tady ještě jsou Němci...‘ A on říká: ‚Vždyť Rokytnice je plná Rusů.‘ On, ten Němec, to uslyšel, tak si ho zavolal, kde jako. On říkal: ‚Tam, plno Rusů.‘ Tak oni rychle otočili auto, to dělo naložili a směr na Olomouc.“