The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Bluma (* 1937)

• narodil se 1. září 1937 v obci Kokory u Přerova

• pamatuje si pád letadla Liberator u vesnice v roce 1944, zažil odchod Němců a příjezd Rudé armády

• v roce 1952 nastoupil do učení v Přerovských strojírnách, kde poté pracoval 40 let

• roku 1956 nastoupil na vojenskou službu u 19. stíhacího leteckého pluku jako letecký mechanik

• v roce 1960 se oženil s Evou Horákovou, vychovali tři děti

• při prověrkách po roce 1968 vyjádřil nesouhlas s okupací Československa, byl vyškrtnut z KSČ

• jeho děti měly potíže s přijetím na školy

• v roce 1997 odešel do důchodu a pomáhal po povodních v Troubkách

Karel Bluma se narodil v obci Kokory u Přerova, z dětství si pamatuje dramatické okamžiky konce druhé světové války, kdy do jejich domu vstoupil německý voják a odvedl si otce. Během vojenské služby sloužil u leteckého stíhacího pluku jako letecký mechanik. V mládí se stal členem komunistické strany, ale po okupaci Československa v roce 1968 ho ze strany vyškrtli, protože nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Celou svoji profesní dráhu, trvající čtyři desítky let, spojil s Přerovskými strojírnami, přesto ho při stranických prověrkách označili za zrádce dělnické třídy a jeho děti následně měly problémy s přijetím na střední školu. „Já se dívám na svět optimisticky,“ říká pamětník přese všechno na závěr svého vyprávění. 

Přišel německý voják se samopalem

Karel Bluma se narodil v Kokorech 1. září 1937 jako druhorozený syn ze tří dětí. Jeho otec Tomáš byl vyučený obuvník, který pracoval v obci, ale byl zaměstnancem Baťových závodů. Matka Anna se starala o domácnost. Měl o tři roky staršího bratra Antonína, který se vyučil nástrojařem, a sestru Annu, o osm let mladší, jež pracovala na dráze.

Z dětství Karel Bluma nejraději vzpomíná na prázdniny a kamarádství se synem řezníka a sedláka. Školní docházku zahájil v průběhu války – v roce 1943. Výuka probíhala v němčině, pamatuje si, že vyšší německý důstojník je dokonce zkoušel. Z válečných událostí si vybavuje rok 1944, kdy u Kokor havaroval americký bombardér Liberator. Ačkoliv měl tehdy příušnice a otec mu zakázal k místu jít, stejně vyšel ven a sledoval kouř z nedalekého kopečku. Šlo o neděli 17. prosince 1944, kdy se mezi Olomoucí, Přerovem, Odrami a Novým Jičínem odehrála velká letecká bitva. Na americký bombardovací svaz, který vzlétl s cílem bombardovat rafinerie v Horním Slezsku, zaútočily německé stíhačky a celkem osmadvacet spojeneckých letadel skončilo v troskách. Několik letounů se zřítilo na území obcí Kokory, Troubky a Rokytnice.[1]

Konec války si Karel Bluma stále dobře pamatuje. „Viděl jsem, že německý voják šel k nám do bytu. Já byl zvědavý, vešel jsem do kuchyně, a jak jsem viděl ten samopal, měl jsem strach. A vletěl jsem pod postel. Ale on přišel pro tátu, ať si vezme pilu a sekeru, že tam potřebujou skácet stromy. Venku už na něho čekal soused. Oni šli s tím německým vojákem a on jim ukázal, který stromy – to byly třešně. Proč to chtěli skácet? Protože oni stříleli dělem směrem na Přerov a jim to tam zavazelo. A pak už to měli skácený a chlapík si jde vesele od Rokytnice směrem na Kokory a otec mu říká: ‚Co je, vždyť tady ještě jsou Němci...‘ A on říká: ‚Rokytnice je plná Rusů.‘ Ten Němec to uslyšel, rychle otočili auto, dělo naložili a jeli směrem na Olomouc,“ vzpomíná.

Poslední den války se rodina schovávala ve sklepě a on jako nejmladší otevřel bránu Němcům, kteří procházeli domem. „Já jsem jim otevřel a pamatuju si, že měli samopaly. Měli přes opasek na předku do kříže dva granáty. Pak měli malý rýč a plynový masky. Němci prošli a ten poslední, už takový starší Němec, on mě pohladil. Já osobně si myslím, že daleko nedošli, protože oni byli prostě doslova obklíčení,“ vypráví Karel Bluma. Příchod sovětských vojsk do obce si vybavuje jako velkou slavnost. S kamarády po válce našli nevybuchlou minovou nálož, se kterou si hráli, dokud je nezahlédl zděšený sovětský voják. Naštěstí mina byla nefunkční. „Jinak bych vám to tady nevyprávěl,“ podotýká pamětník. 

Svazákem se každý stal automaticky

Po válce se otec Tomáš Bluma, sociální demokrat, musel vyrovnat se sloučením své strany s Komunistickou stranou Československa, která zvítězila už ve volbách v roce 1946. Svoje sociálně demokratické přesvědčení však neztratil. Karel Bluma si vzpomíná, že tehdy byl vyhlášen plán dvouleté hospodářské obnovy země, tzv. dvouletka. 

Základní školu zakončil devátou třídou v roce 1952. Vyučil se strojním zámečníkem v Přerovských strojírnách, v podniku, kde poté strávil celých čtyřicet let až do svého odchodu do důchodu. Před nástupem na vojnu vstoupil do Československého svazu mládeže (ČSM). „Tehdy se v učení stal svazákem každý automaticky,“ říká. Později ve strojírnách pamětník vstoupil do KSČ, opět pod tlakem na mladé pracovníky. 

Vojenskou službu nastoupil roku 1956 jako letecký mechanik u 19. stíhacího leteckého pluku. Službu začali v Levoči, poté je převezli do Bechyně a po dvou letech končil v Českých Budějovicích. Během pobytu na Slovensku se odehrálo povstání v Maďarsku, což mělo dopad na průběh jeho služby. „V Levoči jsme měli výcvik a asi za měsíc začaly v Maďarsku ty události. A jelikož oni měli strach a my jsme neměli přísahu, tak jsme ji rychle udělali. Čtrnáct dní jsme jenom leželi na pokoji, samopal nad hlavou, s ostrýma a další čtyři zásobníky. Moc nadšený jsem nebyl, měl jsem i trochu strach,“ vzpomíná Karel Bluma na říjen 1956, kdy sovětská armáda zasahovala silou v ulicích Budapešti, aby protesty potlačila. 

Jako letecký mechanik se pamětník na vojně podílel na opravách motorů a draků (obalů) letadel, kde bylo nutné dbát na přísná pravidla. Klíče nosil uvázané na ruce, aby mu nezapadly do spleti složitých součástek. V té době ho také kontaktovala vojenská kontrarozvědka, která na něj 18. října 1957 založila spis tajného spolupracovníka TS VKR r. č. 16499, s krycím jménem Josef Grossman, což bylo jméno jeho kamaráda z dětství. Spis v lednu 1959 uložili do archivu ministerstva vnitra, kde byl pravděpodobně skartován. Karel Bluma k tomu říká, že vojenská kontrarozvědka „si všechny mechaniky dobře proklepla“, podle něj kvůli obavám ze sabotáže na letadlech. Měli prý sledovat, zda jeden z nich nechystá podvratné akce. Nevzpomíná si, že by podepisoval vázací akt, a nikdy později už ho Státní bezpečnost (StB) nekontaktovala. Jako odměnu za dobrou službu dostal on i jeho kolegové vyhlídkový let ve dvoumístném stíhacím letounu MiG-19, během kterého nad mraky spatřil Alpy, což byl v zemi za železnou oponou velký zážitek.

Dceru jsem nedostal na školu, syna nevzali

Roku 1960 se Karel Bluma a jeho bratr Antonín shodou okolností oženili s dvěma sestrami, dvojčaty Horákovými. Se ženou Evou vychovali tři děti, dcery Evu a Marcelu a syna Karla.

V srpnu 1968 došlo k invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Později pamětník vyjádřil svůj nesouhlas s okupací na stranických prověrkách v práci. „Já jsem byl mladý komunista a po tom šedesátém osmém roce si nás volali, jestli s tím souhlasíme, a já jsem říkal, že s tím nesouhlasím, že sem vtrhla vojska Varšavské smlouvy. To jsem asi neměl říkat, protože jsem byl vyškrtnutý ze strany. A jeden z komise mě tam nazval zrádcem dělnický třídy,“ říká Karel Bluma. 

Následkem toho se jeho dětem zkomplikovala cesta ke vzdělání. „Dcerku jsem nedostal na školu, tak se vyučila v Kazetě brašnářkou. Syn dělal zkoušky na zemědělskou školu. Nevzali ho, ale ředitel školy si mě pozval a říká: ‚Váš syn to udělal na výbornou a mně to není jedno. Já vám zajistím – jestli s tím souhlasíte – školu v Bruntálu.‘ My jsme souhlasili a on to všechno zařídil. Já jsem se mu chtěl odměnit penězi, ale on říká: ‚Ne, žádný peníze nechci. On si to váš syn zaslouží,‘“ vypráví Karel Bluma o následcích vyškrtnutí z komunistické strany. V práci si udržel svoji pozici i plat, jelikož vedoucí dřevomodelářské dílny byl z Kokor a podržel ho. Během celé normalizace pracoval jako zámečník bez postupu, avšak bez snížení platu.

Sametovou revoluci v roce 1989 zažíval pamětník ve strojírnách, kde podle něj hodně lidí rychle přešlo na druhou stranu a z oddaných stoupenců se stali kritici komunismu. Pád totalitního režimu pro něj znamenal především možnost cestovat do zahraničí. Do důchodu odešel v šedesáti letech, v den svých narozenin – 1. září 1997. Téhož roku zažil povodně na Moravě a pomáhal opravovat domy v nedalekých Troubkách, které byly záplavami zasaženy nejvíce. Karel Bluma byl v době natáčení stále aktivním členem Sokola. Na závěr svého vyprávění uvedl své životní motto, které mu pomohlo překonat i těžší chvíle: „Já se na svět dívám optimisticky. Vždycky ráno, když vstanu, se usměju a říkám si: ‚Ještě žiju.‘“ 

 

[1] Krvavá neděle nad protektorátem. U Olomouce skončily v troskách desítky letadel. Online. Denik.cz. 2024. Dostupné z: https://www.denik.cz/historie/krvava-nedele-protektorat-nejvetsi-letecke-stretnuti-olomouc-prosinec-1944.html. [cit. 2025-10-22].