Mgr. Klára Blažejová

* 1924

  • „Dobrý den, jmenuji se Klára Blažejová. Jsem ročník 1924 a přišla jsem se s vámi podělit o své vzpomínky na svůj život. Víte, pravda je vždycky relativní pojem a každý z nás máme svou pravdu. Jenom malý příklad: dneska já budu říkat ‚mně je chladno‘, vy můžete říkat ‚mně je teplo‘. Vy máte pravdu, já mám pravdu. Takže to, jak se člověk dívá na to, co bylo, je vždycky pod takovým úhlem, nejenom doby, v níž žil, ale i prostředí, z kterého pochází. Můj otec byl inženýr stavitel, matka byla právnička, já byla sama. Čili podle pozdějších terminologií jsem patřila do tzv. buržoazní rodiny. Tzn. rodiny, která nebyla ani dělnická, ale nebyla ani podle tehdejších mocipánů socialistická. Pocházela jsem z rodiny, která sice pracovala, ale nebyla podle jejich měřítek. Protože jsem byla sama a finanční prostředky mých rodičů byly velmi dobré, měla jsem odmala možnost sportovat. Ráda jsem bruslila a jako dospělá jsem dělala dvacet let trenérku krasobruslení. Měla jsem zkoušky v lyžování. Jezdila jsem za hranice už jako malá holčička. A to mně zůstalo až do dospělosti: vztah ke sportu, vztah k cestování a v neposlední řadě vztah ke knihám.“

  • „Já jsem za války studovala na Reálném gymnáziu v Kladně. Zažili jsme také 10. červen – vypálení Lidic. Lidické ženy a děti byly ubytovány v našem gymnáziu a my jsme přes týden nechodili do školy. Nesměli jsme jít ani kolem po chodníku. To neexistovalo. A když jsme potom přišli do škol, i těm menším, natož nám už starším stěny tříd povídaly: ‚Maminko, kde jsi? Kam mě vezou? Já se tady bojím.‘ Víte, vyryly to něčím do stěn jako poslední vzkazy těch lidických žen a dětí. Nešlo se nám tam moc lehce...“

  • „Pomalu nejezdila doprava ty první dva dny po Ústí, pamatuju. Všude se muselo chodit pěšky, protože tramvaje nebo autobusy nemohly jezdit. V Ústí především všechny směrovky, na kterých byla Praha, se otočily směr Děčín. A protože ti, co jeli na těch tancích nebo na autech, třeba tady přišla hlavně německá armáda, tak viděli směr Prahu, jeli směr Praha a najednou se zase objevili u německých hranic. Nebo se abnormálně vykoupila sůl, cukr a boty v těch prvních dnech. Protože lidi se báli, že bude zase nějaká válka. A to bylo takový nutný do života: sůl a cukr do kuchyně bylo to nejpodstatnější. A když máte tenký svetr, tenké oblečení, to člověk přežije, ale choďte v zimě v tenkých střevících. To už by bylo horší. Ale teď bylo pro nás pro všechny strašný, když jsme viděli auta, na kterých byli německy mluvící vojáci. (Protože NDR patřila do socialistického sektoru.) Viděli jsme ty německé vojáky s těmi bajonety namířenými ven. Víte, to v každým, kdo byl trochu starší a pamatoval příchod Němců 15. března, to v každým vyvolalo hrozný vzpomínky.“

  • Full recordings
  • 1

    na ZŠ Březenecká, Chomutov, 21.10.2015

    (audio)
    duration: 01:50:13
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Pravda je relativní pojem

Klara Blazejova-dobova fotografie.jpg (historic)
Mgr. Klára Blažejová
photo: Archiv pamětníka

Klára Blažejová se narodila 4. října 1924. Jako dítě bydlela v pražských Dejvicích. Byla jedináček v tzv. buržoazní rodině. Její otec byl inženýr stavitel a matka právnička. Jelikož její rodiče byli velmi dobře zajištění, měla odmala možnost sportovat. Věnovala se a později i vyučovala krasobruslení. Do školy začala chodit v roce 1930 na Vítězné náměstí v Praze. V hlavním městě žila až do začátku druhé světové války. Poté se přesunula do Kladna, kde studovala na reálném gymnáziu. Když byly 10. června 1942 vypáleny Lidice, bydlely prý lidické ženy a děti v budově jejich gymnázia. Když odmaturovala, byla totálně nasazena ve zbrojovce v Týnci nad Sázavou. Po válce pamětnice vystudovala obor učitelství a po dlouhých letech pedagogické praxe v okolí Ústí nad Labem ještě dnes doučuje chomutovské děti.