Marie Blablová

* 1926  

  • „Tož to kluci ze Štramberka, to jo, to byli partyzáni, víte, a pomohli tým Angličanům utéct, tak ti se schovávali a potom utekli. To se po válce vrátil jeden, no a druzí nevím, kde skončili. My jsme jim nosily jídlo z kuchyně, co jsme ukradly, pardon odnesly, víte, chleba nebo múku nebo tak. My jsme jich neviděly, ale nosily jsme to se Soňou na určité místo, kam jsme to daly, a oni si to vzali, že. Potom jak Štramberáci pomohli utéci těm Angličanům, to tenkrát stříleli, troubili vám a chytali jich a nechytli nikoho, ani Angličany, ani Štramberáky nechytli. Jenom gestapo jezdilo tenkrát, no, to bylo hrozné, chalupu od chalupy kontrolovali, ale nenašli jich. To byli samí Skoti, v těch sukňách chodili po Kopřivnici.“

  • „A ta jedna, ta Žeňa, jedenkrát Olga řikala: ,Žeňa je jakási tlustá, indy jí sukňa spadla na zem a tady stojí na břuchu. Ona je istě v inym stavu.‘ A ta Němka, co ji hlídala, na to přišla též. Tak přijelo gestapo a odvezli ju a ona neprozradila, kde je. Enom že den předtím, než ju gestapo odvezlo, přišel Němec, SS on byl, jak on se to... Kelbl. A donesl jí flašku vína, štanglu vuřtů, jidlo té Rusce, a se s ňú rozlúčil, že jde pryč jako, a ať o ňom nikomu neřekne. My jsme to vyposlúchali zpoza těch dveří, a on se vám zastřelil v kanálu ve slévárně, ten Kelbl.“

  • [A jak to bylo s těma krojovkama, jak vypadal ten skautský kroj?] „No, tak sukně jsme měly hnědé a košuli jsme měly takovou khaki, víte, jak Němci měli ty košule. No a my jsme měly na šátkách vyšité kopretiny, my malé, a větší měly Vlaštovice vyšité. No, tak jsme měly odznáčky jak vy, takové všecko pěkné to bylo.“ [A jak ta vaše mamka věšela to prádlo...?] „No, tož prala nám ty košule, tak vždycky všechny tři věšela (Lola, též jednu jsme jí vzaly), tak každý ju zdravil ,Heil, Hitler‘, protože viděli ty košule, že věšá, no a ona věšela naše košule, skautské. Mamka vždycky řikala: ,Mě jednou zavřou kvůli těm vašim košulám.‘“

  • „Potom jak dovezli Němci zajatce Rusky - děvčata Toňu, Žeňu, Aňu a eště jednu... Lubu. Tak oni jich dali do kuchyně dělat. My jsme s nimi nesměly mluvit. Ony nám sice nerozuměly a my jim taky ne, ale pak jsme se s nimi domluvily. Později když jsme škrábaly kobzole, ony nám vykládaly, jak z teho Ruska je vezli, víte, že potoky krve tam tekly. Maminky že je zahrabaly do hnoje, ať jich nenajdú. Ale oni jich všetky našli a tu jich dovezli, do Kopřivnice, ty čtyry a kluky čtyry, ty dali do Štramberka dělat. Postavili je tam ke zdi a my jsme, to víte, my děcka zvědavý, vylezly jsme na stoly, dívaly jsme se z kuchyně z okna na ně, ony tam stály ke zdi otočený, jsme si říkaly, proboha, co to je, a ony to byly ty děvčata ruské. Oni je potom dali hned vedle k nám na pokoj. Nám dali skříň na dveře, jim dali skříň na dveře, rozumíte. My jsme skříň odtáhly, oni skříň odtáhly a domlouvaly jsme se. Odkud sú, co jí, ta jedna studovala na doktorku, ta Olga, no potom přišli Rusi a odjeli s nima. Ta jedna chodila na rande s českýma klukama. Ony musely nosit ,ost‘, tak jsme jí daly naše šaty, oknem jsme ji vyhodily z kuchyně, zase potom oknem jsme ji pustily, ona se převlékla potom do toho ,ost‘ zase. Víte, to byly takové zážitky, to si nedovedete představit.“

  • Full recordings
  • 5

    dům s pečovatelskou službou, Kopřivnice, 15.12.2010

    (audio)
    duration: 01:03:16
    media recorded in project Skautské století
Full recordings are available only for logged users.

Mamka vždycky říkala: Neudělej nic, za co by ses musela stydět

portret.jpg (historic)
Marie Blablová
photo: archiv Marie Blablové

  Marie Blablová, rozená Šumná, se narodila 22. 8. 1926 v Kopřivnici. Ve svých sedmi letech začala se svou starší sestrou Lídou chodit ke kopřivnickým skautkám. Naučila se tam spoustu skautských dovedností, chodila na výlety do přírody a třikrát byla na letním táboře na Soláni. Schůzky se konaly většinou u někoho doma a khaki košile jim šila známá. Po začátku druhé světové války byl skauting zakázán a kopřivničtí skauti už se nemohli scházet. Za války pracovala v závodní kuchyni, kde s ostatními pomáhala ruským zajatkyním, také nosila jídlo partyzánům a peníze rodinám vězněných. Po válce odešla pečovat o sestru Lídu do Brna, která se tam za války na inzerát vdala, ale při posledním náletu manžel zahynul a Lída sama přišla o nohu. Po roce se Marie vrátila do Kopřivnice a dál pracovala v obchodě, vdala se a měla dvě děti. Ke skautingu se pak už nevrátila. Nyní žije v Kopřivnici.