The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Blablová (* 1926  )

Mamka vždycky říkala: Neudělej nic, za co by ses musela stydět

  • narozena 22. 8. 1926 v Kopřivnici
  • 1933 - vstoupila do skautu
  • za války pracovala v závodní kuchyni
  • pomáhala válečným zajatkyním a partyzánům
  • po válce se starala o zraněnou sestru
  • vdala se, má děti
  • nyní žije stále v Kopřivnici

Marie Blablová

 „Mamka vždycky říkala: Neudělej nic, za co by ses musela stydět.“

 

Dětství mezi skautkami

Paní Marie Blablová se narodila roku 1926 v Kopřivnici. Od sedmi let chodila se svou sestrou Lídou do tamějšího dívčího skautského oddílu. „Ona chodila do těch větších, do Vlaštovic, a já do Kopretin, tak my jsme neměly společné schůzky. Byly jsme u těch Zanášků a potom až později jsme byly u paní v mládeneckým domě, u té Elišky Kovalčíkové, ta nás vždycky vzala. A to jsme musely po jedné chodit navrch, aby nevěděla, že tam celá skupina děvčat u ní v pokoji je. A tam jsme se učily morseovku, dělat uzle a poznávat šlapky ve sněhu v zimě. No a takové výlety jsme dělaly se skautama, do Jičína na hůrku, do Příbora, tam jsme měli sjezd.“

Dívčí oddíl čítal asi 30 členek, vedle něho tu ale byl i chlapecký, schůzky mívali jednou týdně a o víkendech jezdili občas společně na výlety. Klubovnu nebylo snadné sehnat, scházeli se většinou u někoho v bytě nebo v zahradních přístřešcích. Když pršelo, tak si s sebou museli brát deštníky, protože domek, kde zrovna měli schůzky, měl děravou střechu. Žádné příspěvky se neplatily a legitimace se nedělaly.

Skauty vedl pan Zanáška, učil se esperanto – to bylo tenkrát mezi skauty populární, a pak, i když byl starší, na skautské akce stále chodil. Bohužel ho nakonec ve fabrice přitisklo auto ke zdi a zemřel. Ještě s ním vedl a posléze převzal oddíl Bohuš Čapků, velký přítel Ivana Váni – Akély, zarytého skauta. Po Bohušovi převzal oddíl Tonda Homola.

 

 Tábory na Soláni

V létě Marie jezdila s děvčaty na tábor, sice jen na týden, ale stálo to za to. „To bylo v roce 1937 na Soláni, u jednoho sedláka, jak byl kravín na spodku a navrchu na seně jsme byly my. A tož to byly jinačí tábory, jak včil mají děcka. To jsem dostala na týden padesát korun od mamky, že, a to jsme chodily do Karlovic nakúpit pěšky, na hřbetě jsme to nosily, a vařily jsme si samy mléko a kobzole, to bylo denně. Mléko od sedláka, kobzole jsme si oškrábaly, no a chodilo se na húby, na borůvky... Na tym seně jsme měly deky sešité, taky takový pytel udělaný, do toho se šuplo a malý slamníček pod hlavu a hotovo, tak se spalo. Žádné stany.“ Dívky v noci držely hlídky a ničeho se nebály, dokonce ani když se rozneslo, že se po okolí potuluje zloděj. Program měly pestrý, získávaly tři orlí pera, večer měly táboráky, zpívaly s kytarou... Také skládaly skautský slib.

 

Skautská symbolika

Skautské kroje a nášivky se nedaly koupit v obchodě, všechno zařizovala jejich vedoucí Eliška, nechala je ušít u paní Kyselkové a Vídecké. Košile byly takové khaki zelené a k tomu se nosily hnědé sukně. Znaky družin měly vyšité na šátcích. Ale ta khaki barva připomínala německé uniformy: „No, tož prala nám maminka ty košule, vždycky všechny tři věšela vedle sebe, tak každý ju zdravil ,Heil, Hitler‘, protože viděli ty košile, že věšá, no a ona věšela naše košile, ty skautské. Mamka vždycky řikala: ,Mě jednou zavřou kvůli těm vašim košulám.‘“

Kroje se nosily při slavnostních příležitostech, jako například když kopřivničtí skauti stáli uličku při odhalení Masarykova pomníku, nebo když se pořádal sjezd skautů jičínského okresu. Také si skautky vymyslely vlastní pokřik. „A jak jsme dochodily třeba do Kopřivnice, tak jsme volaly: ,První dívčí Kopřivnice... Kopretiny, Vlaštovice! První dívčí Kopřivnice... hurá, hurá!‘ A oni nám též odpověděli Jičíňáci, viďte, tak jsme tam třeba táborák dělali, byli jsme tam aj dva dny na té chatce.“

 

Začátek války a konec skautingu

Se začátkem druhé světové války a příchodem Němců byl skauting oficiálně zakázán. „No, zakázali skaut, to ano, to i Sokol byl zrušený, Orel, to všecko pozrušovali, děcka neměly kde chodit. Potom byl ten Hitlerjugend, že... Nepřišel žádný papír, my jsme přestaly, protože jsme se už neměly kde schodit. Bylo nás hodně, ale bylo tu tolik Němců, ordnerů a teho, tak to už jsme se bály...“ Paní Blablová pak začala pracovat v závodní kuchyni, její sestra Lída pracovala u paní Müllerové a druhá sestra Lola pracovala od 14 let ve Zlíně. Ke skautkám už se ani jedna nevrátila.

 

Život za války v Kopřivnici

Marie nebyla ,naštěstí‘ tolik silná, a tak nemusela odjet pracovat do Německa. Roku 1941 nastoupila do závodní jídelny v Kopřivnici, kde i s ostatními zaměstnanými bydlela v horním patře. Naneštěstí tam také sídlila policie. „A pod náma byli policajti, tak když někoho přivedli a bili ho, přivázali ho tam k těm schodům a my jsme musely okolo přejít a oni je řezali, krev z nich tekla, to všechno jsem viděla, až jsem v noci křičela!“

Ve stejné budově také bydlely zajatkyně, které Němci přivezli z Ruska. „Dovezli čtyři děvčata Toňu, Žeňu, Aňu a eště jednu – Lubu. Oni jim dali do kuchyně dělat, no a my jsme s nimi nesměly mluvit. Ony nám sice nerozuměly, my jim taky ne, ale pak jsme se s nimi domluvily. Později když jsme škrábaly kobzole, ony nám vykládaly, jak z teho Ruska je vezli, víte, že potoky krve tam tekly. Ty maminky, že jich zahrabaly do hnoje, ať jich nenajdú. Ale oni jich všetky našli a tu je dovezli do Kopřivnice, ty čtyry. A kluky čtyry. Ty dali do Štramberka dělat. (...) A oni ty Rusky potom dali k nám hned vedle na pokoj bývat. Nám dali skříň na dveře, jim dali skříň na dveře. Ale my jsme skříň odtáhly, ony skříň odtáhly a domlouvaly jsme se. Odkud sú, co jí; ta jedna studovala na doktorku, ta Olga, no potom přišli Rusi, tak s nimi odjeli. (...)“

„A ta jedna, ta Žeňa, jednou Olga řikala: ,Žeňa je jakási tlustá... Indy jí sukňa spadla na zem, ale tady stojí na břuchu. Ona je istě v inym stavu.‘ A ta Němka, co ji hlídala, na to přišla též. Tak přijelo gestapo a odvezli ju, ale ona neprozradila, kde je. Enom že den předtím, než ju gestapo odvezlo, přišel Němec, SS on byl, Kelbl se jmenoval. Donesl jí flašku vína, štanglu vuřtů, jídlo, té Rusce, a se s ňú rozlúčil, že jde pryč a ať o ňom nikomu neřekne. My jsme to vyposlúchaly zpoza těch dveří, že... A on se vám pak zastřelil v kanálu ve slévárně, ten Kelbl.

Rozptýlení za války moc nebylo, tancovat se nesmělo, to jenom načerno. Chodilo se k ,Amerikánům‘ – u Marků doma vyklidili ložnici, ostatní přinesli nějaké jídlo a tancovalo se. A když chtěli jít do kina, museli načerno přes kopec do Lichnova, to už bylo za hranicemi. Museli se plížit lesem po čtyřech, v zimě pak pod sebe něco hodili a sjeli to dolů. A pohraničníci po nich občas cestou stříleli.

 

Partyzáni a jiný odboj

Marie sama partyzánkou nebyla, ale její kamarádi – skauti ze Štramberka se k partyzánům přidali a pomáhali utéct zajatým Angličanům. „My jsme jim (partyzánům, pozn. ed.) nosily jídlo z kuchyně, co jsme ukradly, pardon odnesly. Chleba nebo múku nebo tak. My jsme jich neviděly, ale nosily jsme to se Soňou na určité místo, tam jsme to daly a oni si to vzali. Potom jak Štramberáci pomohli utéci těm Angličanům, to tenkrát stříleli, troubili vám a chytali jich a nechytli nikoho, ani Angličany, ani Štramberáky nechytli. Jenom gestapo jezdilo tenkrát, to bylo hrozné, chalupu od chalupy kontrolovali, ale nenašli jich. To byli samí Skoti, v těch sukňách chodili po Kopřivnici, no. To byli tam v té hospodě, co včil je benzinová pumpa tam ve Štramberku, tam byla hospoda a tam byli oni zavření, ti angličtí letci.“

Další historka s partyzány přichází záhy. „Jak honili ty partyzány z Příbora, to byli šikovní Cigáni, jejich maminka byla Češka, tatínek Cigán a byli to dva kluci a děvče. Gestapo jich honilo, já nevim, co tenkrát udělali, a oni se schovali u hřbitova tam u vršku v lese, tam je taková chalupa. A jeho prozradila ta pani Rodilá. Lankoči se jmenoval. Tak oni vám tam v noci šli, všechno bylo zmrzlé, sníh, a on bosky jenom v trenýrkách utíkal až na Hukvaldy, než ho chytli. Tam ho potom zastřelili u té šopy. Tak daleko jim utíkal, bosky, krvavé stopy, to po krvi oni šli.“

Partyzánům pomáhal také pekař Lacina, který jim dával chleba a za to pak byl stíhán. Tak ho paní Chalupová schovávala. „Ani pani Lacinová nevěděla, že je tu u Chalupové schovaný. Ona měla toho syna Oluška v Anglii jako letce, že, tak ona toho Lacinu měla doma celé tři roky schovaného. Chodili tam Němci a nenašli ho nikdy.“ Marie také pomáhala, tajně roznášela peníze rodinám, které měly někoho zavřeného a neměly peníze.

Kluci z Kopřivnice se přidali v Anglii k letcům. „Ti kluci moukou napsali: Praha, Moskva, Paříž, Hitler patří za mříž. To už tu byli Němci, ale ještě byla nějaká noční zábava. Jenomže ten jeden, to nebudu jmenovat kdo, jich udal. A oni je na druhý den všechny chytali, jenomže oni utekli. To byl Konůpka, Olušek Chalupů, Kašparek, všici utekli. Přes Polsko až do Anglie se dostali. Vrátili se všici, krom Kloza, ten padnul, Raška taky padnul, jako letec, ale jinak se ti kluci vrátili všici.“ A pak se pod heslem: „Jakou první Češku uvidim, tu si vezmu!“ oženili a dožili tady.

 

Sestry

Lída Šumná, Mariina sestra, psala nejprve skautskou kroniku. Později se zákazem skautingu se z kroniky stal deník, který se nyní po letech našel a poskytl tak cenné informace a kontakty. Jejich táta se ale na ni zlobil, hlavně proto, že Lída za celou rodinu jeho jménem optovala. „Tenkrát kdo v tym Německu nechtěl být, tak se začlo optovat. A naše Lída ty papíry všecky sehnala zaň ho a za nás a ona zaň ho optovala jeho jménem. Až potom přišlo, že jsme byli přiděleni, kdyby nás vystěhovali, tak k hranicám, do takové dědiny. A on se na to díval tata jak vyjevený, co to přišlo, že se máme odstěhovat. ‚Ježišmarjá, co to je?‘ A Lída povídá: ‚Tati, já jsem za tebe optovala.‘ Málem dostala tenkrát nařezáno od něho, jenomže oni ho tu potřebovali, on dělal v kovárně na německé tanky jakési součástky. Ti mladí byli na vojně, tak on to tam vedl. Ale oni ho zavřeli, na sobotu, na nedělu, a zas v pondělí do fabriky ho pustili. Tak on se bál, řikal: ,Děcka, nic nedělejte, nebo nás pozavírajú, postřílaj¨ú všecky.‘“

Lída za války sloužila u Müllerů, u Němců, každá německá rodina měla českou služku, za 100 korun měsíčně. „Paní Müllerová vedla Červený kříž v Kopřivnici a byli to moc hodní Němci. Ten pán vždycky den předem varoval, že se budou sčítat kury a podobně, ať si lidé všechno schovají.“ Proto je tu ještě rok a půl po válce nechali. V roce 1942 se Lída vdala na inzerát a odstěhovala se do Brna. Ale roku 1945 při posledním náletu její manžel zahynul a ona sama přišla o nohu. Marie se tam za ní na čas odstěhovala, aby se o ni starala; na vozíčku ji vozila, protože byla celá v sádře. „Když se Lída po roce zotavila, vrátila se do Kopřivnice, kde vedla Červený kříž, pracovala na ústředně, jako zdravotní sestra na závodech, byla hrozně obětavá, pomáhala, kde mohla. Pak si namluvila Bohuše Čapku, to byl též skaut, který vedl kluky před Tondou Homolou. Ona už se ale ke skautu nevrátila, ani děti neměla, které by tam poslala.“

Druhá sestra Lola do skautského oddílu nechodila. Byla od 14 let ve Zlíně, starala se o děti, pak se v 17 letech vdala, aby nemusela do Německa.

 

Návštěva kriminálu v Opavě

Mariin kamarád Ota Šervendr byl vězněný v Opavě a Marie se ho rozhodla navštívit, protože on nikoho jiného neměl. „Ota neměl nikoho, rodiče mu odjeli v 37. roku do Ameriky, že se pro něj vrátí, ale přišla válka, tak on zůstal u babičky, neměl nikoho.“ Poradila se s jedním gestapákem, co ho obsluhovala v kuchyni, a napsala s kamarádkou žádost. „My jsme s tou Šárkou napsaly německy žádost a tam jsem mu napsala, že jsem jeho děvče jako, ale to nebyla pravda, jenom jsem chtěla, aby někdo za ním přišel, za tými druhými chodili. A on (gestapák, pozn. ed.) mi dones potvrzení, že mám přijet do Opavy tehdy a tehdy někdy v osm hodin ráno na to gestapo. To víte, já jsem to našim neřekla, vedoucím jsem řekla, že si jdu kabát koupit do Ostravy, ať mě pustí.“ A tak se Marie vypravila do Opavy.

Vezla jsem tašku jídla od Krestové pekařky, ta mi dala chleba, klobásky zavařené, všechno možné, tašku jídla jsem vezla a teď jsem šla na to gestapo. To víte, že jsem měla strach, jak to dopadne. Když přijdu na to gestapo, jestli mě tam nezbasnú. Bylo mi zima, bez rukavic, bez čapky, kabátek takový jarní. Vlezla jsem do té síně a vylezl vrátný a řiká, co chcu. Já jsem mu ukazovala ten lístek, že jsem jako na osm hodin předvolaná na to gestapo, tak ať prej dočkam. A ten komisař přijel autem, uviděl mě tam a říkal, tak pojďte dál, pojďte dál. Já jsem si říkala, jéžišmarjá, už tenkrát jsem četla detektivky, tak bůhví jak to dopadne. On mi říkal, ať si sednu a on odešel pro Otu do toho arestu. Teď vám ho doved a řiká: ‚Tu do dvanácti hodin může být, potom pro něho přijdu.‘ Já jsem se ptala: ,A můžu mu dát pojest?‘Prý můžu, ale ať pomalu jí, ať mu není zle. On tu tašku celú sněd. To, co jsem měla v té tašce, všechno sněd. Zuby neměl, vystřískané, oholený byl, neměl pásek, takové dřeváky na nohách, a on mi řiká:

‚Prosim tě, já jsem nevěděl, kde já idu, on mi řiká, máte tam nevěstu, jako, a já žádnú nemám, jsem mu řekl, jakou nevěstu, když žádnou nemám? A potom už jsem byl ticho, bál jsem se promluvit, abych něco neřekl blbého.‘ Tak jsme seděli, vykládali, a on se mě ptal, co je to. A já jsem mu jen ukazovala, já jsem nevěděla, jestli nás neposlouchajú... Nic, já jsem mu neřekla o politice nic, jenom o kytaře jsme mluvili, o děckách. Ve dvanáct hodin pro mě přišel ten komisař a řiká, tak se rozlučte, já ho musim odvést. Tak ahoj, ahoj, že, a on se na nás furt dívá, Ota mi podal ruku, takovou celou rozedřenou, celý byl takový divný, on už byl tři měsíce zavřený. A ten komisař řiká: ‚Vy si ani pusu nedáte?‘ A my se na sebe tak díváme a pak mi dal takovou jenom... no jakou pusu, když jsme si pusu v životě nedali, že! Tak on ho vzal, já jsem šla zároveň s ním ven a to jsem viděla, jak ho vede do toho kriminálu, ještě jsem na něho kývala. Od té doby jsem ho neviděla, až po válce se vrátil.“

 

Po válce

Nakonec přišli Rusové a skončila válka. „Jak Rusi přišli, to bylo v nedělu ráno, my jsme je šli vítat, děvčata na koňách od Příbora přijely a my jsme stáli na Novym kopcu a křičeli a tak jsme jich vítali, to nezapomenu, děvčata na koňách přirajtovaly, takové děcka mladé jak my.“

Marie od té doby žije pořád v Kopřivnici, má dvě děti a vnoučata. Ráda vzpomíná na léta strávená se skauty, do nového století skautům přeje: „Ať jich je co nejvíc!“

 

 

Nahrávku pořídil Kryštof Hyvnar, příběh zpracovala Jitka Pressová

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Skautské století