„Uvažovala jsem o emigraci v jednom bodě. A to bylo, když jsem udělala konkurz do Curyšského symfonického orchestru. A když jsem se vrátila zpátky, tak mě zavolali na Pragokoncert, kde to byl jeden estébák vedle druhého a tak přívětivě se mnou hovořili, jak jsem se tam měla, že mi gratulují k úspěchu a že jsem určitě šťastná, což já jsem samozřejmě byla, protože plat v Curychu je v symfoňáku do dneška o něčem jiném než tady. No jo, jenomže to byl takový ten hodný policajt. A pak přišel druhý a říká: 'My vás klidně pustíme, smlouvu podepíšeme, tady to všechno máme.‘ Měli všechno připraveno. ,My ale od vás potřebujeme, abyste nám občas napsala, s kým jste se tam stýkala, co ten člověk říkal a takové věci.‘ Mně to v ten okamžik zašrotovalo, že jsem si říkala, aha, tak to není jenom, že by mi vzali půl platu, oni si brali polovinu platu každému z jeho honoráře, ale jde ještě o tohle. A protože, i když to teď nevypadá, já jsem velice introvertní člověk, tak jsem vstala a odešla. A od té doby jsem sama nikam vyjet nesměla.“
„Moje sestra chodila první do práce, vstala ráno v pět hodin a běžela nahoru celá vyděšená, říkala: ,Táto, v rozhlase je nějaká divná hra.‘ Myslela si, že je to hra. A tak jsme všichni běželi dolů k rozhlasu a poslouchali jsme a táta říkal: ,To není žádná hra. Rusové jsou tady, to se dalo čekat.‘ Všechny národy, které s námi dneska dnes sousedí, tak stály na hranicích. Západní svět to musel vidět a nic neřekl, nic nedělal. A v podstatě pro mě osobně je to druhý Mnichov, protože jim dali zelenou. A nikdo nikam nešel, nešli jsme do práce ani do školy, seděli jsme u rozhlasu a poslouchali jsme to. Už byly slyšet nájezdy na Ruzyň, nad námi přelétávala letadla. A k večeru naší ulicí, zrovna tou Podléškovou, jela nějaká skupina tanků.
Jeli na Spořilov, protože tam je kopec, a měli namířeno na Prahu. Takže jely tanky, děla.
Paní Horáčková, manželka pana Jaroslava Horáčka, basisty z Národního divadla, byla v okně.
Koukala, takhle jí tekly slzy, plakala. Toho jsem si všimla, protože naši byli jenom jako kamenní. Věděli, co se dělo po pětačtyřicátém, co umí. Věděli, co se dělo po osmačtyřicátém, a teď byl osmašedesátý a ten jejich život jako by byl pronásledován jenom takovými příšernými událostmi. Ani mamka, která byla velice citově zainteresovaná ve všem, tak neplakala. Prostě jenom jsem na nich viděla, že zírají. Mně pořád ještě nedocházelo, o co všechno půjde. Nicméně mi bylo jasné, že určitá další etapa života se změní a teď bude záležet jenom na nás, jak se k tomu samozřejmě postavíme. A nejen na nás, na celém okolí, na celé Evropě v podstatě.“
Magdaléna Bílková Tůmová se narodila 21. února 1950 v Praze do doby, která její rodině nepřála. Prarodičům z matčiny i otcovy strany byly zabaveny rozsáhlé majetky. Rodina matky Blanky, rozené Šulcové, vlastnila cihelnu, otec Ing. Karel Tůma byl synem vojenského lékaře. Prarodiče byli vystěhováni z domů, které vlastnili, a dožili v hmotné nouzi. To vše samozřejmě dopadlo i na rodiče pamětnice. Přišli nejen o hmotné zajištění, ale nemohli se ani realizovat ve svých oborech. Matka, hudebnice a zpěvačka, nikdy neuplatnila svůj talent, časem jí bylo pouze umožněno pracovat jako učitelka hudby. Otec, nadaný technik, nedosáhl na žádný karierní postup a věděl, že je v zaměstnání pod stálým dohledem. Rodiče se tak stáhli do soukromí a žili jen pro svoji rodinu. Pamětnice tento jejich postoj přejala a do života si přinesla nedůvěru ve společenské změny a nechuť aktivně se v tomto směru angažovat. Zároveň se ale nezpronevěřila svým hodnotám, odmítla vstup do komunistické strany a spolupráci se Státní bezpečností. Svůj život věnovala rodině a umění. Plně se ponořila do hry na flétnu a učitelské práci. Během tragických životních událostí, které ji postihly, se prohloubila její víra a touha být dobrým člověkem. V době natáčení žila v Praze a stále se věnovala hudbě.
