The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Magdaléna Bílková Tůmová (* 1950)

• narodila se 21. února 1950 v Praze

• maturovala na konzervatoři a v roce 1974 ukončila Akademii múzických umění, obor flétna

• na AMU pokračovala postgraduálním studiem komorní hry

• v roce 2008 absolvovala akreditační studium pro ředitele škol a školských zařízení

• od roku 1973 pracovala jako učitelka hudby na řadě škol

• v letech 1991 – 1994 pracovala jako školní inspektorka pro umělecké školy v Praze

• v letech 2009 – 2014 byla členkou poroty pro udělení cen Ministerstva kultury v oboru hudebních aktivit

• od roku 1990 až do současné doby působí jako lektor v České hudební společnosti

• již od studentských let získávala řadu ocenění, od roku 1991 spolupracovala s komorními tělesy, orchestry a předními českými hudebníky

• publikovala odborné texty v hudebním oboru

Narodila se v době, kdy komunistický převrat těžce zasáhl do života obou jejích rodičů, a tak jako by předurčil i její složitou životní cestu. Nechyběly na ní těžké osobní tragédie, které jí ale daly sílu vzdorovat nepřízni osudu. Její přístup k životu je určován smyslem pro spravedlnost, láskou k hudbě a neustálou touhou po vzdělání, kterou zrcadlí i její učitelské povolání.

Rodiče přišli o všechno

Magdalena Bílková Tůmová se narodila v Praze 21. února 1950, v době, kdy se komunistický režim pevně usazoval a začal drasticky měnit osudy jejích prarodičů i rodičů. Oba její rodiče pocházeli z majetných rodin, kterým bylo vše zkonfiskováno. Matčin rod Šulcových, který vlastnil ve Stěžerech u Hradce Králové prosperující cihelnu a další majetek, přišel o vše doslova ze dne na den. „Prarodiče měli nádherný dům, ten jim sebrali a dali je do skladovací místnosti, kde oba dva dožili,“ vzpomíná pamětnice a dodává: „Dědeček Josef Emil Šulc na to doplatil životem. Zemřel v roce 1954 unavený vším, co se dělo.“ Babičce nebyl uznaný žádný důchod a manžela dlouho nepřežila. Otec Karel Tůma pocházel z rodiny vojenského lékaře. I jejich majetek byl znárodněný, i babička Tůmová se z krásného domu stěhovala do pokoje na půdě. 

Rodiče, kteří byli v dětství a dospívání zvyklí na určitý životní standard, se najednou ocitli bez jakéhokoliv zajištění. „Byl to pro ně veliký zásah do života. Oba dva pocházeli z rodin, které měly majetek, a najednou dva mladí lidé, kteří se právě vzali a brzy měli tři děti, protože mám o rok mladší sourozence dvojčata, zůstali bez prostředků. Táta jako inženýr živil pět lidí a v padesátých letech to nebyla žádná legrace, mamce nedovolili nikde pracovat, nikde učit, i když chodila ke konkurzům, tak odevšad napsali, že není žádoucí, aby vyučovala.“ Maminka Blanka, nadaná hudebnice, nemohla svůj talent nikdy skutečně uplatnit, i když s uvolněním poměrů jí bylo povoleno učit hudební nauku a zpěv. Ani otec nemohl rozvinout své technické nadání a s vědomím, že je stále pod dohledem, se raději vyhýbal jakýmkoliv kontaktům. Navzdory existenčním potížím ale udělali rodiče vše proto, aby dětem poskytli plnohodnotné dětství, a pamětnice na tu dobu vzpomíná s láskou: „Žili jsme skromně, na úrovni, kterou by dneska spousta dětí neakceptovala, ale měli jsme hodně lásky a bylo nám dobře. Rodiče se o nás starali opravdu, jak nejlíp mohli.“ Rodina žila v pražském Zahradním Městě, kam se přestěhovali do domu, který původně prozíravě zakoupil dědeček Šulc. Jenže v roce 1953 byl i tento dům znárodněn a rodiče byli nuceni ho zaplatit znovu. Půjčku, kterou si vzali, spláceli dlouhých 31 let, až do roku 1984. Rodinné prostředí Magdalenu zásadně formovalo; matka se snažila dětem vštěpovat mravní zásady a kulturní rozhled, otec chránil rodinu před vnějšími tlaky tak, aby tíha doby byla snesitelnější: „Tatínek nikdy neříkal moc nahlas, co si myslí, ale věděla jsem, že nesouhlasí s tím, co se kolem nás děje.“

Hudba mě zachraňovala

Už od útlého dětství se Magdalena věnovala hudbě, což bylo přirozené vzhledem k matčině talentu a lásce k umění. Již v šesti letech začala chodit na soukromé hodiny klavíru.  Možná mohla být slavnou klavíristkou, ale ukázalo se, že tomu brání fakt, že má velmi malé ruce. Ve dvanácti letech se musela smířit s nemilosrdnou pravdou a najít si jiný hudební nástroj, na který by se do patnácti let naučila hrát tak dobře, aby zvládla přijímací zkoušky na konzervatoř. Tím nástrojem se nakonec stala flétna, i když to nebyla, jak říká, láska na první pohled. Na konzervatoři začala studovat v roce 1965: „Studium bylo šestileté až do roku 1971. V těch letech jsem žila jenom muzikou, ničím jiným. Měla jsem skvělé učitele… opravdu jsem měla obrovské štěstí.“ Tak jako většina mladých lidí intenzivně prožívala události Pražského jara i vše, co následovalo. Na rozdíl od rodičů, kteří nevěřili, že by komunisté byli schopni nějaké změny, byla plná naděje. Až do osudné noci 21. srpna 1968, na kterou si i ona přesně vzpomíná: „Moje sestra chodila první do práce. Ráno v pět hodin běžela nahoru celá vyděšená a říkala: ‚Táto, v rozhlase je nějaká divná hra.‘ Myslela si, že je to hra. A tak jsme všichni běželi dolů k rozhlasu a poslouchali jsme to a táta říkal: ‚To není žádná hra. Rusové jsou tady, to se dalo čekat.‘ K večeru naší ulicí jela skupina tanků. Paní Horáčková, manželka pana Jaroslava Horáčka, basisty z Národního divadla, byla v okně a tekly jí slzy, plakala. Toho jsem si všimla, protože naši byli jenom jako kamenní. Věděli, co se dělo po pětačtyřicátém, co komunisti umí. Věděli, co se dělo po osmačtyřicátém, a teď byl osmašedesátý a ten jejich život jako by byl pronásledován jenom takovými příšernými událostmi. Prostě jsem na nich viděla, že jenom zírají.“

Začátek školního roku po těchto událostech zahalil stín smutku a zklamání. A brzy následovala další nepochopitelná událost, upálení Jana Palacha: „To byl hrozný zážitek, obrovský šok. Protože to se nedalo pochopit, že někdo sám sebe zapálí. Byl to moment, na který nikdy nezapomenu.“ Magdalena se upnula ke škole, k hudbě. Tam také prožívala první velkou lásku, která pro ni ale skončila tragicky. Na konci roku 1970 její přítel, nadaný spolužák, zemřel při autonehodě: „Jel v autě, které řídil jeho opilý kamarád. Byla to obrovská havárie v okolí Poděbrad. A co to udělalo se mnou? Jak jsem byla zaláskovaná a z tohohle obláčku jsem spadla. Když jsem se probrala, tak jsem byla v Bohnicích v blázinci na oddělení těžkých pacientů.“ Po těžkých měsících se Magdalena postupně snažila vrátit k běžnému životu a k hudbě. Motivací se jí stalo i přání řídit auto, což znamenalo vysadit všechny tlumící léky. A to vše se jí nakonec podařilo. Tato tragická událost ji vedla i k otázkám po smyslu života a otevřela jí cestu k vnitřnímu prožívání víry. To jí mělo pomoci i o mnoho let později, kdy utrpěla další tragickou ztrátu.

Byla jsem politicky imunní

V roce 1971 začala studovat na Akademii múzických umění a dosáhla zde řady hudebních úspěchů. Zde se také seznámila se svým budoucím manželem, klarinetistou Františkem Bílkem, za kterého se v roce 1977 provdala. Díky hudebním vystoupením měla možnost se dostat i na západ. Ve chvíli, kdy udělala konkurz do Curyšského symfonického orchestru, přišly i myšlenky na emigraci. Po návratu ji ale čekal pohovor s příslušníky Státní bezpečnosti: „Zavolali mě do Pragokoncertu, kde to byl jeden estébák vedle druhého. Přívětivě se mnou hovořili, jak jsem se tam měla, že mi gratulují k úspěchu a že jsem určitě šťastná, což jsem byla, protože plat v Curychu je do dneška o něčem jiném než tady. Jenomže to byl takový ten hodný policajt. A pak přišel druhý a říká: ,My vás klidně pustíme, smlouvu podepíšeme, tady to všechno máme. Ale potřebujeme od vás, abyste nám občas napsala, s kým jste se tam stýkala, co ten člověk říkal a takové věci.‘ A já si v ten okamžik říkala, že to není jenom, že by mi vzali půl platu, ale jde ještě o tohle. A tak jsem vstala a odešla. A od té doby jsem sama nikam vyjet nesměla.“

Tato zkušenost pamětnici utvrdila v přesvědčení, že bude následovat své rodiče a bude se držet stranou: „Zavázala jsem se, že budu politicky imunní. Absolutně. Prostě jsem se soustředila na svoji rodinu, na svoji práci. Měla jsem hodně koncertů, hodně jsem učila. Dvě děti, rodina. Prostě neangažovala jsem se. Chovala jsem se jako můj otec, protože ve skrytu duše jsem se bála všeho. Lidé jsou nepoučitelní.“

Mým úkolem je vzdělávat

S tímto postojem přistoupila Magdalena Bílková Tůmová i k sametové revoluci. S radostí ze svobody a naděje přišly obavy, co nová situace přinese. A tak se dál držela svých osvědčených jistot – hudby, rodiny a víry. To jí pomáhalo v překonávání dalších těžkých zkoušek, kterými si musela projít. Samostatnou kapitolou byly peripetie kolem získání vlastního bydlení, na které si začala šetřit již jako studentka. Nejhorší rána ale přišla v roce 2018, kdy při nehodě zemřela její dcera Jana, mladá talentovaná žena, maminka dvou malých holčiček. A právě ty se staly spolu se synovými dětmi životními kotvami ženy, která se rozhodla, že nerezignuje, ale naopak, že chce být dobrým člověkem. A tak se i dnes věnuje nejen svým vnučkám, ale stejně jako několik desítek minulých let, i svým studentům. Rozvíjí jejich hudební talent i základní lidské hodnoty a závěrem říká: „Mým úkolem je, abych vzdělávala a vychovala hodnotného člověka. To by měl dělat každý pedagog ve svém oboru svým vlastním způsobem.“