Helmut Bernert

* 1935

  • "Když jsme v květnu 1945 přišli do Opavy, byl můj otec zatčen. Nejprve byl ve věznici krajského soudu, ale poměrně brzy si ho jako pomocníka vyžádal jeho bývalý český podřízený, který býval jeho zástupcem, jako malířského mistra. Nevím, proč to tak bylo, ale každý den jsem musel vyzvedávat svého otce u brány věznice, dovést ho k malířskému mistrovi a večer ho zase přivést zpět do věznice. To trvalo do srpna 1945. Ten malíř si pak vyžádal i mého staršího bratra, který pak u něj také pracoval, ten už v té době nebyl zavřený. Můj otec byl z vězení propuštěný v srpnu 1945, ale v listopadu ho znovu zavřeli. Byl pak přidělen do skupiny, která exhumovala ruské vojáky padlé v pouličních bojích ve městě a pohřbívala je na centrálním hřbitově. Na tom se tedy podílel. Vím to díky tomu, že jsem mu v té době nosíval jídlo. Byl jsem vlastně jediný z rodiny, kdo udržoval kontakty se světem. Starší bratr byl celý den v zaměstnání, otec byl zavřený, takže jsem byl vlastně nejstarší. Maminka snášela celou situaci velmi špatně, byla v té době těhotná a moje mladší sestra se pak narodila v listopadu 1945. Vyřizoval jsem tedy všechny záležitosti mimo domov a jako desetiletý jsem se rychle naučil pár slovíček česky, takže jsem mohl chodit po městě i bez „N“ a vyřizovat nákupy. Lidé určitě věděli, že nejsem Čech, ale očividně to akceptovali, právě protože jsem byl dítě. "

  • "Němci museli oficiálně nosit znamení „N“ na pravé straně hrudníku. S odstupem je mi jasné: Byla to vlastně taková verze židovské hvězdy pro Němce, to bylo zřejmé. Mělo se to nosit přišité, ale já to přišité nenosil, jen přišpendlené zavíracím špendlíkem, protože jsem si to často sundával. Stalo se mi například, a byla to taková téměř schizofrenní situace, že mě na ulici zastavil muž a dal mi pár facek za to, že jsem „N“ neměl přišité. Ten muž měl ale na sobě uniformu SA, takže to byla poměrně vtipná situace."

  • "To bylo tak: Moji matku oslovil jeden bývalý kolega mého otce, truhlářský mistr. Tehdy bylo totiž běžné, že malířské a lakýrnické dílny také lakovaly nábytek, takže truhláři a malíři bývali pracovně propojení a díky tomu otec toho muže znal. Ten muž přišel k mé matce a řekl jí: 'Mám sehnat lidi do vagónu k vysídlení.' Matka mu odpověděla, že pokud bude propuštěn otec z pracovního tábora, tak jsme ochotní se přesídlit. Otce tedy propustili, všechno jsme pobalili a přesunuli se do sběrného tábora, kde jsme byli dva nebo tři dny, než se shromáždily všechny osoby. Odtamtud jsme se přesunuli na nádraží, bylo to jen asi 200-300 metrů, a nastoupili do vagónů, což byly pochopitelně dobytčáky. Do těch se nejprve naložila zavazadla, pak jsme nastoupili a vyrazili. Myslím, že jsme nevěděli, kam jedeme. Neřekli nám asi, kam jedeme, ale nejsem si tím jistý. Obvykle tyto transporty jezdívaly do Bavorska. Náš transport vyjel 9. května a 11. května byl na hranicích s Německem. Na hranici nás nejprve zaregistrovali, pak nás odvšivili ze zdravotních důvodů vydezinfikovali DDT. Nejspíš jsme také dostali něco k jídlu, ale hned ten den jsme pokračovali dál. Na místo určení jsme dorazili 13. května. Vlastně to byla dvě místa určení, druhé bylo nedaleko prvního, což byl Frankenberg an der Eder v Severním Hesensku. Tam jsme tedy dorazili 13. května. Druhá skupina pokračovala dál do blízkého Mundenu a naše část vagónu dorazila do obce Rengershausen, kde jsme byli zaregistrováni, policejně přihlášeni a rozděleni do příslušných zemědělských usedlostí. Nejprve nás zajímalo, kde jsme se to vlastně ocitli. "

  • "Jednak jsem se snažil vysvětlit, které instituce jsou potřeba v demokratickém státu a jaký vliv může a má mít občan, například účastí ve volbách. Aby stát nebyl samoúčelný, ale byl pod kontrolou občanů. Zároveň jsem se snažil ukázat následky toho, když se občané Výmarské republiky s demokratickým státem dostatečně neztotožňovali a tím byl umožněn nástup diktatury. Dále jaké mechanismy vedly k tomu, že Hitler mohl lidi ukolébat natolik, že ani nepostřehli, jak jsou instrumentalizováni a manipulováni. Nikdy jsem nechápal, jak bylo možné, že se nechala poblouznit i takzvaná inteligence. U právníků jsem tomu rozuměl, zabýval jsem se během studia dějinami a státním právem, takže jsem věděl, že právníci měli tak zvanou pozitivistickou školu. Že se ale nechala poblouznit veškerá další inteligence až na drobné výjimky, to je pro mě opravdu fenomén. Ovšem když dnes pozoruji, jak agituje strana AfD a jací lidé jí fandí, je to pro mě hrozivý zážitek, protože vidím, že to funguje pořád stejně. Proto se stále znovu ptám: Jaké možnosti má tedy demokracie k propagaci sebe samé, jaké jsou možnosti, aby byla demokracie znázorňována pozitivně a aby se ukazovalo, že je nutná angažovanost a kritický pohled?"

  • Full recordings
  • 1

    Dresden, Německo, 15.06.2021

    (audio)
    duration: 02:00:49
    media recorded in project Odsunutá paměť
Full recordings are available only for logged users.

Odsun je trhlinou v mé osobnosti, dnes šířím ideály demokracie, aby se bezpráví neopakovalo

Helmut Bernert v dětství v Opavě
Helmut Bernert v dětství v Opavě
photo: pamětník

Helmut Bernert se narodil 24. června 1935 v Opavě do německé rodiny s českými kořeny. Otec Franz byl členem Sudetoněmecké strany, za války sloužil ve wehrmachtu, bojoval na Ukrajině. Také starší bratr narukoval. Otec se v roce 1943 vrátil kvůli nemoci do Opavy, rodina pak byla v roce 1944 evakuována do maličké obce u Šternberka. Otec nakonec dezertoval a rodina prožívala poslední válečné boje na začátku května 1945 v úkrytu v lese. Pěší cesta zpátky do Opavy trvala čtyři dny. Otec byl na hranicích města zatčen, ve vězení pak byl téměř nepřetržitě až do odsunu v květnu 1946. Děti s matkou po návratu našly vyhořelý dům, bydlely tedy v dílně za domem. V červenci 1945 se vrátil také starší bratr, v listopadu se narodila nejmladší sestra. Desetiletý Helmut obstarával rodinu, včetně nákupů. Čeští kolegové otce rodině v noci nosili jídlo, jeden z nich pomáhal i otci tím, že si ho z vězení vyžádal jako pomocníka. V květnu 1946 byla celá rodina transportem přes Prahu vysídlena do Hesenska, do malé obce Rengershausen, kde nebyli přijati úplně nejvlídněji. Helmut nejprve pomáhal otci, po jeho onemocnění a zrušení živnosti se rozhodl studovat a nakonec se stal učitelem dějepisu a politické výchovy. Své žáky vedl k demokracii, vždy zdůrazňoval, že je důležité, aby se podobná bezpráví jako za druhé světové války a po ní neopakovala. Žije ve městě Kassel, a od roku 1979 jezdí do Československa a České republiky, kde bádá v archivech.