Ing. Josef Beran

* 1931

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „Dostalo se k nám nějakým způsobem to, že potřebujou v Sudetech Němci pomáhat se žněma. Tak jsme se domluvili, sehnali auto nákladní nebo autobus, já už nevím, a prostě jsme jeli do nějaký vesnice, kousek tady za Mělník je Dubá, tak za tou Dubou byla vesnice. Nevím, jak se jmenuje a jaká to byla vesnice. Ale už byla obsazená německými muži a byly tam žně v plným proudu. Tak jsme jim pomáhali ve stodolách tlouct obilí těma cepama. To se všechno dělalo primitivně.“

  • „Na dědovi Strmiskovi se mi líbilo, že měl pěkný kníry. Tenkrát byla nějaká móda, že se na noc dával futrál na fousy, a on to měl dvakrát stočený v tom futrále, takže vypadal strašně komicky. A jinak musím říct, že měl neobyčejnou vitalitu, jako těžkej chlap, kterej se potýkal se železem a hlavně teda s vlakama. A lokomotivy teda dělal. Takže ty lokomotivy od děda byly perfektní, protože oni mu dali, aby je zkoušel na trati v Libni. Byla trať na nový lokomotivy parní, tak aby jezdil na tom. Moje matka mu tam někdy nosila oběd.“

  • "Díky tomu, že otec byl cenzorem, tak měl právo kontrolovat každý to divadelní představení. A tak mě občas bral večer, ale spíš na odpolední představení, třeba do Národního divadla nebo Vinohradskýho. A zajímavý bylo, že jsem se dostal i na představení Osvobozeného divadla. Já si pamatuju, tam hráli Těžkou Barboru, ve třicátým osmým roce. Takže já jsem viděl in natura Voskovce a Wericha, s těma natřenejma obličejema, který se mi vůbec nelíbily, jsem viděl, poprvé na divadle. A hlavně se mně líbila ta Ježkova hudba a potom ty natřásalky, takový ty baletky, co tam tancovaly.“

  • Full recordings
  • 1

    Mělník, 19.04.2018

    (audio)
    duration: 02:27:06
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Mělník, 23.04.2018

    (audio)
    duration: 01:13:31
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Byl jsem vždycky spíš pro evoluci než revoluci

Josef Beran
Josef Beran
photo: Post Bellum

Josef Beran se narodil 16. července 1931 v Praze Kamile, rozené Strmiskové, a Josefu Beranovi. Otec byl strážníkem, ve 30. letech byl povýšen na cenzora, navštěvoval se synem v rámci pracovních povinností divadla. Rodina žila ve Vysočanech, tam Josef Beran zažil dobu války a osvobození. Chodil hrát na housle ke slavnému virtuosovi Jaroslavu Kociánovi. Ten v roce 1950 zemřel, což ho silně zasáhlo, v témže roce odmaturoval na reálném gymnáziu. Bratr matky, Karel Strmiska, který se stal jako strážník po únoru 1948 členem Sboru národní bezpečnosti (SNB), pomáhal politickým vězňům. Byl zatčen, odsouzen k trestu smrti a roku 1952 popraven. Josef Beran si našel práci ve vojenské stavební firmě Posista, kde navrhovali i atomové kryty pro tehdejší komunistické vedení, a dostal doporučení studovat večerní vysokou školu, obor pozemní stavitelství. Roku 1960 obdržel inženýrský diplom. Krátce pracoval i v Pražském projektovém ústavu, na ministerstvu stavebnictví a od roku 1965 až do roku 1990 byl zaměstnán na odboru dopravy Krajského národního výboru Středočeského kraje. Během své pracovní kariéry se podílel na mnoha stavbách, zejména sídlišť a dopravní infrastruktury v Praze a okolí. Oženil se s Vladimírou Ludvíkovou, jejíž otec byl vysoce postavený funkcionář Komunistické strany Československa (KSČ) a velvyslanec v Itálii a Belgii. Švagr Vlastimil Ludvík byl důstojníkem československé rozvědky, jenž v roce 1988 během pobytu na velvyslanectví v Indii zběhl k britské tajné službě. Josef Beran s manželkou vychovali dceru a syna. V roce 2018 žil v pečovatelském domě v Mělníce.