The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.
If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)
Byl jsem vždycky spíš pro evoluci než revoluci
narodil se 16. července 1931 v Praze
otec byl strážníkem a cenzorem
zažil protektorát a osvobození Prahy
hrál na housle u Jaroslava Kociána
odmaturoval na reálném gymnáziu v roce 1950
bratr matky Karel Strmiska byl zatčen a 1952 popraven
pracoval ve firmě Posista a vojenském projektovém ústavu
1965-1990 byl zaměstnán na KNV Středočeského kraje
podílel se na stavbě atomových krytů, později sídlišť a dopravních komunikací
oženil se s Vladimírou Ludvíkovou, měli dceru a syna
švagr Vlastimil Ludvík byl důstojník československé rozvědky, 1988 zběhl na Západ
Život Josefa Berana byl spjatý s dějinami Prahy ve 20. století. Jeho rodiče se seznámili koncem roku 1930, když otec jako strážník řídil dopravu u Národního divadla. Dětství a konec války prožil v domě u vysočanského nádraží, jeho dědeček zkoušel lokomotivy v Libni. Na klavír chodil hrát do Nuslí, studoval na Karlově náměstí a dvacet pět let pracoval na Smíchově. Byl jedním z projektantů vojenských staveb i atomových krytů, které si za normalizace nechávali stavět vedoucí představitelé komunistické strany. Podílel se na výstavbě pražských silnic a sídlišť během normalizace.
Josef Beran se narodil v Praze 16. července 1931 rodičům Josefu Beranovi a matce Kamile, rozené Strmiskové. Otec pocházel ze sedláckého rodu, který vlastnil statek v Solopyskách, ten převzal mladší bratr Vojtěch. Matka, vyučená dámská krejčová, měla ještě bratra Karla. Otec se v Praze stal nejdříve strážníkem, přitom potkal svou manželku. „Otec řídil dopravu v kulatém ochozu u Národního divadla, viděl tam mladou slečnu, že čeká na kamarádku. Otci končila služba, tak šel za ní, nabídl se, že odkoupí lístek, a tak se seznámili,“ vypráví pamětník.“
Později byl otec povýšen a vykonával ve 30. letech funkci cenzora, chodil v civilu jako tajní policisté. Z prarodičů si Josef Beran vzpomíná zejména na dědečka ze strany matky: „Na dědovi Strmiskovi se mi líbilo, že měl pěkný kníry. Tenkrát byla móda, že se na noc dával futrál na fousy, a on to měl dvakrát stočený v tom futrále, takže vypadal strašně komicky. A měl neobyčejnou vitalitu, pracoval se železem a hlavně s vlakama. Zkoušel parní lokomotivy na trati v Libni, kde byla zkušební trať. Moje matka mu tam někdy nosila oběd.“
Bydleli ve Vysočanech, kde družstvo Levný domov postavilo pavlačové domy. Byt byl skromný, topili uhlím a voda se ohřívala v tzv. kamnovci. Nacházel se ve čtvrtém patře bez výtahu, pod úrovní vlakového nádraží a měl jen jednu ložnici, kterou malý Josef sdílel s rodiči. Do školy nastoupil v roce 1937, ve stejném roce začal hrát na klavír v Nuslích u postarší učitelky. Přesto, že ho odměňovala svatými obrázky, ho hra nebavila. To se změnilo, když začal chodit do houslí ke slavnému Jaroslavu Kociánovi. Hodiny strávené u něj patřily k jeho nejoblíbenějším. Chodil krátce i do Sokola, ale fotbal a sport ho nikdy tolik nezajímaly.
Zato návštěvy divadel, které podnikal s otcem, ho těšily. „Díky tomu, že otec byl cenzorem, tak měl právo kontrolovat každý divadelní představení. A tak mě občas bral večer, ale spíš na odpolední představení, třeba do Národního divadla nebo Vinohradskýho. A zajímavý bylo, že jsem se dostal i na představení Osvobozeného divadla. Já si pamatuju, jak tam hráli Těžkou Barboru, ve třicátým osmým roce. Takže já jsem viděl in natura Voskovce a Wericha, s natřenejma obličejema, který se mi vůbec nelíbily. A hlavně se mně líbila ta Ježkova hudba a potom ty natřásalky, takový ty baletky, co tam tancovaly,“ vzpomíná na předválečné zážitky.
První dny po začátku druhé světové války otec přinášel domů potraviny jako kostkový cukr a mouku, aby si udělali zásoby. Jeho funkce cenzora byla zrušena, stal se opět obyčejným strážníkem. Pamětník si vybavuje začátek pražského povstání i dny po 9. květnu 1945, protože jel s matkou na Václavské náměstí vítat vojáky sovětské Rudé armády. V létě po osvobození odjel s několika kamarády do Sudet, pomáhat Němcům se sklizní. „Dostala se k nám zpráva, že potřebujou v Sudetech Němci pomáhat se žněma. Tak jsme se domluvili, sehnali auto nákladní nebo autobus, a prostě jsme jeli do nějaký vesnice, kousek za Dubou. Byly tam žně v plným proudu,. Tak jsme jim pomáhali ve stodolách tlouct obilí cepama. To se všechno dělalo primitivně,“ vysvětluje.
Optimistickou poválečnou náladu ukončil únor 1948, komunistický převrat a následné represe. Otce Josefa Berana, který byl národní socialista, vyhodili z policejního sboru. Maminčin bratr, Karel Strmiska, který byl také strážníkem, se po převratu stal členem Sboru národní bezpečnosti (SNB). Pomáhal rodinám zatčených politických vězňů a za to byl roku 1951 zatčen a odsouzen k trestu smrti. Ten byl vykonán roku 1952.[1] Josef Beran nic bližšího o jeho činnosti nevěděl, s rodiči se o této tragické události nebavil.
Pro něj byl zásadní rok 1950, kdy na jaře zemřel jeho oblíbený učitel houslí Jaroslav Kocián. Jeho odchod jím otřásl natolik, že spálil noty i své cvičné housle. Téhož roku odmaturoval na reálném gymnáziu, i když měl problémy kvůli kádrovému profilu otce. Přesto dostal práci ve firmě Posista, určené k budování vojenských staveb, od níž se odštěpil Vojenský projektový ústav. Podle jeho slov se jeho kádrové materiály někde ztratily. Protože byl šikovný, dostal doporučení k večernímu studiu na vysoké škole, obor pozemní stavitelství. Šest a půl roku se po práci čtyři dny v týdnu věnoval studiu.
V ústavu navrhovali vojenské stavby, tak se dostal i k projektům atomových bunkrů pro prezidenta, vládu a velení armády. Roku 1960 obdržel inženýrský diplom a stal se projektantem. Z vojenské projekční kanceláře přešel načas do výzkumného ústavu, pak působil i na ministerstvu stavebnictví a v Pražském projektovém ústavu. Tam se spolupodílel na projektech výstavby nových pražských sídlišť, například na Petřinách nebo Pankráci. Během pěti let tedy vystřídal několik zaměstnání, podle svých slov kvůli osobním konfliktům s nadřízenými a špatnému kádrovému posudku. Co v něm přesně bylo uvedeno, ovšem nevěděl. Ačkoliv měl jednou možnost do něj nahlédnout, příležitosti nevyužil.
Zhruba deset let měl vztah se ženou, jejíž manžel byl dlouhodobě ve vězení za hospodářský delikt. Nakonec se rozešli a oženil se s Vladimírou Ludvíkovou, dcerou komunistického funkcionáře a velvyslance v západních zemích, Vladimíra Ludvíka, která byla členkou strany a vystudovala v Sovětském svazu. Její bratr Vlastimil, švagr Josefa Berana, byl špionem československé rozvědky, kam vstoupil roku 1968 pod krycím jménem Pantůček. Roku 1988 během svého působení v Indii při československém velvyslanectví emigroval s pomocí britské tajné služby MI6 do Velké Británie.[2]
Když armády Varšavské smlouvy obsadily Československo v srpnu 1968, doporučil manželce, ať vystoupí ze strany. Některé občanské protesty proti cizím vojskům považoval za zbytečné. „Já jsem se hned toho 21. hodil marod a dva týdny jsem ležel. Uznávám, že to byla moje slabost, ale říkal jsem si, co se do toho budu motat,“ vzpomíná na to, jak se s okupací vyrovnával.
Josef Beran mezi lety 1965 - 1990 pracoval na odboru dopravy Krajského národního výboru (KNV), který sídlil na Smíchově. Tam koordinoval stavby dopravní infrastruktury, silnic a dálnic ve Středočeském kraji. S manželkou vychovali dceru a syna.
Přechod k demokratickému zřízení po sametové revoluci nijak euforicky neprožíval. „Abych řekl pravdu, já jsem Havlovi moc nefandil. Moc jsem mu nevěřil, byl to milionářský synek, že nás zase dostane pod vliv Američanů. Já jsem chtěl vždycky spíš evoluci, ne revoluci, aby to směřovalo k rozumnému postoji vlády,“ říká Josef Beran na závěr svého vyprávění.
[1] Karel Strmiska. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 08.05. 2025. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Strmiska. [cit. 2025-05-15].
[2] BĚLOUŠEK, Daniel. Akce PANT. Online. Sborník Archivu bezpečnostních složek. 2008, roč. 2008, č. 6, s. 243 - 260. Dostupné z: abscr.cz, https://www.abscr.cz/data/pdf/sbornik/sbornik6-2008/kap08.pdf. [cit. 2025-06-01].
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Witness story in project Stories of 20th Century (Klára Jirásková)