María Mercedes Benítez Rodríguez

„Byl rok 2018, když mě poblíž domu zadržela zásahová jednotka a odvezla mě na výslech na ředitelství kriminální policie. Moje dcerka už tehdy nebyla zase tak malá, byla zrovna v Camagüey. Melissa vždycky dobře věděla, že když maminka nebere telefon, něco se děje. Jinými slovy, že mě zavřeli. Volala svému bratrovi, který byl v té době už v Havaně, s tím, že mě nemůže nikde najít, že se něco stalo. A měla pravdu. Celých osm dnů mě drželi na kriminální policii, jako bych byla nějaký zločinec. Nevím, co hledali u nás doma, ale odnesli si odtamtud spoustu věcí. Tak tedy osm dní ve známém detenčním zařízení Versailles v Santiagu de Cuba. Vypadá to tam jako v tunelu. Člověk neví, jestli je zrovna den, nebo noc a prostě se snaží sám sebe ve své hlavě připravit na cokoliv, co může následovat. Můžou vás předvolat k výslechu třeba ve dvě hodiny ráno, aniž byste věděli, že je zrovna noc. Přitom zvenku to vypadá skoro jako nějaký hotel, kolem jsou zahrady. Jakmile tam ale vstoupíte, připadáte si jako v tunelu. Vstupní hala je ještě krásná, ale když vás vedou do cely, vypadá to tam, jako v jeskyni. Občas bylo chladno, ale většinou velké teplo, protože takové je počasí tady v Santiagu de Cuba. Svlékla jsem se tam a vydržela jsem těch osm dní nejíst. Vyhrožovali mi, že mě odvedou do ženské věznice. Zároveň mi tvrdili, že když s nimi začnu spolupracovat, zanedlouho budu zase venku. Taky mi připomínali, že moje dcera mě beznadějně hledá a že můj syn hrozí, že když mě nepustí ven, zapálí Havanskou univerzitu. // Oni (její přátelé a kolegové z opozičního hnutí) přišli před oddělení kriminalistiky, kaby požadovali mé vydání, jenže já jsem zrovna vycházela. Je to zachycené na několika fotografiích. Opravdu jsem celou dobu nic nejedla. Ani sousto. Jednoho dne za mnou přišel takový vysoký úředník a povídá mi, že mají obavy, že jsem se dala na hladovku. Říkala jsem mu, že nic takového, že prostě jen nebudu jíst nic z toho, co mi oni dávají. Nakonec jsem nedostala ani pokutu. Dali mi nějaké výhružné lejstro, které jsem odmítla podepsat, a šla jsem domů.“

„Já jsem nikdy nechtěla poslouchat rozkazy. Nechápala jsem, proč se musí chodit na politická shromáždění. Těm věcem jsem zkrátka nerozuměla. Teď už to chápu, když jsem dospělá, ale tehdy mi to nedávalo žádný smysl. Třeba když člověk někudy šel a najednou se tam začala vztyčovat vlajka. To jste musel zastavit a projevit úctu. Jenže mě tohle připadalo úplně absurdní.“ // „U nás ve škola byla jedna učitelka na druhém stupni. Já jsem tehdy byla ještě na tom prvním. Učila angličtinu a velmi dobře vycházela s mojí maminkou. Jenže se rozhodla emigrovat přes přístav Mariel. Tehdy shromáždili všechny pionýry z prvního stupně školy, aby na ni šli házet vejce. Isabel byla přitom velice vzdělaná žena, která se do ničeho nikdy nepletla. Řekla jsem matce, že nepůjdu. Bylo to poprvé, kdy jsem se takto vzepřela. Nešla jsem navzdory tomu, že maminka na tom trvala. Říkala, že je třeba plnit rozkaz, mluvila o straně, o tom, v jaké pozici je tatínek a nevím, co všechno ještě. Jenže já jsem nešla.“

„Nepovažovala jsem se za dítě z dělnické rodiny, protože místo, kde jsme bydleli, La Playa de Siboney, se v době mého dětství a už předtím, řadilo k zónám, kde bydleli zámožní lidé. Ostatně předtím, než jsem se narodila, byl vstup na pláž povolen výhradně jen osobám bílé pleti.“ // „Můj dědeček z matčiny straky byl plantážník v oblasti Palma Soriano. Babička se starala o domácnost a pracovalo pro ně několik lidí, kteří sklízeli kávovníky z dědečkových plantáží. Když na jeho farmu po vítězství revoluce nakráčeli úředníci, dostal infarkt.“ // „Můj otec byl pro změnu úředník ve službách ministerstva vnitra. V době revolučního boje patřil mezi takzvané barbudos (vousáče), kteří válčili proti vládě generála Batisty v horách. Věřil v systém, který bude nový a spravedlivý pro všechny obyvatele. Po vítězství revoluce ho poslali do Playa de Siboney, aby tam dohlížel na stavební práce. Pracoval v místní buňce Komunistické strany, kde měl svou kancelář. Byla jsem děvče z dobře situované rodiny. Nemluvím o tom moc ráda, ale je zřejmé, že ve srovnání s ostatními dětmi, které neměly zhola nic, jsem já žila na vysoké noze.“