María Mercedes Benítez Rodríguez

* 1969

  • „Však se jen podívejte, jak se dnes žije na Kubě… Tohle není žádný život, lidé tu doslova přežívají ze dne na den. Potácejí se ulicemi jako zombíci, padají k zemi kvůli nedostatku potravy. U každé hromady odpadků uvidíte jednoho, dva lidi, mohou to být klidně matky s dětmi, které se přehrabují ve zbytcích a krmí se jimi. To, co někdo jiný vyhodí, oni jedí. Je tak strašně těžké zaopatřit si jen ty základní věci, když berete výplatu v měně, která nemá vůbec žádnou hodnotu. Jsou to směšné drobné, a poptávka je přitom tak vysoká.“ // „Je tu obrovský nedostatek. Lidé potřebují mnohem víc, než je k dispozici. No a jak už jsem říkala, za výplatu si nic nekoupíte. Všichni jsme zranitelní a v ohrožení. Matky s dětmi, staří lidí, kteří nikoho nemají. Násilí je denní chléb. V roce 2024 se podle statistik zaznamenalo 55 vražd žen. Právě ženy a mladé dívky nemají vůbec žádnou ochranu. Neexistuje tu zákon, který by zakazoval nezletilým dívkám žít s dospělými muži. Navíc se to v této zemi bere jako docela normální věc. Ty dívky nejsou dost zralé na to, aby k něčemu takovému mohly dát souhlas. Jsou zneužívané, zmanipulované a ti muži si s nimi dělají, co se jim zlíbí. Neřeší se to. Ulice jsou plné drog, to je také úplně mimo kontrolu. Tohle všechno se vládě úplně vymklo z rukou. Obrovský ekonomický nedostatek a velké společenské strádání. Nefunkční stát. Není tady jediná nemocnice, která by měla dostatek prostředků, aby mohla zachraňovat lidi. Když se projdete v ulicích, vypadá to tady jako totálně vybombardované město. Není tu jediná ulice, která by za něco stála. Hory odpadků v ulicích rostou každým dnem a oni mezitím staví hotely za 200 milionů dolarů. Za to by se postavila celá elektrárna, tři nemocnice, deset poliklinik a upravilo by se mnoho škol.“

  • „Byl rok 2018, když mě poblíž domu zadržela zásahová jednotka a odvezla mě na výslech na ředitelství kriminální policie. Moje dcerka už tehdy nebyla zase tak malá, byla zrovna v Camagüey. Melissa vždycky dobře věděla, že když maminka nebere telefon, něco se děje. Jinými slovy, že mě zavřeli. Volala svému bratrovi, který byl v té době už v Havaně, s tím, že mě nemůže nikde najít, že se něco stalo. A měla pravdu. Celých osm dnů mě drželi na kriminální policii, jako bych byla nějaký zločinec. Nevím, co hledali u nás doma, ale odnesli si odtamtud spoustu věcí. Tak tedy osm dní ve známém detenčním zařízení Versailles v Santiagu de Cuba. Vypadá to tam jako v tunelu. Člověk neví, jestli je zrovna den, nebo noc a prostě se snaží sám sebe ve své hlavě připravit na cokoliv, co může následovat. Můžou vás předvolat k výslechu třeba ve dvě hodiny ráno, aniž byste věděli, že je zrovna noc. Přitom zvenku to vypadá skoro jako nějaký hotel, kolem jsou zahrady. Jakmile tam ale vstoupíte, připadáte si jako v tunelu. Vstupní hala je ještě krásná, ale když vás vedou do cely, vypadá to tam, jako v jeskyni. Občas bylo chladno, ale většinou velké teplo, protože takové je počasí tady v Santiagu de Cuba. Svlékla jsem se tam a vydržela jsem těch osm dní nejíst. Vyhrožovali mi, že mě odvedou do ženské věznice. Zároveň mi tvrdili, že když s nimi začnu spolupracovat, zanedlouho budu zase venku. Taky mi připomínali, že moje dcera mě beznadějně hledá a že můj syn hrozí, že když mě nepustí ven, zapálí Havanskou univerzitu. // Oni (její přátelé a kolegové z opozičního hnutí) přišli před oddělení kriminalistiky, kaby požadovali mé vydání, jenže já jsem zrovna vycházela. Je to zachycené na několika fotografiích. Opravdu jsem celou dobu nic nejedla. Ani sousto. Jednoho dne za mnou přišel takový vysoký úředník a povídá mi, že mají obavy, že jsem se dala na hladovku. Říkala jsem mu, že nic takového, že prostě jen nebudu jíst nic z toho, co mi oni dávají. Nakonec jsem nedostala ani pokutu. Dali mi nějaké výhružné lejstro, které jsem odmítla podepsat, a šla jsem domů.“

  • „Já jsem nikdy nechtěla poslouchat rozkazy. Nechápala jsem, proč se musí chodit na politická shromáždění. Těm věcem jsem zkrátka nerozuměla. Teď už to chápu, když jsem dospělá, ale tehdy mi to nedávalo žádný smysl. Třeba když člověk někudy šel a najednou se tam začala vztyčovat vlajka. To jste musel zastavit a projevit úctu. Jenže mě tohle připadalo úplně absurdní.“ // „U nás ve škola byla jedna učitelka na druhém stupni. Já jsem tehdy byla ještě na tom prvním. Učila angličtinu a velmi dobře vycházela s mojí maminkou. Jenže se rozhodla emigrovat přes přístav Mariel. Tehdy shromáždili všechny pionýry z prvního stupně školy, aby na ni šli házet vejce. Isabel byla přitom velice vzdělaná žena, která se do ničeho nikdy nepletla. Řekla jsem matce, že nepůjdu. Bylo to poprvé, kdy jsem se takto vzepřela. Nešla jsem navzdory tomu, že maminka na tom trvala. Říkala, že je třeba plnit rozkaz, mluvila o straně, o tom, v jaké pozici je tatínek a nevím, co všechno ještě. Jenže já jsem nešla.“

  • „Nepovažovala jsem se za dítě z dělnické rodiny, protože místo, kde jsme bydleli, La Playa de Siboney, se v době mého dětství a už předtím, řadilo k zónám, kde bydleli zámožní lidé. Ostatně předtím, než jsem se narodila, byl vstup na pláž povolen výhradně jen osobám bílé pleti.“ // „Můj dědeček z matčiny straky byl plantážník v oblasti Palma Soriano. Babička se starala o domácnost a pracovalo pro ně několik lidí, kteří sklízeli kávovníky z dědečkových plantáží. Když na jeho farmu po vítězství revoluce nakráčeli úředníci, dostal infarkt.“ // „Můj otec byl pro změnu úředník ve službách ministerstva vnitra. V době revolučního boje patřil mezi takzvané barbudos (vousáče), kteří válčili proti vládě generála Batisty v horách. Věřil v systém, který bude nový a spravedlivý pro všechny obyvatele. Po vítězství revoluce ho poslali do Playa de Siboney, aby tam dohlížel na stavební práce. Pracoval v místní buňce Komunistické strany, kde měl svou kancelář. Byla jsem děvče z dobře situované rodiny. Nemluvím o tom moc ráda, ale je zřejmé, že ve srovnání s ostatními dětmi, které neměly zhola nic, jsem já žila na vysoké noze.“

  • Full recordings
Full recordings are available only for logged users.

Skrz občanskou participaci může všechno na Kubě ještě pořád nabrat úplně jiný směr

María Mercedes Benítez Rodríguez, 2025
María Mercedes Benítez Rodríguez, 2025
photo: Post Bellum

María Mercedes Benítez Rodríguez se narodila 29. prosince 1969 v Puerto Siboney. Tato lokalita nacházející se na pobřeží poblíž města Santiago de Cuba se už před vítězstvím Kubánské revoluce profilovala jako centrum turistického ruchu. Pochází z rodiny, která se po několik generací řadila spíše k vyšší střední třídě. Jeden z jejích dědečku byl plantážník a pěstoval kávu. V okamžiku, kdy se na jeho plantáži objevili příslušníci nově nastoleného režimu pod velením Fidela Castra, utrpěl infarkt. Co se týče jejího otce, ten naopak působil v řadách revolucionářů a jako takový bojoval za svržení diktatury generála Fulgencia Batisty. Po vítězství revoluce se stal úředníkem ve službách ministerstva vnitra a řídil mnoho projektů právě v zóně Playa de Siboney. Díky tomu María v dětství nezažívala nedostatek, se kterým se musela potýkat většina kubánské společnosti. Jejich dům měl bazén, balkóny a dokonce několik služebných. Přes to všechno se samotná María nikdy nezapojila do žádné prorežimní organizace. Její otec na tom netrval. Vystudovala zemědělskou výrobu a ještě předtím, než začala pracovat v družstvu, seznámila se s pozdějším otcem svých děti a porodila prvního potomka. S ním v náručí absolvovala také takzvanou sociální službu, kterou Kubánci musejí plnit po vystudování vysoké školy. Žila v horách, kde se seznámila s problémy běžných venkovanů. María pracovala v zemědělství až do roku 2014. Nejprve jako vedoucí projektů takzvaného městského zemědělství, poté se starala o zemědělskou produkci ve sportovní škole. Mezitím se dostala do kontaktu s protirežimním sdružením Damas de Blanco a následně se zapojila do činnosti mnoha dalších opozičně laděných organizací a pracovala mimo jiné jako národní koordinátorka organizace Ciudadanos Observadores de Procesos Electorales, tedy iniciativu pro dozor nad volebními procesy. V tomto smyslu se vzdělávala i v zahraničí a na Kubě posléze školila lidi, kteří se chtěli jakožto nezávislí kandidáti dostat do místní samosprávy a kontrolovat volební procesy. Podílela se také na projektu Otro 18, který chtěl nasměrovat Kubu k demokracii. Kvůli tomu se na ni zaměřili agenti Státní bezpečnosti. Jejich pozornosti neunikla dokonce ani její dcera. María utrpěla při potyčkách s nimi několikrát zranění a byla také několik dní zadržována v cele v centrále Státní bezpečnosti ve městě Santiago de Cuba. Navzdory tomu všemu nadále věří v možnost demokratického přerodu prostřednictvím politické participace.