The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

María Mercedes Benítez Rodríguez (* 1969)

• Nació el 29 de diciembre de 1969 en Puerto Siboney cerca de Santiago de Cuba

• Su padre era afín al régimen, pero nunca le obligaba a ella a ser militante

• Se graduó de agronomía y trabajó más de veinte años en este sector

• Perteneció y sigue trabajando en varias organizaciones de la sociedad civil

• Como coordinadora nacional de Ciudadanos Observadores de Procesos Electorales impartía talleres para observadores electorales y candidatos de la sociedad civil

• Sufrió registros de casa, actos de repudio y pasó varios días detenida en la sede de la Seguridad del Estado Versalles en Santiago de Cuba

---česká verze uvedena po španělském originále---

“La Playa de Siboney en aquella época era considerada una zona de personas pudientes. Uno de mis abuelos era terrateniente con empleados que le recogían la cosecha de café. Le dio un infarto cuando los revolucionarios intervinieron en su finca. Fue un tema que mis padres nunca trataron delante de mí,” empieza a narrar María Mercedes Benítez Rodríguez, nacida como hija única en una familia que ella misma describe de clase media el 29 de diciembre de 1969 en Puerto Siboney en la provincia de Santiago de Cuba. 

La hija del oficial del MININT que nunca fue militante

Su padre era capitán en las estructuras locales del Ministerio de Interior de Cuba (MININT). Antes, en los tiempos de la Revolución Cubana, pertenecía entre los barbudos que lucharon contra el ejército del general Fulgencio Batista. “Creía en un cambio progresivo para todos los ciudadanos. Una vez derrumbado el régimen de Batista lo mandaron precisamente a Playa de Siboney. Ya no era tan activo como antes. Le encargaron de llevar las obras de turismo en la zona como oficial del MININT,” explica.  Comparado con lo que vivía la mayor parte de los niños cubanos de aquel entonces, María considera su infancia como privilegiada. “Los demás no tenían absolutamente nada. Es por eso que lo valoro de esta manera,” dice y destaca que incluso tenían un par de empleados en la casa. “Teníamos un nivel de vida bastante cómodo, había una piscina, dos terrazas, un bar en el traspatio. Mi papá decía que nos iba a servir en el futuro. Tenía una visión de turismo que nunca llegó a ser realidad,” comenta sobre el pensamiento de su papá. A pesar de que el hogar era muy funcional en general, tenía también sus aspectos oscuros. “Mis padres eran muy racistas y eso me preocupaba mucho, porque tenía una sola amiga que era negra. Era mi vida...,” comenta sobre el tema que se volvió uno de los tabús de la vida social en Cuba tras el triunfo de la revolución.  

Desde su punto de vista, la década de los 80 fue una etapa de abundancia. “Recuerdo que incluso las autoridades te daban juguetes. Te daban dos mayores y un opcional,” dice y continúa con otros ejemplos: “Mi madre trabajaba en una farmacia donde había todo tipo de medicamentos que no desde entonces no se pueden conseguir por ninguna parte. Se podía ir a un parque, a un zoológico, las calles estaban limpias y los hospitales con todas las tecnologías que había en esta época,” describe los años de su infancia y adolescencia en Cuba. 

Una vez terminada la secundaria, María tenía la posibilidad de estudiar una escuela vocacional por su buen índice académico. Sin embargo, al final decidió ir por otro camino y empezó los estudios de agronomía en el Instituto de Estudios Agropecuarios en Bayamo. Su vida en aquella época transcurría entre viajes casi permanentes entre Bayamo y Puerto Siboney, ya que su padre ya se había muerto y la madre estaba enferma. Durante los estudios aprendió sobre el cultivo de café, caña, tabaco y frutas. Sin embargo, no le parecía muy práctico. “Fueron cinco años de bobería y me incliné más por la investigación. Me hice especialista en la sanidad vegetal.” 

María nunca entendía las razones por las cuales había que asistir a los actos políticos. “No era el mundo que me interesaba. Una vez reunieron a todos los alumnos de la primaria para tirarle huevos a la casa de una profesora de la secundaria que se iba por el Mariel. Era una señora muy educada. Entonces fue mi primera rebeldía. No participé a pesar de que mi mamá insistía en que sí había que ir,” cuenta sobre su actitud en este sentido. María nunca perteneció a ninguna organización gubernamental y su padre, a pesar de formar parte integral de las estructuras del poder cubano, nunca la obligaba a hacerlo. Además, la madre de María mantenía su fe católica, lo que tenía un papel importante en su desarrollo personal y posteriormente le ayudó a para educar a sus hijos poniendo énfasis en estos mismos conceptos. 

La vida en una sociedad que lucha por sobrevivir 

La graduación tuvo lugar en 1991. Todavía antes de ello conoció al padre de sus hijos, se enamoró y salió embarazada. “Afortunadamente logré terminar mi carrera. Sin embargo la situación se encrudeció, porque vino el famoso Período Especial. Se pasaba mucho trabajo, sobre todo en lo que se refiere a asegurar las cosas básicas para el bebé,” continúa narrando. Una vez graduados, los cubanos tenían que hacer el llamado servicio social. Se trataba de un período en el servicio del Estado. “Fui a una finca con mi bebé en los brazos, montando caballos en los montes. Allí pude presenciar todas las necesidades que pasaban los campesinos y nunca se quejaban. Era una etapa sumamente difícil. Las cosechas se perdían y yo no podía aplicar mi conocimiento con el cultivo. Lo que sí les preocupaba a los campesinos era que no podían vender su cosecha. Fue una experiencia bonita, pero a la vez triste,” dice con un criterio crítico. María empezó a trabajar en la Cooperativa de Producción Agropecuaria. “Es donde Fidel Castro empieza a crear la llamada agricultura urbana. Imagínate qué cosa era esta agricultura urbana... Para mí era algo novedoso. Cada uno que tenía un pedazo de tierra sembraba. En nuestro caso significaba cultivar plantas de ciclos cortos, como tomates etc. Te enfrentabas por ejemplo a la situación de agua, porque muchas veces no había riego. Las cosechas se echaban a perder y se pagaba poco a las personas que participaban,” explica cómo era su primer trabajo. Pronto después, los cubanos se vieron obligados a lidiar con una de las mayores crisis de la historia moderna - el Período Especial. “Las personas empezaban a romper puertas para dar comida a sus niños. La represión contra las personas que intentaban sobrevivir se ponía muy fuerte. Tenía que hacer demasiada magia para llevar alimentos y el aseo a nuestra casa. Comprabas un jabón y se deshacía tras lavar la ropa dos veces. Los apagones duraban hasta 24 horas,” describe las peripecias diarias. A pesar de todo ello, no le parecía que se fuera formando un disgusto general que pudiese llevar a una disrupción de orden significativa, ya que la mayoría de la población en aquel entonces, según comenta. Todavía no tenía mucha consciencia política. Los cubanos en Santiago de Cuba prácticamente no se enteraron ni del famoso estallido social que ocurrió en la capital cubana y se conoce como El Maleconazo. “Es que casi no funcionaba la televisión. La gente iba de la casa al trabajo como yo. Además tenía a mi madre enferma,” explica. Lo que sí llevó a una serie de protestas era la falta de leche para los niños, recuerda. “La leche normal desapareció y empezaron a dar la leche en polvo. Es cuando la se proyectó por primera vez y se manifestó. La represión vino rápidamente.”  

La agricultura en Cuba permanecía su enfoque principal en la vida laboral durante muchos años. “La tierra sigue siendo fértil, pero el campesino no quiere trabajar más. No se los paga, entonces la gente siembra tan solo para su uso personal. Si no hay corriente, no hay bombeo y agua. No hay productos para poder cultivar la semilla. Son muchos factores, pero la culpa no es del campesino, es del gobierno,” opina y explica que trabajaba en las estructuras oficiales hasta el año 2014. Tras haber terminado en la Cooperativa de Producción Agropecuaria seguía todavía en la EIDE[1] de Santiago de Cuba. “La EIDE tenía su organopónico - ovejas, puercos, gallinas ponedoras y también huertos. Era importante para la nutrición de los atletas, pero en realidad había muchos problemas con todo eso. Imagínate, por ejemplo yo pedía sacos de pienso, pero una gran parte se perdía por la corrupción. Al final lo eliminaron todo.” Desde 1991 hasta 2014, el salario de María permanecía prácticamente el mismo. 

De una madre y trabajadora a una líder que no se rinde jamás

Su primer contacto con el movimiento cívico opositor se data de 10 de noviembre de 2011 cuando estableció contactos con la organización de Damas de Blanco. “Ya yo veía demasiadas cosas que no funcionaban con el gobierno,” explica. La primera citación llegó el año siguiente. “Los policías rompieron el cristal de una guagua donde nos introducían cuando llegaba la represión y le cortaron el brazo a una de nuestras hermanas de lucha, fue una herida muy profunda... A otra mujer que estaba embarazada le hicieron perder su embarazo por una patada. Todo eso ocurrió el 10 de diciembre de 2012,” cuenta la experiencia con el hostigamiento y abuso por parte de las autoridades. María fue también citada a la famosa sede provincial de la Seguridad del Estado en las afueras de Santiago de Cuba conocida como Versalles. “Me dijeron que parecía mentira quién había sido mi padre y que yo estaba vinculada a un grupo de mujeres delincuentes y drogadictas que no valían absolutamente nada. Amenazaban con que esto podía llevarme a perder a mis hijos y terminar en la cárcel. Pedían que me volviera una agente dentro de las Damas de Blanco. Al final me soltaron, pero allí de verdad empieza la historia,” sigue narrando. Mientras tanto, el director de su centro de trabajo que en aquel entonces era la EIDE se enteró rápidamente de su activismo. Él también ponía énfasis a la seguridad de su familia para convencerle a María para que dejara de participar en la oposición cubana. 

No pasó mucho tiempo y su hija empezó a sentir la represión también. Con eso, María decidió dejar el trabajo y enfocarse solo en sus actividades en los movimientos cívicos. “Conozco perfectamente los calabozos en Santiago de Cuba. O me arrestaban o me sitiaban. Me hicieron un acto de repudio enfrente de mi casa. Me hicieron varios registros. Se llevaron libros, laptop, lápices... todo lo que podían. La primera vez todavía no tenía la suficiente madurez política para oponerme, reclamar una orden de registro firmada por el fiscal etc...,” lamenta. 

El contacto con el mundo de las Damas de Blanco le enseñó ver la profundidad de cuánto se puede lograr. Más tarde llegó a la sede de la Alianza Democrática Oriental. “Me interesó tanto... me identificaba con todo ello, porque allí se debatían los temas políticos que me interesaban más.” 

El 24 de abril de 2017 surgió la organización Ciudadanos Observadores de Procesos Electorales (COPE) y a María se propuso el cargo de coordinadora nacional. En el año 2017 comienza también el proyecto Otro 18. “Es una plataforma firmada por muchas organizaciones de la sociedad civil con demandas para el beneficio de la ciudadanía que se hizo para presentar en la Asamblea Nacional. Se llamó de Otro 18, porque en 2018, Raúl Castro salía del gobierno, lo que concebimos como una oportunidad para llevar las propuestas al nuevo gobierno. Afortunadamente yo logré recibir talleres de capacitación fuera de Cuba para preparar las candidaturas independientes. Son las candidaturas de todas las personas que quieren ser la voz del pueblo, porque el único espacio que tenemos como la sociedad civil activa es penetrar en las asambleas municipales y promover nuestras iniciativas.” María considera de mucha importancia la participación de los ciudadanos independientes en las asambleas municipales, donde se puede hacer diferencia a nivel local. La promoción de la iniciativa se hacía a través de talleres que ella impartía. “Buscaba las personas más visibles que todo el mundo escuchaba en ciertas localidades. El programa se iba distribuyendo a nivel nacional. Me arrestaron y dijeron que ninguno va a salir como candidato. Vinieron a hacerme un registro sin documentación ninguna diciéndome que ellos eran la ley. Cerré la puerta, ellos dieron la patada y yo acabé con cinco puntos, pero no aquel día. Ellos mismos me llevaron al hospital militar, donde el médico me puso tan solo un parche. El otro día hice una reunión para hablar a un grupo de personas que preparaba para observar el proceso electoral. Ellos mismos se dieron cuenta de que yo estaba sangrando. Me llevaron para el hospital donde me suturaron,” cuenta sobre el hostigamiento que iba ganando fuerza. “Todo eso pasó en el año 2017.“ El año siguiente la detuvo una patrulla.Terminó encerrada durante ocho días en Versalles. “El lobby es maravilloso, pero lo demás es como un túnel, no sabes si es de día o de noche. Te podían llamar a cualquier hora. Aguanté ocho días sin comer. Me decían que me iban a llevar para la prisión de mujeres. Pedían mi colaboración. Mi hija tenía 15 años, estaba desesperada para localizarme y mi hijo amenazaba con que iba a poner candela a la Universidad en La Habana si no me sueltan. Al final me dieron una carta de advertencia que no firmé y me fui a mi casa.” María se mudó a La Habana en 2019 y sigue apoyando sus observadores electorales en la zona oriental de la isla. “Lo estamos intentando, pero hasta ahora nos ha resultado imposible postular candidatos independientes,” resume. 

A pesar de todo ello sigue convencida de que sí es posible cambiar a Cuba por la vía electoral. “Trabajando desde la ciudadanía, no dejando llevarse por el oficialismo, empezando por el nivel municipal,” detalla la estrategia que considera como posiblemente funcional. “Esto puede dar un giro rotundo,” concluye poniendo énfasis también en el trabajo que hay que hacer en lo que se refiere a la educación de los jóvenes, quienes, en su opinión, están perdiendo los valores necesarios para mantener el respeto y cierto criterio crítico en la población. 

[1] EIDE: Escuela de Iniciación Deportiva Escolar.

 

---------------------------------------

„Městečko Playa de Siboney bylo tehdy považováno za místo, které obývali především pracháči. Jeden z mých dědečku byl plantážník a měl několik zaměstnanců, kteří na jeho pozemcích sklízeli kávu. Když se tam přihnali revolucionáři, dostal infarkt. O tomhle ale jinak přede mnou rodiče nikdy nemluvili,“ začíná vyprávět María Mercedes Benítez Rodríguez, která se narodila 29. prosince roku 1969 právě v Playa de Siboney v provincii Santiago de Cuba jako jediné dítě rodiny z vyšší střední třídy.  

Dcerka úředníka ministerstva vnitra, která nikdy nemusela do Pionýra

Její otec pracoval pro kubánské ministerstvo vnitra. Ještě předtím, v časech bojů proti režimu generála Batisty, patřil právě ke Castrovým povstalcům, jejichž tváře zdobily proslulé dlouhé vousy, a kteří nakonec slavili vítězství. „On věřil v pokrok, který se projeví napříč společností. Když se jim podařilo svrhnout generála Batistu, dostal funkci ve strukturách ministerstva vnitra ve městečku Playa de Siboney. V té době už nebyl tak aktivním stoupencem nové vlády. Dostal na starost budování turistické infrastruktury v oblasti,“ vysvětluje. Ve srovnání s tím, jak tehdy žila většina obyvatel Kuby, se dá Mariino dětství označit za velmi pohodlné. „Ostatní neměli zhola nic. Proto si myslím, že jsme byli opravdu privilegovaní,“ dodává a připomíná, že v jejich domě bylo dokonce i služebnictvo. „Žili jsme si dobře, měli jsme bazén, dva balkóny, na zadním dvorku byl bar. Můj otec měl za to, že by se to mohlo hodit v budoucnu vzhledem k rozvoji turismu. Jeho vize se ale nikdy nenaplnily,“ popisuje, jakým směrem se ubíralo uvažování jejího otce. Navzdory tomu, že domácnost fungovala v blahobytu, měla ale i své stinné stránky. „Mí rodiče byli rasisté, což mi dělalo starosti. Však moje nejlepší kamarádka byla černé pleti. Měla jsem ji moc ráda…“ otevírá také téma, které se na Kubě po vítězství revoluce mělo stát tabu.

Osmdesátá léta byla z jejího pohledu dobou relativního blahobytu. „Vzpomínám si, že stát přiděloval dětem hračky. Každý rok jste měli nárok na dvě větší hračky a jednu menší, tu jste si mohli vybrat,“ říká a uvádí i další příklady: „Moje matka pracovala v lékárně, kde byl dostatek všech možných léků, které se dnes nedají sehnat. Mohli jste jít v klidu do park nebo zoologické zahrady, ulice byly čisté a v nemocnicích byly všechny tehdy dostupné technologie,“ popisuje své vzpomínky na osmdesátá léta a tedy období jejího dětství a dospívání na Kubě.       

Po dokončení druhého stupně základní školy měla María možnost nastoupit na prestižní školu pro žáky s nejlepšími výsledky. Nakonec se ale rozhodla pro studium zemědělské výroby na internátní škole ve městě Bayamo. Její život se tehdy nesl ve znamení takřka neustálého cestování právě mezi Bayamem a Puerto Siboney, protože její otec byl po smrti a matka onemocněla. Během studií se učila o pěstování kávy, cukrové třtiny, tabáku a dalších tropických plodin. Nabyté vědomosti ale nehodnotí jako příliš praktické. „Pět let jsme se tam zabývaly spíše podružnými a neužitečnými záležitostmi, takže jsem se zaměřila na výzkum a stala jsem se specialistkou na zdraví rostlin.“ 

María nikdy moc nechápala, proč by se měla účastnit všemožných režim oslavujících akcí. „Tyhle věci šly mimo mě. Jednou ve škole svolali veškeré žactvo, abychom šli házet vejce na dům paní učitelky, která emigrovala z přístavu Mariel. Byla to velmi distingovaná dáma a já jsem se tehdy poprvé vzepřela. Neúčastnila jsem se navzdory tomu, že moje matka trvala na tom, že musím jít,“ popisuje svou náturu v útlém věku. María nikdy nebyla členkou žádné režimní organizace. Její otec, který sám pracoval pro ministerstvo vnitra, ji k ničemu takovému nenutil. Vliv měla také katolická víra její matky. Právě koncepty s tím spjaté zdědila později přenášela María i na své vlastní děti. 

Život ve společnosti, která se snaží přežít

Vysokoškolské studium zakončila promocí v roce 1991. Ještě předtím se seznámila s pozdějším otcem svých dětí, zamilovala se a otěhotněla. „Naštěstí jsem předtím stihla dokončit studium. Ovšem situace se stávala stále tíživější, protože přicházelo takzvané Zvláštní období. Člověk se musel pořádně otáčet, aby zajistil alespoň to nejnutnější pro miminko,“ pokračuje ve vyprávění. Je tu ale ještě jeden důležitý moment. Vysokoškolsky vzdělaní Kubánci musejí po dokončení studia splnit tzv. servicio social, což znamená, že nastoupí na určitou dobu do služby státu v předem vybraném odvětví. „Cestovala jsem tedy na venkovský statek s dítětem v náručí. Dokonce jsem tam s ním jezdívala i na koni. Právě tam jsem měla možnost poznat některé aspekty života mimo město. Viděla jsem, s čím se venkované musejí potýkat. Oni si přitom nikdy nestěžovali, přestože to byla velmi náročná doba. Sklizně vycházely vniveč a já jsem kvůli tamním podmínkám nemohla aplikovat dříve nabyté znalosti, abych jim pomohla. Jestli jim něco opravdu dělalo starosti, byl to nedostatek odbytu pro jejich produkty. Na jednu stranu to byla dobrá zkušenost, na druhou stranu poměrně traumatizující,“ říká promyšleně. María poté začala pracovat v zemědělském družstvu. „Fidel Castro tehdy začal razit filozofii takzvaného městského zemědělství. Jen si představte, jak to asi mohlo fungovat… Pro mě to byla přirozeně novinka. Každý měl hospodařit na malém kousku půdy. V našem případě se jednalo o pěstování rychle rostoucích plodin, jako například rajčat a podobně. Jenže jsme mívaly například problém s nedostatkem závlahy. Kvůli tomu práce nenesla kýžené plody a zaměstnanci dostávaly málo peněz,“ popisuje zkušenosti ze své první práce. Brzy se Kubánci museli potýkat s doposud nevídanou krizí – dříve zmíněným Zvláštním obdobím. „„Lidé začínali krást, jen aby přinesly něco na stůl svým dětem. Zároveň se tresty za každý takový přečin trestaly stále přísněji. Mohla jsem se přetrhnout, abych zajistila alespoň ty nejzákladnější věci do domácnosti. Tehdy jste koupili mýdlo, dvakrát s ním vyprali prádlo a rozpadlo se. Výpadky elektřiny trvaly nezřídka déle než 24 hodin,“ popisuje každodenní strasti. Přes to všechno ale nemá pocit, že by se snad v důsledku toho začínalo formovat obecné rozčarování s potenciálem měnit celospolečenský řád. Lidé tehdy politice nerozuměli. Kubánci žijící v Santiagu de Cuba se prakticky vůbec nedozvěděli o havanském povstání, známým pod označením El Maleconazo z roku 1994. „Musíte si uvědomit, že televizi neměl zdaleka každý. Navíc lidé stále jen pracovali, i já jsem to tak měla. Kromě toho jsem se starala o svou nemocnou matku,“ vysvětluje, proč si nemohla povšimnout ani tak významného protestu. Co už však lidem dokázalo pohnout žlučí, byl nedostatek kojenecké výživy. „Dokonce úplně zmizelo i normální mléko. Tak začali přidělovat to v prášku. Tehdy se lidé zlobili. Jenže to skončilo jako vždycky, represe byly silnější.“ 

Zemědělství bylo její hlavní pracovní náplní po většinu života. „Víte, půda na Kubě je stále úrodná. Jenže zemědělci už nemají chuť ji obdělávat. Nevyplatí se jim to, takže lidé si radši pěstují pro vlastní spotřebu. Kromě toho, když není elektřina, máte problémy se zavlažováním. Chybí produkty proti škůdcům. Když se to všechno sečte, tak tady máte výsledek. A na vině není zemědělec. Na vině je vláda,“ přemítá a dodává, že ve státních družstvech byla zaměstnaná do roku 2014. Když skončila v zemědělském družstvu, nastoupila na sportovní školu v Santiagu de Cuba. „Ta škola – EIDE -  měla své vlastní záhony i domácí zvířata – ovce, prasata, slepice. Bylo to důležité pro výživu sportovců. Ve skutečnosti s tím bylo ale strašně moc problémů. Když si jen vzpomenu, kolik se toho ztratilo kvůli korupci. Když jsem požádala, aby mi dodali dva pytle s krmivem, větší část se ztratila někde cestou. Nakonec se celý ten program zrušil.“ Od roku 1991 do roku 2014, se Maríina výplata v podstatě vůbec nezvyšovala. 

Z pracující matky vůdčí osobností, která se jen tak nevzdává

Její první kontakty s kubánskou opozicí se datují od 10. listopadu 2011, kdy přišla do styku s členkami organizace Damas de Blanco. „Těch nefunkčních aspektů v životě na Kubě už na mě začínalo být až příliš,“ říká. První předvolání na policii přišlo následujícího roku. „Strážníci rozbili sklo autobusu, do kterého nás nacpali při jednom zátahu. Jedné mé spolupracovnici při tom poranili paži. Bylo to ošklivé zranění… Další žena – ta byla těhotná – potratila poté, co jí dali ránu do břicha. To všechno se stalo 10. prosince 2012,“ vypráví své zkušenosti ze střetů se zákonem. María se také podívala do věhlasného pracoviště Státní bezpečnosti ve městě Santiago de Cuba, známého pod označením Versailles. „Řekli mi, že snad ani nemůžu být dcerou svého otce, a že jsem se spolčila se zločineckou organizací sdružující drogově závislé ženy, které neměly naprosto žádnou hodnotu. Vyhrožovali mi, že kvůli tomu můžu přijít i o své děti, a že skončím ve vězení. Chtěli, abych pokračovala v utajení jako jejich informátorka. Nakonec mě pustili. Tehdy to tak nějak skutečně všechno začalo,“ pokračuje ve svém vyprávění. Mezitím se ředitel sportovní školy, kde tehdy pracovala, dozvěděl o jejich aktivitách. I on ve svých promluvách k ní používal jako argument především bezpečí její rodiny, které dával do rozporu s účastí na činnosti kubánské opozice. 

Netrvalo to dlouho a dopady matčiných aktivit skutečně pocítila i dcera. V tu chvíli se María rozhodla skončit v práci a věnovat se naplno opozičním aktivitám. „Cely v našem městě znám perfektně. Buď mě zavírali, nebo předvolávali. Před domem mi uspořádali lynč. Musela jsem trpět několik domovních prohlídek. Odnesli si knihy, notebook, propisky… všechno, co našli. Poprvé jsem ještě nevěděla, jak v takové situaci reagovat. Až později jsem zjistila, že mohu vyžadovat například podepsaný příkaz k prohlídce a podobně,“ zoufá si. 

Právě díky spolku Damas de Blanco si začala uvědomovat, co všechno se dá dělat pro zlepšení života Kubánců. V následujících letech se zapojila také do činnosti organizace Alianza Democrática Oriental. „Tohle mě začalo opravdu naplňovat. Naprosto jsem se s tím ztotožňovala. Debatovalo se o politice, a to mě zajímalo především.“ 

Dne 24. dubna 2017 vznikla organizace s názvem Ciudadanos Observadores de Procesos Electorales – COPE (česky Pozorovatelé volebních procesů), přičemž María se stala národním koordinátorem. Ve stejném roce vznikl také projekt Otro 18. „To byla platforma, sdružující mnoho různých organizací občanské společnosti, které společně požadovali změny ve prospěch obyvatel. Soubor požadavků se měl prezentovat přímo před Národním shromážděním. Pojmenovalo se to projekt Otro 18 (česky Jiný rok 2018), protože v roce 2018 odcházel z vlády Raúl Castro, což jsme vnímali jako příležitost prezentovat novou koncepci. Já jsem měla veliké štěstí, protože jsem mohla vycestovat na kurzy do zahraničí, kde jsem se připravovala ve smyslu vzdělávání lidí za účelem větší politické angažovanosti. Chtěli jsme, aby do politiky vstupovali nezávislí kandidáti mimo Komunistickou stranu. Jediný prostor, do kterého jakožto nezávislí kandidáti na Kubě můžete zkusit proniknout, jsou místní samosprávy. Právě tam jsme chtěli prosazovat naše iniciativy.“ María přikládá účasti nezávislých kandidátů v místních zastupitelstvech velkou váhu. Tato iniciativa se propagovala prostřednictvím jejich kurzů. „Hledala jsem jedince, kteří vyčnívali. Lidi, kterým byli ostatní ochotní naslouchat. Dělo se to na celonárodní úrovni. Tak mě zatkli a řekli mi, že nikdo z mých lidí ve volbách neuspěje. Přišli mi prohledat byt bez jakýchkoliv dokumentů. Prý oni jsou zákon. Zavřela jsem jim dveře před nosem, načež je vykopli a já jsem skončila s pěti stehy. To ale až dalšího dne. Tehdy mě oni sami naložili a odvezli do nemocnice, kde mi lékař nalepil náplast. Příštího dne jsme měli schůzi se skupinkou lidí, které jsem připravovala jako volební pozorovatele. Všimli si, že jsem krvácela, převezli mě do nemocnice a tam mi to konečně sešili,“ vypráví o stále brutálnějších represích. „Tohle všechno se stalo během roku 2017.“ Následujícího roku ji zadržela hlídka a skončila na osm dní ve Versailles. „Vstupní hala je nádherná, ale zbytek je jako jeden velký tunel. Člověk ztratí pojem o tom, jestli je den, nebo noc. Mohli si vás zavolat k výslechu kdykoliv. Těch osm dní jsem odmítla jakékoliv jídlo, které mi dávali. Hrozili, že mě přemístí rovnou do ženské věznice. Chtěli, abych se stala jejich agentkou. Moje patnáctiletá dcera mě mezitím zoufale hledala a můj syn vyhrožoval, že zapálí Havanskou univerzitu, jestli mě nepustí. Skončilo to tak, že mi dali nějaké výhružné lejstro, které jsem nepodepsala a šla jsem domů.“ María se přestěhovala do Havany v roce 2019 a nadále podporuje své volební pozorovatele na východě země. „Opravdu se snažíme, ale zatím se žádnému nezávislému kandidátovi nepodařilo uspět,“ shrnuje.

I přes tohle všechno María stále věří, že na Kubě je možné dosáhnout změny účastí ve volbách. Tedy nenásilně, za použití existujících struktur. „Soustavnou prací odspoda, přímo skrz samotné občany. Navzdory snahám úřadů zkorumpovat všechny. Pěkně od místních zastupitelstev v obcích,“ nastiňuje plán bitvy, do kterého vkládá své naděje. „Tohle všechno může ještě pořád nabrat úplně jiný směr,“ říká s odhodláním a zdůrazňuje potřebu práce s mládeži, které je třeba vštípit opět mravní zásady, které se nejen v případě mladých na Kubě za poslední dekády bohužel vytrácejí.