Gottfried Bach

* 1940

  • "Ten kříž jsem chtěl ještě zmínit. Ve Stálkách, napravo před kostelem, stál kříž. Teď tam stojí už jen podstavec. A na tom podstavci se můžete dočíst 1823. Ten kříž někdy někdo strhl, pravděpodobně, a leží tam trosky seskládané okolo, větší kusy. A nikdo nějak nepřišel na ten nápad, že by se případně mohl opravit. A teď jsem si řekl, že ho chci restaurovat. Příštího roku plánujeme ten kříž zase o pouti, 15. srpna, vysvětit. Vychází nám všechno na lichá čísla: 2017 Nepomuk, 2019 zvony a 2021 kříž. Myslím, že to zvládneme. Starosta mezitím také souhlasil, nejprve říkal, že to je věc církve, ale mezitím naznačil, že pravděpodobně sežene podporu, takže to nebudu platit celé. Bude to hezký projekt a my potom... já vlastně ještě nevím, jestli je to dobrý nápad. Franz Ries, můj kamarád z dětství, otec Sebastian z Pernecku a já jsme si říkali, že bychom zorganizovali poutní cestu do Stálků. A to poutní cestu z Heinrichsreithu po trase, kudy jsme byli vyhnáni. Ale já myslím, že je to špatný nápad, protože to může eventuálně znamenat konfrontaci. Ale možné to je. Bylo by to ideální. Není to přeci jen tak nějaká cesta, je to zvláštní cesta. Já vůbec nemám problém s tím, že bych někoho obviňoval. Byla válka, dělo se všechno možné. A co má být? Lidé dnes nejsou stejní jako tenkrát."

  • "Ano, bylo to dost těžké. Ona například pracovala pro sedláky. Jeden z našich sousedů měl pole přímo na hranici a ona tam pracovala. Najednou (promiňte, máma u toho vždycky plakala) uviděla na poli své vlastní krávy. A bylo to hrozné. Ona to nakonec překonala, ale bylo to pro ni těžké."

  • „Ano, to bylo vyhnání. Většinu toho znám asi z vyprávění, ale mám i vlastní vzpomínky. Vím, jak jsme tam stáli. Bratr byl o tři roky mladší, byly mu tedy dva a byl v kočárku. Sestra byla o dva roky starší než já a prostě jsme jeli s tím kočárkem. Jinak jsme vlastně neměli nic. V kočárku bylo pár věcí. Máma vyprávěla, že v něm byly také vkladní knížky, ty nám potom ještě zabavili. A také si vzpomínám na tu kolonu, jak šla směrem na Heinrichsreith, nebo přímo do Heinrichsreithu, tam je ten známý most, který je teď trochu zpustlý a údajně ho úmyslně neopravují. Nechtějí tam autodopravu, ale pěšky se po něm přejít dá. A tudy se tedy pohyboval ten proud lidí. Mám na to vlastní vzpomínky, trvalo to dlouho a bylo horko. A jeden starý člověk, teď si nejsem jist, jestli to vím z vlastních vzpomínek, alespoň máma to tak vypravovala, bylo mu už tak asi osmdesát a měl 'otevřené nohy', kožní chorobu. Seděl v příkopu a křičel, že ho tam mají prostě pohřbít, že už nemůže dál jít.“

  • Full recordings
  • 1

    Slavonice, 02.08.2020

    (audio)
    duration: 01:33:00
Full recordings are available only for logged users.

Vrátil jsem se ke kořenům

Gottfried Bach v roce 2020
Gottfried Bach v roce 2020
photo: Natáčení

Gottfried Bach se narodil 26. června 1940 v jihomoravské vesnici Stálky u rakouské hranice. Jeho rodiče byli němečtí malorolníci Matthäus a Anna Bachovi. Otec musel po vypuknutí druhé světové války narukovat do wehrmachtu a roku 1944 padl v Rusku. V obci Stálky převažovali do konce války německy mluvící obyvatelé, kteří se živili zemědělstvím. V červnu 1945, přesně v den pátých narozenin Gottfrieda Bacha, se museli téměř všichni obyvatelé vesnice do hodiny shromáždit a v pěší koloně opustit jen s nejnutnějšími věcmi Československo směrem na rakouský Heinrichsreith. Šlo o takzvaný divoký odsun. Bachovi se mohli usadit v blízké obci Langau a brzy získali rakouské občanství. V prvních letech dohlédli přes vznikající železnou oponu i do Stálků. Gottfried vystudoval pedagogickou školu ve Vídni. V roce 1966 se oženil s Rakušankou s českými kořeny. Studijně i pracovně pobýval často v USA, většinu profesního života prožil v Německu. Po roce 1989 koupil statek Krokovice v Písečném nedaleko rodné obce. V důchodu se tam se ženou usadil natrvalo. Ve Stálkách se zasloužil o obnovu některých památek po německém obyvatelstvu. V roce 2020 plánoval uspořádání česko-rakouské pouti po stopách odsunu.