„Nikdy se tu nic nedokázalo. Kuba byla celý život jako krab – namísto chůze vpřed šla vždycky dozadu. Však se podívejte, tahle země směřuje do háje. Nakonec to dopadne tak, že budeme žít tak, jako žili v minulosti původní obyvatelé ještě před příchodem Evropanů. Nechci vás děsit, ale všechna ta světýlka, která dnes ještě svítí, to všechno zmizí. Vrátíme se do temné minulosti, kdy ještě nebyl elektrický proud, do časů daleko před Kubánskou revolucí. To nejlepší, co na Kubě bylo, je zničené – myslím tím cukrovary. Když je zničili, nezbylo tu už nic.“
“Můj syn Liván vyšplhal až na samý vrcholek věže s elektrickým vedením. Vítr s ním lomcoval ze strany na stranu. Chvíli jsme si mysleli, že se tam neudrží a spadne. Velmi silně tam foukalo a on v té výšce vypadal jako trpaslík, tak vysoká ta věž je. Slyšeli jsme, jak pokřikuje na policisty, ať je ani nenapadne za ním lézt nahoru, že v takovém případě skočí dolu. Byl zoufalý, unavený a pokořený vším tím pronásledováním. V té době mu zamezili už čtyřikrát v odchodu do exilu. Poprvé ho zavřeli na rok, podruhé na rok a půl a potřetí na tři roky. Proč ho nemohli prostě nechat žít? Pronásledovali ho od patnácti let. Kdyby jen jeden z těch policistů vyrazil nahoru, určitě by skočil. Vyšplhal tam, aby učinil své prohlášení. Lidé, kteří se sešli kolem, ho podporovali, skandovali hesla za svobodnou vlast, říkali, že se ty neustálé výpadky elektřiny už nedají vydržet, že na Kubě se žije v útlaku a ponížení. On sám chtěl, aby mu přistavili letadlo a mohl odletět pryč.“ // „V davu byl jeden chlapec, který ho také podporoval, alespoň to říkali lidé, kteří tam byli. I on volal po svobodě a zadrželi ho společně s mým synem a dalším příbuzným. Snad jich měli zadržet více, ale já jsem viděla jen je. Několik dní předtím (před smrtí jejího syna) jsem toho chlapce potkala na rohu, říkal mi, že ho už zase předvolali a že už toho má plné zuby. A potom můj syn zemřel jeho rukou. Já nedokážu přesně popsat, co se tehdy stalo, protože jsem byla v Cienfuegos. Doslechla jsem se ale, že se pohyboval před naším domem ve společnosti nějakého homosexuálního páru a že ho viděli, jak šel zaťukat na dveře našeho domu. Prý chtěl doutník. Můj syn ale žádný doutník neměl a nabídl mu cigaretu. Já si myslím, že to bylo celé jinak. Proč by totiž ti dva homosexuálové hned poté zmizeli? Jeden z nich uprchl z Kuby a vrátil se až ve chvíli, kdy probíhal soud, na který se nikdy nedostavil, žil v provincii Oriente. Já jsem přitom jeho pantofle našla u nás doma. Zabil ho. Vyšetřování potvrdilo, že ty boty byly jeho. Co pohledával u nás doma? Navíc jak jsem říkala, ti dva homosexuálové, jediní svědci celé události, zmizeli a nepřišli k soudu. Od té doby uplynuly už dva roky a já jsem pořád nedostala žádný rozsudek.“
„Na vině je kubánská vláda. Všechno se zlomilo, když úřady povolily masovou prostituci. Na celém světě nebyly cudnější ženy než ty kubánské. Měly jsme skutečnou hodnotu. Teď stojíme pár pesos. Vy jste to nevěděl? To všechno začalo ve chvíli, kdy kubánská vláda dala zelenou prostituci. Začaly s tím všechny. Totálně se to zvrhlo. Patnáctileté děti se dnes chladnokrevně vraždí na diskotékách, v parcích a na loukách mačetami. Hlavně si nemyslete, že když budete volat policii, někdo to přijede řešit…“
„Nepamatuji si období, kdy můj otec nebyl alespoň jednou nohou za mřížemi. On se společně s matkou opravdu hodně snažil, abychom měli jako rodina všechno, co jsme potřebovali. Po nocích připravovali empanady, které potom otec prodával v ulicích. Jen díky tomu jsme mohli mít doma televizi a lednici. Otec pocházel z rodiny, která podporovala revoluci, ale vždycky byl tak trochu černou ovcí. Jednou dědovi zabil býčka, abychom měli co jíst. Jenže dědeček trval na tom, že půjde do vězení. Dřív to tak bylo. Jenže s otcem se to potom už táhlo. Policisté ho volali hned, jak se v ulicích objevili nějaké letáky. Nenechali ho na pokoji ani chvíli. On sice nebyl protivníkem režimu, na počátku se například účastnil bojů v pohoří Escambray, kde byl součástí jednotek, které měly za cíl zničit protirevoluční ohniska v horách. Brzy si ale hořce uvědomil, kam to celé spěje. // Na začátku osmdesátých let, když začal exodus z přístavu Mariel, nám klepali na dveře. V sousedství se dělaly průvody, lidé házeli vejce, kameny, klacky. A my jsme jen čekali, kdy přijdou k nám. Nejprve to byli policisté. Zaťukali a oznámili, že buďto budeme emigrovat, nebo půjdeme na čtyři roky do vězení. V rodině jsme se rozhodli, že pošleme pryč otce, který už byl příliš starý na to, aby přežil vězení. Společně s ním odešli i moji bratři, dívky zůstaly s matkou na Kubě. Dalšího dne už jsme se radši přidaly k lynči, dokonce jsme křičeli hesla namířená přímo proti naší rodině, jen aby nás nechali na pokoji. Takže můj otec a bratři v osmdesátém roce odešli. Rodinu to rozbilo napadrť. Přes čtyřicet let jsem své bratry neviděla, otec v USA zemřel. Všichni ti lidé byli tehdy prostě a jednoduše vyhozeni z jejich vlastní země.“
Estrella Alfonso de Armas se narodila v provincii Cienfuegos do rodiny, jejíž osud citelně poznamenal vývoj, který na Kubě následoval po vítězství Kubánské revoluce. Pokud bychom v jejím životě hledali období, na které vzpomíná alespoň trochu šťastně, bylo by to dětství. Estrellin otec byl z rodiny, která podporovala revoluční směřování a dokonce se účastnil bojů v pohoří Escambray, kde krátce po vítězství revoluce bojovaly oddíly podporující novou vládu Fidela Castra proti tamním vzbouřencům. Byl ovšem zároveň odjakživa tak trochu černou ovcí rodiny a záhy se proto stal předmětem zájmu úřadů nově nastoleného režimu. Společně se svou manželkou musel vyvíjet nemalé úsilí, aby dokázal uživit mnohačlennou rodinu čítající celkem sedm dětí. Po nocích připravovali v domácnosti empanady, které poté během dne otec prodával v ulicích města, aby jim byl schopný poskytnout všechny základní věci, které potřebovali ke spokojenému dětství. Na začátku osmdesátých let se pak rodina stala přímo jedním z cílů štvavé kampaně, která cílila na odpůrce režimu ve snaze vystrnadit je ze socialismem sevřené vlasti. Pod výhružkami uvězněním se nakonec rodina rozhodla poslat již starého otce spolu se syny do Spojených států amerických, přičemž ženy zůstali na Kubě. Estrella od té doby otce a bratry nespatřila. Pronásledování ale paradoxně dospělo na úplný vrchol až v případě generace Estrelliných dětí. Jeden z nich, Liván, se na konci roku 2022 rozhodl protestovat proti útlaku a neustálým výpadkům elektřiny tím, že vyšplhal na vysokou věž elektrického napětí přímo ve městě. Chtěl tak nejen poukázat na absurditu stále se opakujících blackoutů, ale i vyjádřit svou frustraci po několika neúspěšných pokusech o emigraci do ciziny, po kterých pokaždé skončil na dlouhou dobu ve vězení. Jeho počínání upoutalo velké množství místních, kteří se shromáždili pod věží a podporovali muže skandováním protirežimních hesel. Liván musel na policii a po několika dalších zatčeních ho nakonec jeho matka nalezla doma mrtvého. Od této chvíle uběhly už dva roky a okolnosti jeho skonu je stále nepodařilo objasnit. Pokud je řeč o budoucnosti Kuby, Estrella nabízí z pochopitelných důvodů velmi temnou a nehezkou vizi. Věří, že dědictví rodiny Castrů se na Kubě bude odstraňovat jen velmi těžko a že potomci dynastie budou ještě dlouhou dobu třímat ve svých rukách totální moc. Je přesvědčená o tom, že obyvatelé Kuby jednoho dne dospějí do bodu, kdy definitivně opustí své domovy bez elektrického proudu a vydají se žít do hor, kde v dávných dobách žili jejich předci před příchodem španělských osadníků a dobyvatelů.
