The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Estrella Alfonso de Armas ()

• Nació y vive en la ciudad Cruces en la provincia de Cienfuegos

• Su familia consta tanto de militantes del régimen como de exiliados

• Su hijo murió en condiciones no aclaradas tras haber protestado contra el gobierno

• Trabaja en la Agencia de Sindicalismo Independiente

---český překlad uveden po španělském originále---

 

“El futuro de Cuba es una vida sin corriente en las montañas. Vamos a dejar nuestras casas vacías. Ahora está Raúl, pero después van a venir otras generaciones. Cuántos hijos y nietos hay” plantea Estrella Alfonso de Armas una pregunta retórica y pinta una imagen tenebrosa del futuro de su país natal - no es de extrañar, tiene sus motivos. El pesimismo brota de una serie de tragedias personales que marcaron la vida de generaciones de su familia durante décadas. “Mucha gente cree que una vez esto desaparezca, pero yo no lo creo,” dice con énfasis. 

Desde las faldas largas hasta las jineteras 

Estrella nació y vive en la ciudad Cruces en la provincia de Cienfuegos. La familia de su padre apoyaba a la revolución. Él mismo padre hasta participó en la Limpia de Escambray, cuando grandes contingentes de jóvenes cubanos, convocados y dirigidos por Fidel Castro, se volcaron sobre la sierra con el objetivo de reprimir y hacer desaparecer a los grupos de alzados contra el gobierno recién instalado. “Sin embargo, fue la oveja negra de la familia y pronto se le cayó una desilusión muy grande,” cuenta Estrella. “Una vez robó un puerco. Con ello quedó marcado y desde entonces la policía le perseguía casi siempre.” Su padre fue despedido de la construcción de la central nuclear Juraguá. Posteriormente intentaba mantener la familia de siete hijos haciendo empanadas que vendía en las calles. “Mientras tanto, todos mis tíos siguen siendo militares del régimen,” explica y añade que no mantiene ningún contacto con esta parte de la familia. 

La infancia de Estrella fue bonita precisamente gracias al sacrificio de los padres que hacían todo lo posible para que sus hijos pudieran estudiar y tener los juguetes. “Mi mamá dormía en las tiendas para que el día de los Reyes Magos tuviéramos los juguetes bajo la cama como todos los demás niños,” dice. Uno de los aspectos que más formaron su vida fue la educación. Esto se refiere tanto a la escuela como a la actitud de sus padres. Recuerda la época de los años 70: “Hasta los tobillos vestidas. Nos vestíamos con faldas largas. No le veías a una muchacha una pierna. Hoy en día están desnudas en las calles. Escuchábamos la música más linda que era... te servía para enamorar, para compartir y tomar una cerveza, todo muy lindo... esto no es comparable con lo que se ve hoy en día. Yo nunca oía una mala palabra en una canción. Hoy es una tragedia, una asquerosidad, una falta de respeto,” lamenta y sostiene que la culpa es del gobierno cubano que en un cierto momento empezó a tolerar por ejemplo el jineterismo y la delincuencia. “El gobierno permitió las jineteras en las calles y empezaron todas. Esto se fue derramando por completo. Los niños se matan a machetes en los prados y no se llama la policía.”     

La ruptura de los lazos familiares

Los acontecimientos del inicio de los años 80 marcaron fuertemente la vida familiar. “Primero vino la policía y nos tocó la puerta. Mi padre salió: ‘Se tiene que ir o mañana se van presos por cuatro años cada uno.” Empezaba el llamado éxodo de Mariel. Afuera, las multitudes tiraban palos, huevos y piedras. Entonces, la familia se puso de acuerdo de que el papá tenía que irse, porque ya estaba viejo y no hubiera aguantado la cárcel. Dos de los hermanos se fueron con el papá y las muchachas se quedaron con la madre. “Coco coquito que se vayan los Pollitos – así nos llamaban a nuestra familia,” recuerda y explica que el resto de la familia posteriormente optaba por unirse a la multitud y gritas las consignas con ellos solo para que les dejaran. Sin embargo, la familia se quedó destruida. “Hace más de cuarenta años que yo no veo a mis hermanos. Mi papá murió en Estados Unidos. La gente del 80 fue botada de su país,” dice Estrella.  

La muerte no aclarada de su hijo Liván 

“Si tú estás luchando honradamente para ganarte cuatro pesos, tienes la policía atrás. Me los cogen presos a mis hijos. A qué están, si en verdad a los que están acabando con este país no les hacen nada y los infelices de este país que están luchando en la calle para traer un plato de comida a sus familias les meten presos,” pregunta Estrella y empieza a contar sobre un evento cuyo protagonista principal fue uno de sus hijos, Liván.

Era el 1 de diciembre de 2022. Tras haber pasado largas horas sin electricidad, Liván decidió lanzarse en una protesta desesperada. El hombre ya estaba tan cansado de sus intentos fracasados de salir del país y del acoso permanente que sufría durante largas décadas debido a su inconformidad con el régimen cubano, que el apagón se convirtió rápidamente en el punto límite, en un punto de ebullición. La frustración llegó a niveles insoportables y el infortunado se subió a una torre de telecomunicaciones de ETECSA para manifestarse contra los constantes apagones y el hostigamiento. Gritaba consignas y amenazaba con tirarse de la torre. “Parecía un muñequito, es muy alta. Se concentró el pueblo allí.” La policía rodeó todo el parque mientras los curiosos se unieron a los gritos de libertad de Liván que finalmente se bajó de la torre. “La policía estaba esperando en nuestra casa, pero no le cogieron. Le dejaba mi teléfono, por si la policía le hiciera un llamado en los días posteriores. Entonces, empezaron a hacer las llamadas el tercer día. Liván no lo cogía. Primero me llamó a mí para que yo viniera del trabajo. Sin embargo, antes de mi llegada lo levantó. Fue la Seguridad del Estado. Le dijeron que tenía que venir, porque se estaba escondiendo. A mí nunca me dijeron que tuviera que presentarse. Mi hijo no se estaba huyendo, estaba en mi casa. No se iba a presentar hasta que me mandaran una citación oficial en la puerta de mi casa,” cuenta Estrella. La citación vino. “Él se subió a la torre para hacer su testimonio desde arriba, estaba cansado de las humillaciones – lo hizo por culpa de ellos. Le habían cogido cuatro salidas ilegales. La primera vez estaba preso un año, la segunda vez un año y media y la tercera vez tres años. No le dejaban vivir desde que tenía 15 años,” repite. Poco tiempo después, tras varias citaciones y detenciones, Liván murió en circunstancias no aclaradas. “Me mataron a mi hijo,” asegura Estrella y cuenta sobre  un muchacho que fue arrestado tras haberse unido a gritar y apoyar a Liván el día de su protesta. Según lo que dice Estrella, el muchacho podía haber sido chantajeado por al policía y forzado a matar a Liván. Sin embargo, en este momento se desconocen los detalles de lo sucedido y también la versión de todo el drama que cuenta Estrella difiere en algunos aspectos de lo que refieren sobre el incidente los medios antigubernamentales cubanos.[1]

La imagen tétrica del futuro de Cuba

No sorprende que Estrella ofrece una visión tenebrosa del futuro de Cuba. Tiene miedo de salir de su casa por la noche a causa de la delincuencia y dice que la crisis económica por la cual está pasando Cuba actualmente es aún peor que lo que ocurría durante el llamado Período Especial. “Vamos a pasar a ser indios de nuevo. Saldremos de nuestras casas y nos iremos a las montañas. Vamos a vivir en este país como en tiempos antiguos, cuando no existía la luz,” concluye. 

[1] Se pueden consultar los reportes sobre la protesta de Liván en varios medios de comunicación en siguientes enlaces: https://www.cubanet.org/joven-se-sube-a-una-torre-de-etecsa-en-cienfuegos-a-protestar-por-los-apagones/, https://www.univision.com/local/miami-wltv/cubano-sube-torre-etecsa-cienfuegos-gritar-abajo-comunismo, https://adncuba.com/en/tendencias/cubano-se-sube-en-una-torre-gritar-libertad-y-no-baja-hasta-que-restablecen-la

 

--------------------------------------------------------------------------

„Nakonec zanecháme své domovy ladem a odejdeme žít do hor. Teď je tady ještě Raúl, ale po něm budou následovat další generace. Kolik dětí a vnoučat ještě mají…“ pokládá řečnickou otázku. Estrella Alfonso de Armas předpovídá se rodné Kubě temné časy – a není se čemu divit, má k tomu své důvody. Její pesimismus vyvěrá z celé řady osobních tragédií, které se neblaze podepsaly na životě její rodiny během posledních několika dekád. „Mnozí si myslí, že tohle prostě jednou skončí, ale já o tom přesvědčená ani zdaleka nejsem,“ říká rozhodně.   

Od časů cudných děvčat ke všudypřítomné prostituci 

Estrella se narodila a dodnes žije ve městě Cruces ležícím v provincii Cienfuegos. Rodina z otcovy strany podporovala revoluční snažení pod vedením Fidela Castra. Její otec se dokonce přímo účastnil takzvané Limpia de Escambray, vojenského tažení oddílů pod velením Fidela Castra, jejichž cílem bylo potlačení a úplné zničení kontrarevolučních ohnisek zformovaných z místních obyvatel v pohoří Escambray během prvních let po vítězství Kubánské revoluce. „Byl ovšem zároveň také odjakživa černou ovcí rodiny a záhy se ze svého blouznění probudil,“ vypráví Estrella. „Jednoho dne ukradl prase a od té doby mu byla policie takřka neustále v patách.“ Otce vyhodili z práce na neúspěšném projektu výstavby jaderné elektrárny Juragua. Od té doby se musel velmi snažit, aby byl schopný zajistit jakž takž důstojný život pro svou velkou rodinu, která čítala celkem sedm dětí. Po nocích společně s manželkou připravoval empanady, které posléze během dne prodával v ulicích. „Všichni mí strýčkové mezitím dále fungovali v režimních organizacích a podporovali vládu,“ vysvětluje a dodává, že s touto částí rodiny zpřetrhala veškeré kontakty.  

Její dětství bylo šťastné právě díky obětem, které neúnavně podstupovali oba rodiče. Dělali vše, co bylo v jejich silách, aby měli děti vše, co potřebovali do školy a snažili se také, aby si měli doma s čím hrát. „Moje maminka přespával v noci před obchodem, abychom mohli na Tři krále najít pod postelí nové hračky tak, jako ostatní děti,“ říká. Na jejím životě se do značné míry projevila především výchova, a to jak doma, tak ve školách. Vzpomíná na sedmdesátá léta: „My, dívky, jsme chodívaly zahalené až po kotníky. Nosily jsme dlouhé sukně, děvčatům nebylo vidět vůbec nic. Dneska chodí děvčata po ulicích v podstatě nahé. Potom třeba hudba, kterou jsme poslouchali… byly to písně, díky kterým jsme si užívali své první lásky, užívali jsme si poslech se sklenicí piva, všechno to bylo moc hezké. Vůbec se to nedá srovnávat s tím, co mladí poslouchají dnes. Já jsem v písni jaktěživ neslyšela sprosté slovo. Teď je to absolutní tragédie, urážka zdravého rozumu,“ povzdechne si. Podle ní je na vině vláda, která v jistý moment začala tolerovat nejen nezřízenou prostituci, ale také rostoucí míru násilí ve společnosti. „Vládě přestaly vadit prostitutky v ulicích a najednou se k tomu uchýlilo obrovské množství děvčat. Společnost se úplně zhroutila. Dnes se děti zabíjejí mačetami na loukách a policii už ani nikdo nevolá.“ 

Zpřetrhané rodinné vazby 

Události počátku osmdesátých let silně poznamenaly život Estrelliny rodiny. “Nejdřiv nám zaklepala na veře policie. Můj otec otevřel: ¡Musíte odejít, jinak skončíte všichni ve vězení.” Schylovalo se k exodu Kubánců přes přístav Mariel. Venku lidé na nepohodlné osoby házely klacky, vejce a kamení. Rodina se tehdy rozhodla, že otec, který už byl v pokročilém věku, odejde společně s bratry do exilu do Spojených států amerických. Báli se, že by ve svém věku už další komplikace nemusel přežít. Ženy zůstaly doma na Kubě. “Raz, dva tři, ať vypadne ta rodina kuřecí... takhle nám přezdívali,” vzpomíná a vysvětluje, že ti, kteří zůstali doma, se poté ve snaze vyhnout se dalším útokům a represím rozhodli připojit se k davu lynčujícímu další obyvatelstvo. To všechno způsobilo naprosté zpřetrhání rodinných vazeb. “Otce ani bratry jsem neviděla už déle než čtyřicet let. Otec v USA zemřel. V osmdesátých letech se jednoduše Kubánci vyhazovali z jejich vlastní země,” vypráví Estrella. 

Neobjasněná smrt syna 

“Když někdo bojuje s tvrdou realitou a snaží se čestně si vydělat aspoň čtyři pesos, má za zadkem policii. Zatýkali mé vlastní děti. O co tady jde, když ti, kteří naprosto zničili tuhle zemi, běhají venku a nic jim nehrozí, a ti, kteří se usilovně snaží opatřit sobě a svým rodinám alespoň to nejzákladnější, končí ve vězení,” ptá se Estrella a začíná vyprávět šokující události, jejichž hlavním protaginostou byl jeden z jejích synů, Liván. 

Bylo 1. prosince roku 2022. Výpadek elektřiny trval už dlouhé hodiny, když se Liván rozhodl započít zoufalý pokus o protivládní protest. Byl tehdy už velmi unavený z několika neúspěšných pokusů o emigraci, po kterých pokaždé následovaly stále se prodlužující pobyty ve vězení. Snažil se utéci, protože nesouhlasil s vývojem ve své vlasti. Výpadek elektřiny byl v tomto ohledu už jen posledním hřebíčkem do rakve plné hněvu a zoufalosti. Jeho frustrace se vyšplhala na úroveň, která ho dohnala až k pokusu vyšplhat na věž. Provolával protirežimní hesla a hrozil, že skočí. „Chudák, vypadal tam jako malá postavička, tak vysoko byl. Shromáždilo se tam mnoho lidí.“ Policie oblehla celý perimetr, zatímco lidé se přidávaly k Livánovým pokřikům. Ten nakonec z věži slezl. „Policie na nás čekala doma, ale nesebrali ho hned. Nechala jsem mu telefon pro případ, že by ho chtěli zavolat na stanici v následujících dnech. Začali volat třetí den. Liván to nejprve nebral. Chtěl nejdřív zavolat mě, abych věděla, že se shánějí. Než jsem se ale stihla vrátit z práce, vzal to. Byla to Státní bezpečnost. Řekli mu, že se musí dostavit k výslechu, protože se ukrýval. To rozhodně nebyla pravda, vždyť byl u mě doma. Řekla jsem, že tam nepůjde, dokud nám nedoručí oficiální předvolání,“ vypráví Estrella. Jenže předvolání přišlo. „Vylezl tam, aby vyjádřil svou frustraci, měl už toho útisku plné zuby. To oni ho k tomu donutili. Čtyřikrát mu znemožnili emigraci. Poprvé byl ve vězení rok, podruhé rok a půl a potřetí tři roky. Nenechali ho na pokoji od chvíle, kdy oslavil své patnácté narozeniny,“ opakuje Estrella. Nedlouho poté, po několika dalších výsleších a zatčeních, Liván za doposud nevyjasněných okolností zemřel. „Zavraždili mi dítě,“ je si jistá Estrella a vypráví ještě ve stručnosti o jednom chlapci, který měl být přítomný na Livánově protestu, kde ho podporoval. Z toho, říká Estrella vyplývá, že věří, že mladíka policie následně mohla vydírat a donutit ho k vraždě Livána. Nicméně, jak už bylo zmíněno, podrobnosti se doposud nepodařilo objasnit a také některé detaily, které Estrella vypráví, se liší od verze, kterou v té době uváděla některá kubánská protirežimní média.[1]

Ponurý obraz kubánské budoucnosti

Nikoho zřejmě nepřekvapí, že Estrella na konci svého vyprávění nabízí velmi ponurou vizi kubánské budoucnosti. Sama se v noci bojí vycházet z domu kvůli kriminálním živlům a zdůrazňuje, že životní úroveň je ještě daleko horší, než během takzvaného Zvláštního období v 90. letech. „Stanou se z nás zase domorodci. Zanecháme naše domovy ladem a uchýlíme se do hor. Tam budeme žít, jako naši předci v dobách, kdy na elektřinu ještě nebylo ani pomyšlení.“ 

 

 

[1] Zprávy o Livánově protestu se dají přečíst například na následujících odkazech: https://www.cubanet.org/joven-se-sube-a-una-torre-de-etecsa-en-cienfuegos-a-protestar-por-los-apagones/, https://www.univision.com/local/miami-wltv/cubano-sube-torre-etecsa-cienfuegos-gritar-abajo-comunismo, https://adncuba.com/en/tendencias/cubano-se-sube-en-una-torre-gritar-libertad-y-no-baja-hasta-que-restablecen-la