"Měli jsme hlad. V obchodě se daly sehnat jen věci na příděl – přesídlenci mohli dostat 200 gramů mouky. V práci 500 gramů. Dostanete ji a upečete si, co chcete, ale je to málo. Sbírali jsme jetel, sušili ho a drtili. Lebedu, všechny druhy trávy." – "Lesní plody a houby také?" – "Lesní plody tam rostly. Nebyl ale čas je sbírat. V Serovu rostly brusinky a borůvky. Borůvky byly oblíbenější, do brusinek se musel přidávat cukr, byly hořké. Zatímco borůvky moc cukru nepotřebovaly. Začali jsme žít trochu lépe, tak jsme se naučili vařit na místní způsob."
"Každý byl z jiného místa. Nejprve nás z lesa přesunuli do kasáren. V kasárnách jsme žili čtyři rodiny v jednom domě – tam jsme měli jen jednu místnost. V jednom rohu byla jedna rodina, v druhém druhá, třetí a čtvrtá. V domě byly čtyři rodiny. Jedna místnost, nic nebylo oddělené." – "Nebyly tam žádné příčky?" – "Ne." – "Byly tam postele?" – "Žádné postele, kde by byly?" – "A matrace, polštáře, ložní prádlo?" – "Přinesli jsme si rance. Bylo to skrovné, jak se říká. Nebyly tam žádné příčky." – "A ložní prádlo se nedalo koupit? Byly tam nějaké obchody?" – "Nebylo za co nakupovat." – "Vypláceli mzdy?" – "Mzdy se vyplácely, ale sloužily k údržbě. Dokud jsme žili, tak jsme nezbohatli. Oni jen tak z lidí kulaky nedělali."
"Směli jsme si vzít jen nějaké věci. Jediné, co jste si mohli vzít, bylo to, co jste měli na sobě a co jste pobrali. Jeli jsme – bylo nás pět, tři děti a moji rodiče, dva rance na voze. Byl tam jen jeden ubrus, prostěradlo. V jednom ranci bylo dětské spodní prádlo a v druhém byly polštáře a malé deky." – "Vzpomínáte si, jak jste tam jeli? Na povozech?" – "Vzpomínám si na to. Nejdřív jsme jeli na koních – přidělili nám jeden vůz. Do Šarapova. Pak jsme jeli podél řeky Kamy. Pak nás přesunuli do "telecího" vagónu, jak se tomu říkalo." – "Můžete popsat ten telecí vagón?" – "Byl bez oken, bez dveří. Naložili lidi dovnitř, zavřeli a lidi tam seděli." – "A kolik lidí v tom vagónu přibližně bylo?" – "Byl přeplněný." – "Byly tam nějaké zastávky na záchod?" – "Ne. Měli jsme záchod s sebou." – "Jak to vypadalo?" – "Kýbl."
Maria Ivanovna Aksjonova se narodila v roce 1921 ve vesnici Panovka ve Vysokogorském okrese v Tatarstánu. Její rodiče, Ivan Ivanovič a Anastasia Sergejevna Aksjonova, byli zámožní rolníci, rodáci z Tatarstánu. V létě 1929 (nebo 1930) byl rodině zabaven veškerý majetek a spolu se třemi malými dětmi byli deportováni na sever Sverdlovské oblasti, do města Naděždinsk (později přejmenovaného na Serov). Nejprve bydleli v chatrči, později v tzv. barácích, které si postavili vlastníma rukama. Rodiče pracovali a po práci klučili les a sázeli brambory, aby se nějak uživili. Maria Aksjonova se učila na sedmileté škole a pomáhala se starat o mladší sourozence. V roce 1941 dostudovala Permskou finanční a hospodářskou školu a byla vyslána na práci do Permské oblasti. V roce 1943 se vdala. Navzdory těžkostem získaly tři z pěti dětí rodiny Aksjonových vyšší vzdělání a dosáhly úspěšné kariéry.
