Marie Adamcová

* 1941

  • „No a potom tedy jsme tam jezdili jednou za půl roku na deset minut. Byl tam pult, nad tím bylo sklo. Teď záleželo na trestu, takže my jsme museli až k tomu poslednímu, kde nad tím sklem byl takovýhle plech, proděravělý, aby se maminka s tatínkem slyšeli. A až ke stropu sklo, takže my jsme si vůbec nemohli podat ruku. Brácha, ten malej, ten z toho měl děs, vždycky. Tatínek se snažil dělat na nás legraci a opičky takový, ale brácha řval, vždycky. Ale my jsme vůbec z té návštěvy… Takže z Hradce jsme vyjeli a na ráno jsme měli rozmluvu. Takže celou noc jsme jeli a pak jsme těchhle těch deset minut tam v tomhle děsu strávili.“ – „Na Borech?“ – „Na Borech.”

  • „V září, v noci, někdo házel kamínky do okna.“ – „To jste slyšela?“ – „Já ne, naštěstí jsme se neprobudili, naštěstí. A tatínek tedy se kouknul a: ‚Pojďte otevřít.‘ Tak šel tatínek otevřít a nahoru už přišel jaksi svázanej, by se dalo říct. A oni nám rabovali celej byt. Nějakým – já řeknu – ‚zázrakem‘, prostě se žádné z nás dětí neprobudilo. Maminka, té dovolili tedy… Tatínek říkal: ‚Prosím vás, ona je těhotná, nechte ji, ať si vezme kabát alespoň,‘ poněvadž v noční košili tam maminka stála. A z nás se nikdo neprobudil, až potom opravdu odešli. ‚Co se stalo?’ – ‚No, jenom s ním promluvíme.’ A už se nevrátil potom. Až po těch třinácti a půl roku.”

  • „Zajímavý bylo to, že u nás se ukrývala rodina Ingrova. Generál Ingr byl v Londýně a měl manželku a dva syny, ti chodili v Hradci na gympl a bydleli asi dva roky u nás, ukrývali se tam. Přímo v našem bytě. Paní Ingrová, ta bydlela u babičky nahoře v poschodí – kdyby náhodou, tak tam byl únik zadním vchodem z toho Adala pryč, kdyby náhodou něco, nějaké nebezpečí bylo. No a pak se v tom jednačtyřicátém… to jsem se už narodila… a pak tedy se rozhodli, že půjdou do toho Londýna. Tak ‚rozhodli’ – asi to bylo na velení jejího manžela a jejich tatínka. Tak vlastně zmizeli. Naštěstí tedy – nejdřív zmizeli přes Západ, a to nešlo, tak kupodivu přes Východ se bezpečně dostali do toho Londýna. Takže zpráva byla, že Londýn zdraví Hradec Králové.”

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 30.08.2021

    (audio)
    duration: 02:08:25
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Nechápala jsem, proč se z nás oblíbených dětí najednou staly nenáviděné

Marie Adamcová na svatební fotografii, 22. srpna 1964
Marie Adamcová na svatební fotografii, 22. srpna 1964
photo: Archiv pamětnice

Marie Adamcová se narodila 14. dubna 1941 v Hradci Králové. Její otec Václav Černý působil jako ředitel katolické tiskárny v královéhradeckém Adalbertinu. Během nacistické okupace se Václav zapojil do odboje v řadách Obrany národa, několik měsíců ve svém bytě ukrýval rodinu generála Sergěje Ingra. Dne 2. května 1941, ani ne tři týdny po jejím narození, Václava zatklo gestapo. Vyšetřování mu však prokázalo pouze neoznámení protistátního letáku, a tak se po dvou letech dočkal propuštění. V září 1949 byl Václav Černý jakožto ředitel katolické tiskárny a bývalý protinacistický odbojář zatčen podruhé – tentokrát již komunistickými orgány. Ve vazbě zakusil bití a mučení, musel se zpaměti naučit předem připravenou výpověď. Ve vykonstruovaném procesu se skupinou Aloise Hlavatého a spol. byl odsouzen ke dvaceti letům těžkého žaláře. Nakonec si v různých věznicích odseděl třináct a půl roku a na svobodu vyšel v roce 1962. To již bylo Marii jedenadvacet let, o dva roky později se provdala do Olomouce za nádražáka Vojtěcha Adamce. Ona i její sourozenci měli kvůli otcovu věznění potíže se studiem. Marie vystudovala obchodní akademii a věnovala se kancelářské práci, od osmdesátých let pracovala v bance. Po roce 1989 se její otec dočkal soudní rehabilitace, zemřel v roce 1998.