The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oksana Maslova (* 1983)

• narozena 27. 3. 1983 v Oděse v tehdejší Ukrajinské sovětské socialistické republice

• celý život prožila v Oděse, kde rodiče pracovali jako inženýři-projektanti

• v posledních ročnících základní školy se seznámila s ukrajinštinou a ukrajinskou literaturou

• na Oděské univerzitě vystudovala biologii se zaměřením na neurofyziologii, v oboru ale nepracovala

• pracuje jako kulturní zpravodajka, byla redaktorkou mnoha časopisů, psala i pro Elle nebo německé noviny TAZ; je autorkou básní a řady divadelních her

• při Oranžové revoluci v r. 2004 byla v Kyjevě na Majdanu

• v době Euromajdanu v r. 2014 byla v Oděse s novorozenou dcerou

• v únoru 2022 odjela se svou dcerou do České republiky, nyní žije v Praze

Poté, co 24. února 2022 Rusko zaútočilo na Ukrajinu, začaly nejprve tisíce, pak statisíce a nakonec miliony Ukrajinců prchat ze svých bombardovaných a ostřelovaných domovů. Mnozí zůstali v bezpečnějších částech západní Ukrajiny, většina jich ale odjela za hranice, aby přijala dočasné či trvalé útočiště v některé cizí zemi. V České republice dostalo azyl téměř tři sta tisíc ukrajinských válečných uprchlíků. Co člověk, to příběh, často velmi pohnutý. Řada lidí, kteří se k nám dostali, je velmi vzdělaná, velmi nadaná. To je případ i Oksany Maslové z Oděsy, novinářky, redaktorky, knižní recenzentky, dramaturgyně, básnířky, specialistky na mediální komunikaci, organizátorky kulturních akcí, zakladatelky festivalů, autorky několika úspěšných divadelních her, držitelky ocenění z několika ukrajinských i zahraničních festivalů…   

Příběh svědka

Oksana Maslova se narodila 27. března 1983 v Oděse v tehdejší Ukrajinské sovětské socialistické republice. Matka Olena Maslova se narodila na Krymu, kde její otec sloužil jako voják z povolání. Byl převelen do Oděsy, kam se přestěhoval s celou rodinou. Nejprve žili v soukromém domě, později dostali byt ve velké a bohaté Mořské čtvrti, považované za jednu z nejlepších. Oksanin otec Viktor Maslov se narodil v Oděse. Olena s Viktorem se seznámili v Oděse a po svatbě žili i s dětmi v bytě spolu s Oleniným otcem až do jeho smrti. Oba Oksanini rodiče jsou inženýři, pracovali jako projektanti a nyní jsou v důchodu. Oksana má o dva roky mladší sestru Olesu. Rodina byla ruskojazyčná, Oksana ale neví, zda rodiče měli národnost ukrajinskou, nebo ruskou.

Dětství v posledních letech existence SSSR

Oksana má vzpomínky na mateřskou školu, již navštěvovala od útlého dětství. „Vzpomínám si, že tam byla spousta rudých vlajek s portrétem Lenina a nápisem SSSR. V říjnu jsme slavili svátek, učili jsme se básničky, byla tam spousta červených ozdob, červené závěsy.“

Školní docházka v období perestrojky

Na základní škole byla Oksana členkou „okťjabrjat“ (analogie českých „jisker“), v Pionýru ale už nebyla – začala totiž perestrojka. Všechny předměty ve škole se vyučovaly pouze v ruštině. Až v posledních ročnících měli ukrajinštinu a ukrajinskou literaturu. Oksana měla štěstí na učitelku, která v ní probudila zájem o literaturu: „Pamatuji si, jak říkala: ‚Kdyby Pavlo Tyčyna slyšel, jak pitváme jeho verše, obrátil by se v hrobě.‘ Protože poezie se musí linout, a dělit ji na jamb, trochej… je divné.“ Oksana hodně četla a zjistila, že nejzajímavější knížky byly v ukrajinštině. Doma měli ukrajinsko-ruský slovník. Nejdřív hledala, co která slova znamenají, rychle ale začala normálně rozumět.

Rozpad SSSR rodinu poznamenal

Za dob SSSR byli Oksanini rodiče dobře situovanými odbornými pracovníky a rodina měla lehce nadprůměrný životní standard. Po rozpadu SSSR prestiž inženýrů ve společnosti upadla. Rodiče najednou neměli peníze a později si museli hledat jinou práci. Oksana si pamatuje, jak chodili na nákup s potravinovými lístky a stáli v dlouhých frontách. Byly doby, kdy jí rodiče nemohli koupit ani oblečení a boty do školy. Vzpomíná: „Boty se mi na palcích proděravěly a já jsem je zalepovala zevnitř izolepou. Když to nestačilo, natírala jsem si palec krémem na boty, aby nebyla vidět díra.“ Starosti se odrazily na zdraví rodičů – otec onemocněl se srdcem a kvůli srdečním návalům skončil na ARO. Matce začaly problémy s cévami. Uzdravili se však a provedli rodinu těžkým obdobím. Oksana oceňuje, že neztratili sami sebe, nezničilo to jejich osobnosti. Dokonce dokázali oběma svým dcerám uspořit nějaké peníze do života.

Formování vztahu k literatuře a ke kultuře obecně

V dětství Oksana trpěla bronchiálním astmatem. Trávila hodně času v nemocnici a maminka jí tam nosila knížky. Nejdřív jí je předčítala, brzy ale Oksana začala číst sama. Kvůli nemoci nemohla sportovat, stala se ale vášnivou čtenářkou. Ve dvanácti letech přečetla Mistra a Markétku, ve čtrnácti četla Čapka. „Máma říkala, ať si jdu hrát, já jsem ale schovala knížku do tašky a řekla jsem, že jdu k moři. Tam jsem si sedla a četla.“ Knížky jí umožňovaly oddávat se fantazii: „Zajímaly mě všelijaké fantastické příběhy, hodně jsem četla Zelazného, Lema… Mám velkou představivost. Když čtu, cítím vůně, slyším zvuky, živě prožívám hrdinné situace. Vždycky jsem přemýšlela, co bych v té situaci dělala já.“ Otec z jedné služební cesty přivezl katalog nějakého československého muzea s fotkami soch a obrazů. Malá Oksana si je celé hodiny prohlížela a představovala si, že je malířka.

Vysokoškolská studia

Oksanu vždycky zajímalo, proč se lidé chovají tak, jak se chovají. V knížkách viděla, že se lidé chovají určitým způsobem. Ale proč? Postupně došla k závěru, že všechno se odbývá v hlavě. Chtěla studovat psychologii či neurofyziologii, ale na Oděské státní univerzitě takové obory nebyly. Odjet studovat mimo své město nechtěla, protože rodiče byli nemocní. Nakonec se rozhodla pro biologii. „Bylo to moc zajímavé. Probírali jsme mnoho věcí z neurofyziologie, učili jsme se i takové věci jako kognitivní karty, na to byl speciální kurz,“ vzpomíná Oksana. Studium zakončila s červeným diplomem.

Práce v kultuře

Své biologické vzdělání ale Oksana v praxi neuplatnila. Ještě za studií začala pracovat v kulturní sféře. Chodila na výstavy, do ateliérů malířů a sochařů, dělala s nimi rozhovory. Nakonec se stala kulturní zpravodajkou. „Vždycky se mi zdálo, že umění má veliký vliv na lidi. Je to taková řeč, která nepotřebuje překlad.“ Dělala knižní recenze, psala kulturní přehledy pro časopisy Elle a Fokus, pro noviny Dnes a německý časopis TAZ. Pracovala pro Oděský mezinárodní filmový festival, podílela se na výstavách západního a východního umění v Oděse. Jako kulturní zpravodajka hodně cestovala, jezdila na zahraniční semináře, pobývala i v Praze. Je ideovou zakladatelkou festivalu Děti v muzeu. „Ve světě jsem viděla, že muzea jsou otevřená dětem, aby se hravou formou mohly dozvědět zajímavé věci. Na Ukrajině ale v muzeích seděli přísní hlídači a říkali: Nechoď, nedotýkej se, nekřič, prostě nežij! Náš festival pomohl změnit přístup muzeí k dětem,“ říká o projektu, který dětem přiblížil život a kulturní dědictví starověkého Říma.

Divadlo a dramaturgie

První divadelní hru napsala v roce 2017. „Psala jsem si jen pro sebe. Jednou ale ke mně přišla kamarádka, přečetla si jeden text, líbil se jí a přemluvila mě, abych ho poslala na festival Týden aktuálního divadla.“ Organizátory festivalu text zaujal a zařadili ho ve čteném formátu do mimosoutěžního programu. V roce 2019 její text reprezentoval Ukrajinu na festivalu Next Generation Europe v Německu. Účastnila se festivalů na Ukrajině i v Polsku a téměř pokaždé se její hry dostaly na shortlist. Tři ukrajinská divadla uváděla její hry. K nejúspěšnějším patří „Hlasy v hlavě“ o tom, co se děje člověku v hlavě, když jde spát, „Máma“ o dívce, která vyrůstá s mentálně postiženou matkou, nebo „Quest hrůzy Zakarpatí“ – strašidelné putování dětí zakarpatskými pohádkami, kde dobro vítězí nad zlem. O své tvorbě říká: „Všechny mé příběhy jsou o boji dobra se zlem a o osobní volbě, kterou každý děláme. Věřím, že každý člověk je zodpovědný za svůj život a životy lidí okolo.“

Oranžová revoluce 2004

Když byla v roce 2004 Oranžová revoluce, Oksaně bylo jedenadvacet let. Vzpomíná, že jela navštívit kamarádku, která byla politickou komentátorkou. Odjela pracovat do Kyjeva a vzala Oksanu s sebou, protože se bála tam jít sama: „Byla tam spousta lidí, ale nevypadali nijak nebezpečně. Pracovala jsem tehdy v jedné redakci, a když jsem se vrátila do Oděsy, kolega přišel v oranžovém svetru. To byla taková symbolika.“

Euromajdan 2014

Při Revoluci důstojnosti (Euromajdanu) v roce 2014 prožívala Oksana těžké období. Mnozí odjeli na Majdan do Kyjeva. Ona ale kojila čerstvě narozenou dceru a zakoušela velké obavy. V Oděse se konaly velké, ale pokojné proukrajinské pochody, lidé chodili s vlajkami, s transparenty „Ukrajina nade všechno“, k žádným výhrůžkám od ruskojazyčných obyvatel ale nedocházelo. K velkému střetu proruských a protiruských sil, který skončil požárem budovy odborů a několika oběťmi, došlo až 2. května 2014. Oksana vzpomíná, že u ní byla na návštěvě kamarádka s dítětem: „Bylo teplo a my jsme byly s dětmi u moře. Myslela jsem, že pak pojedeme do centra na kávu. Ona ale byla v Oděse poprvé a chtěla zůstat u moře. A to nás zachránilo.“ Co se dělo v centru, zná Oksana jen z vyprávění. Tyto události ji velmi vylekaly a byla připravená v případě potřeby ihned s dcerou odjet z města.

Vlastní rodina

Během studií se Oksana seznámila s mužem, s nímž prožila mnoho let. Mají spolu dceru, kterou oba velmi milují, a dělají vše, aby se měla dobře. Před časem se ale rozešli. „Máme teď každý svůj život. Myslím, že je to dobře. Mnozí lidé se trápí, protože si přestali rozumět, ale kvůli nějakému přesvědčení se nerozejdou. Pak jeden druhému berou možnost na jiný život, a to není čestné.“

Válka 2022

Dlouho se šířily informace, že Rusko napadne Ukrajinu, nikdo tomu ale nechtěl věřit. Oksana říká: „Ještě 23. února jsem měla plány, 6. března měla začít výstava, plánovala jsem projekty s muzeem, měly být tři výstavy oděských malířů, zvali mě na premiéru baletu Šeherezáda a na narozeniny, do ateliéru jednoho výtvarníka, začínali jsme mluvit o projektech pro filmový festival. Bylo velmi mnoho plánů.“ Dvacátého čtvrtého února se vzbudila ve dvě hodiny v noci, protože jim něco rychle prosvištělo nad hlavami. Velmi se polekala. Chtěla si znovu lehnout a spát, ale nemohla. V pět hodin ráno z internetu zjistila, že začala válka. Když se ozval druhý výbuch, zacpala spící dceři uši a začala přemýšlet, co bude dělat.

Rozhodnutí odjet

Na Oksanu velmi zapůsobila kniha oděského historika Oleksandra Babyče Oděsa 1941–1944. Přežít okupaci. Je v ní mnoho fotografií, jak nacisté zabíjeli civilní obyvatele. Ohromilo ji, že v prvních dnech okupace lidé čekali, až se přestane střílet, a pak všichni, dokonce i Židé, šli do práce. Ve chvíli, kdy se mohli zachránit, prostě šli pracovat. Nakonec mnoho tisíc oděských Židů zahynulo. Oksana si na to vzpomněla: „Proto jsem se hned to první ráno rozhodla, že musíme odjet. Napadlo mě, že na pár dnů pojedeme ke kamarádům do Lvova.“ Přátelé i matka jí odjezd rozmlouvali, říkali, že válka nebude. Oksana s dcerou ale sedly na vlak a odjely.

Odjezd z Ukrajiny

Ve Lvově je čekali přátelé. Oksana jim navrhla, aby využili otevřených hranic a společně odjeli do Polska, kam je zvala její kolegyně z Krakova. Na polské hranici byl ale strašný zmatek. Mnoho hodin čekali, stejně se jim ale nepodařilo dostat se přes hranici ani autem, ani pěšky. Vrátili se do Lvova. „Byla jsem zoufalá a nevěděla jsem, co dělat, kam jít. Jedna má známá režisérka mi napsala, že české kulturní centrum nabízí rezidenční pobyt pro dramaturga. Tehdy jsem pochopila, že pojedu do Čech.“

Přes Užhorod se s dcerou dostaly do Čopu, kde nasedly na český vlak. Dobrovolníci tam rozdávali jídlo a dětem hračky. Ve tři hodiny ráno vlak přijel do Ostravy. Až dosud byla cesta plná příjemných zážitků. Z Ostravy je ale odvezli autobusem na nocleh do střediska ve Vyšních Lhotách. Bývalé kasárny obehnané plotem z ostnatého drátu však v Ukrajincích vyvolaly šok a velký strach, že je Češi obelhali a budou je chtít zavřít do utečeneckého tábora. Ráno se Oksana rozhodla nečekat, zda je skutečně autobusy odvezou zpět do Ostravy na vlak do Prahy, jak jim bylo slíbeno. Sama si domluvila odvoz na nádraží a dojely s dcerou do Prahy. „Tam nás čekala Jitka Dančíková, velmi přátelská, aktivní žena. Posadila nás do auta a ptá se: ‚Máš ráda kuře?‘ Já říkám: ‚Ano.‘ A ona se ptá: ‚Na jaký způsob ho máš ráda?‘“ Anabáze skončila. Nyní Oksana s dcerou žije v Praze a doufá, že všechno brzy dobře skončí.