Milan Dobeš

* 1929  

  • „Článek Kazakova, to bylo moje druhé přijetí do Svazu, když jsem byl vyhozenej. A potom tato žena, to je kunsthistorička na Akademii věd v Moskvě, velmi vysoce postavená, ještě aj s tou druhou, pak mi řekli, že to byla fízl (ta druhá), ona měla na mně adresu z Ruska. A tam tí kinetisti ji dali asi moji adresu. Ona byla tady s výstavou „Umělecký průmysl se Sovětskýho svazu“. A když přišla sem, byla ůplně vykulená a v Rusku napsala o mně článek, že já jsem tu vyhozenej, a toto jim Rusi udělali těm našim komoušům. Toto je celostátní časopis, to je známa věc, to je „Dekorativni Iskustvo“ (Úžitkové umenie). Ona tady uveřejnila o mně velkej článek a já byl vyhozenej ze Svazu, kvůli těmto věcem. A oni to potom museli uveřejnit v Pravde, museli uveřejnit, že to vyšlo a s nadpisom „Prehlbovanie záujmov sovietskej a našej výtvarnej kultúry.“ Podpísanej Bachratý. Teď to vyšlo v Pravde a co udělat. Tak pozvali Dobeša zpátky do Svazu. A tak mně znova vzali do Svazu výtvarníků.“

  • „No ano, jsme mněli manifestaci, nás vzali profesori a jsme proti komunismu manifestovali, to nebylo nějak spontánně, jich pak ty chudáky vyhodili ze školy. Nasadili tam novýho ředitele, bývalý španělák, jak oni říkali, bojoval ve Španělsku, príma chlap. Ale byl první, kdo emigroval potom.“

  • „Bienále disidentů. Načež ja vůbec neměl šajnu o co jde, přece bych, posílat to tam, to bych se mohl nechal rovnou zavřít. Poslali to tam a vím kdo, Meda Mládková z Ameriky, padesát roků nebo víc jsem ji poznal. S tou jsem zažil věcí, no ale sběratelka to byla a smlouvala, ale udělala velký dílo, úžasnou sbírku. Ona tam poslala moje věci, asi v dobrým umyslu, ale však to tu musela znát... Já byl potom najednou vyhozen ze Svazu (výtvarních umělců). Volá mi ze Svazu předseda: ,Milane, ty vystavuješ na bienále disidentů?´ Ja mu nerozuměl, říkam: ,Dizajnu? No a? Mě tam dali.´ ,Dizajnu?! Disidentů, ty vole!´ Ten byl celej rozklepanej. Říkam: ,Co ty s tím máš? Já nejsem tvůj člen, co ty s tím máš?´ On: ,To sem došlo, to vyšetřuje policie.´ Tak jsem dostal předvolání, to víte, člověk není šťastný, sotva výjimečně jsem měl možnost dělat do architektury, přecházel jsem s odřenýma ušima, přes tu ideologickou komisi, pravda, jsem musel na všechno kývat a pak jsem si to udělal stejně ... Takže jsem tam jako já byl (na tom bienále). A říkam, za to já nemůžu. Já jsem prodal svoje věci a kdokoliv, když si to pověsí třeba na záchod nebo do nóbl jizby, já nemůžu za to. Já jsem to tam neposlal. To jistě vy taky víte a oni že nevíme. Potom mi to ukazoval, měli to na černobílých fotografiích. ,To je moje,´ říkám, ale nevím, kto to měl. ,A nemáte to v barvě?´ A on se pak naštval na to. Já říkam: ,Jenom abych vám mohl povědet, kdo to tam poslal.´“

  • Full recordings
  • 1

    Bratislava, 26.09.2019

    (audio)
    duration: 33:41
    media recorded in project Príbehy 20. storočia
  • 2

    Bratislava, 26.09.2019

    (audio)
    duration: 02:12:47
    media recorded in project Príbehy 20. storočia
Full recordings are available only for logged users.

Štrngal som kľúčami, ale zmeny pre mňa – vzhľadom na môj vek – prišli neskoro

Milan Dobeš pred svojim autoportrétom
Milan Dobeš pred svojim autoportrétom
photo: archív pamätníka

Milan Dobeš sa narodil v Přerove v roku 1929. Vyštudoval VŠMU v Bratislave a patrí k mimoriadne talentovanej generácii výtvarných umelcov, ktorá na Slovensku vyrastala koncom 50. a začiatkom 60. rokov. Zúčastnil sa na svetových výstavách: Documenta 4 v Kasseli, ARS ’69, Bienále konštruktívneho umenia v Norimbergu, na Májovom salóne v Paríži, EXPO ’70 v Osake a mnohých ďalších. V roku 1971 realizoval vizuálno-kinetické projekty s American Wind Symphony Orchestra po celých USA. Jeho umelecký manifest sa nazýva Dynamický konštruktivizmus. Bol členom pražskej skupiny Geometria a v roku 1991 sa stal členom skupiny Q v Brne. Svoje diela prezentoval v mnohých významných svetových múzeách a galériách. V roku 2001 bolo v Bratislave založené Múzeum Milana Dobeša. Od roku 2016 žije v Ostrave-Vítkoviciach. Je laureátom Ceny ministra kultúry za rok 2012.