The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Juan Antonio Villar Garrote (* 1943)

Se puede perdonar, pero no olvidar

  • nació el 17 de agosto de 1943 en Cárdenas en la provincia de Matanzas

  • ya a sus 15 años empezó a trabajar en un almacén de víveres

  • en varias ocasiones intentó emigrar a EE. UU.

  • se negó a cambiar su casa donde vivían personas mayores por el permiso de salida a EE. UU.

  • siendo católico practicante fue llamado a los campos de trabajo forzado conocidos como Unidades de Ayuda Militar a la Producción

  • al principio de los años 70 finalmente logró emigrar y no regresó nunca más

Česká verze příběhu následuje po španělské verzi:

“Los primeros días que yo llegué había un muchacho que era de la provincia de Matanzas. Aquel muchacho parecía un esqueleto caminante. Un sargento le decía que eso era cobardía, casi se caía. Le llevaban al campo para servir agua si alguien necesitaba. A las dos semanas lo llevaron al hospital. Supimos de él porque había fallecido en el hospital. Tenía una leucemia fulminante,” recuerda Juan Antonio Villar Garrote uno de los horribles momento que vivió en los campos de trabajo forzado llamados UMAP.

El fin de la época de las tres “c”

Juan Antonio nació el 17 de agosto de 1943 en Cárdenas en la provincia de Matanzas. Fue allí donde empezó a estudiar en la Escuela Profesional de Comercio en 1958. “En marzo del año 1959 se presentó por un miembro de la familia una oportunidad de un trabajo en un almacén de víveres,” cuenta como ya a los 15 años comenzó a trabajar. “Allí fui conociendo a personas y oía comentarios, porque ya hacía tres meses que había comenzado lo que en Cuba llamaban el proceso revolucionario.” Para Juan Antonio, el triunfo de la Revolución en aquellos tiempos significó sobre todo lo que parecía el fin de la época del terror y enfrentamientos en las calles. “Eso fue un alivio. Antes se decía: cero calles, cero cine y cero cabaret, las tres ‘c’. Si ibas al cine, procure ir de día, porque si ibas de noche ponen algo de terrorismo. Como vivía cerca de Varadero, de repente podía salir a la playa. Se acabaron las tres ‘c’.”

El proceso comunista

Juan Antonio estaba pensando en entrar en un trabajo nuevo en una compañía de procesamiento de bagazo de papel. Sin embargo, durante el año 1959 se empezó a cambiar la atmósfera y parecía que el reclutamiento de nuevos empleados ya no va a ocurrir debido a las nacionalizaciones. “Por lo tanto continué trabajando en lo que era la oficina del almacén de víveres.” Poco a poco se iba dando cuenta de que el proceso revolucionario se está convirtiendo en algo bastante distinto de lo que habían anunciado sus líderes al principio. “No era lo que habían enfatizado, era otro proceso. El proceso comunista,” explica. De ahí que el 17 de abril de 1961, cuando se lanzó la operación del desembarque en la bahía de Cochinos[1], Juan Antonio pensaba que al día siguiente ya iban a tener un nuevo Gobierno gracias a los cubanos que regresaron de los Estados Unidos para recuperar la libertad. No obstante, eso no ocurrió. La invasión fracasó y la vida de Juan Antonio iba cambiando. Dejó de ir a la Escuela Profesional de Comercio y observaba las tendencias paulatinas de indoctrinar a la población. “Con todo lo que sucedía la gente comenzó a percibir que o los iban a manipular o iban a recibir cárcel. Empezaron las preparaciones de algunas personas de irse del país.” Ese era también el plan de Juan Antonio.

La imposible salida de Cuba y los campos de trabajo forzado

“En octubre de 1962 vino la crisis de los misiles[2]. Allí, el 24 de octubre yo tenía vuelo para salir de Cuba. Pero el 22 el presidente Kennedy habló que en Cuba había instalación de cohetes. Por lo tanto se suspendieron vuelos completamente,” cuenta la razón de no haber podido llevar a cabo su salida de la isla. Pasados unos ocho meses recibió algún dinero de sus familiares que ya habían emigrado a los Estados Unidos para que pudiera salir por España. “Pero al pasar de los meses no llegaba la salida. Posteriormente me dijeron que si dejo la casa, tengo la salida inmediatamente. Bueno, si dejo la casa, me darán la salida, pero quedan tres personas mayores en la casa y ellos van a ir a dormir al parque por la noche. Era ya época cuando ellos estaban nacionalizando todo al régimen socialista, no era la cuestión de que te vas a otra casa,” explica por qué no pudo salir.

Ley del Servicio Militar Obligatorio

Otro vuelco en el curso de su vida vino en 1964 con la Ley del Servicio Militar Obligatorio. “Las personas que se habían presentado para irse del país las habían llamado para ir al Servicio Militar, porque no eran muy adictas al nuevo proceso revolucionario.” Al mismo tiempo, en septiembre de 1965 se abrió la posibilidad de salir por el puerto Camarioca[3]. No obstante, les era permitido irse solamente a las personas mayores de 27 años y Juan Antonio tenía 22 años. En noviembre vino el primer llamado a lo que se llamó las Unidades Militares de Ayuda a la Producción, o sea, la UMAP. “En junio de 1966 me llamaron. Pertenecía al segundo grupo. Decían, que estaban rehaciendo como tenía que ser el hombre nuevo. Básicamente eran campos de trabajo forzado. En total pasaron por los campos más o menos 25.000 hombres. Eran en su mayoría jóvenes en edad militar que por diversos motivos se negaban a hacer el servicio militar obligatorio, eran rechazados en las Fuerzas Armadas Revolucionarias de Cuba o fueron llamados por su homosexualidad. Juan Antonio era siempre cristiano católico y precisamente los religiosos eran el grupo más numeroso.

Campo de trabajo forzado

A Juan Antonio le internaron en un campo de trabajo forzado cerca de la ciudad Ciego de Ávila donde se quedó casi un año. Las condiciones eran muy duras. “Se empezaba a las cinco y media de la mañana. Había que estar encima de una carreta movida por bueyes. De lunes a sábado.” La atención médica fue casi nula. “Los primeros días que yo llegué había un muchacho que era de la provincia de Matanzas. Aquel muchacho parecía un esqueleto caminante. Un sargento le decía que eso era cobardía, casi se caía. Le llevaban al campo para servir agua si alguien necesitaba. A las dos semanas lo llevaron al hospital. Supimos de él porque había fallecido en el hospital. Tenía una leucemia fulminante,” recuerda como era el trato en los campos. Solo a casi tres meses se les permitió la primera visita de sus familias. A mediados de 1967 le trasladaron. La duración de los trabajos al principio no era muy bien definida. “Decían que esto iba a durar hasta que no nos hiciéramos hombres.”  

Negativo al proceso revolucionario

Las UMAP terminaron en junio de 1968. Nos dieron a cada uno un expediente. En el mío ponía ‘negativo al proceso revolucionario’,” recuerda Juan Antonio. El fin de los campos de trabajo forzado se debió, según Juan Antonio, sobre todo a la presión internacional. En 1970, cuando cumplió 27 años, fue directamente a la oficina de la Embajada suiza y a través de ella obtuvo el permiso para salir a los Estados Unidos. Sin embargo, las autoridades cubanas se demoraron otro año más en darle el permiso. Llegó la hora de despedirse de su madre. “La cuestión era que hace nueve años era una salida breve, porque al igual que había ocurrido con Playa Girón o los misiles, podría haber sucedido otra cosa y el Gobierno se vendría abajo y las familias podrían entrar y salir. Ya al pasar casi nueve años yo creo que se empezaban a mirar las cosas de otro punto de vista. Ya es ida. Y vamos a ver cuándo nos volvamos a ver.” Al fin, la familia de Juan Antonio tuvo la suerte de reunirse en Miami. Las UMAP para él fue algo que no se debe olvidar. “Las generaciones hay que alimentarlas de lo que sucedió.” Al castrismo lo considera una negación de ser un ser humano con propia voluntad y no quiere volver a Cuba bajo el sistema actual.

 

[1] Unos 1500 soldados reclutados de los cubanos exiliados en EE. UU. desembarcó el 17 de abril de 1961 en la zona de la bahía de Cochinos en la costa caribeña de Cuba. Debido a una serie de errores y sobre todo a la decisión instantánea del entonces presidente estadounidense J. F. Kennedy se suspender el apoyo aéreo a las tropas, la invasión fue derrotada por el ejército de Fidel Castro.

[2] La crisis de los misiles de Cuba es como se denomina el conflicto entre los Estados Unidos, la Unión Soviética y Cuba en octubre de 1962, generado a raíz del descubrimiento por parte de Estados Unidos de bases de misiles nucleares de alcance medio de origen soviéticos en la isla cubana. En Cuba se le llama Crisis de octubre, en algunas partes del mundo Crisis cubana.

[3] Hubo una oleada más pequeña de refugiados, en 1965, desde el puerto cubano de Camarioca. Los exiliados cubanos de Miami trajeron amigos y parientes a Key West, utilizando barcas de ocio. La historia detallada del éxodo de Camarioca nunca ha sido escrita, ni se ha hecho la lista exacta de refugiados que salieron desde ese puerto.

 

Česká verze:

„Hned během prvních dnů jsem poznal chlapce, který také pocházel z provincie Matanzas. Vypadal jako chodící mrtvola. Jednoho z dozorců to vyloženě uráželo. Říkal, že je to hanba, být v takovém stavu. Ten chlapec se jen stěží dokázal udržet na nohou. Nechávali ho nosit lidem na poli vodu a po dvou týdnech ho poslali do nemocnice. Později jsme se dozvěděli, že zemřel. Měl akutní leukémii,“ vzpomíná Juan Antonio Villar Garrote na jeden z otřesných zážitků z tábora nucených prací, kterým prošel. Naštěstí, on pobyt v „nápravném zařízení“ přežil.

Konec období teroru

Narodil se 17. srpna 1943 ve městě Cárdenas. To se rozkládá v provincii Matanzas, přibližně dvě hodiny jízdy autem na východ z hlavního města Havany. V pobřežním městečku nastoupil v roce 1958 na Obchodní střední školu. „V březnu roku 1959 se mi pak prostřednictvím jednoho příbuzného naskytla příležitost pracovat v obchodě s potravinami,“ popisuje Juan Antonio, jak začal chodit do práce už v útlém věku 15-ti let. „Poznal jsem tam spoustu lidí a měl jsem možnost vyslechnout si různé názory. Bylo to tehdy jen tři měsíce od vítězného tažení Fidela Castra a takzvaný revoluční proces běžel na plné obrátky.“ Pro mladého Juana Antonia znamenalo vítězství Kubánské revoluce především konec období plného teroru a nepokojů v ulicích. „Ulevilo se mi. Předtím se vždycky říkalo: žádné klábosení v ulicích, žádné kino a žádný kabaret. Takzvané tři K. Když jsi chtěl jít do kina, šel jsi během dne, protože v noci pokaždé hrozilo nějaké nebezpečí, nějaký útok. Já jsem bydlel poblíž nádherných pláží ve Varaderu. Najednou jsem tam mohl chodit. Skončilo pravidlo třech K.“ Juan Antonio se chystal změnit zaměstnání a nastoupit do továrny na výrobu papíru. Jenže během roku 1959 se začala měnit atmosféra ve společnosti a nábor nových zaměstnanců byl pozastaven kvůli hrozícímu znárodňování. „Takže jsem nadále pracoval v obchodě s potravinami.“

Byl to nástup komunismu

Jako mnoho dalších lidí, i on si postupně začínal uvědomovat, že revoluční proces není tak docela takový, jak se o něm na počátku vyjadřovali revoluční předáci. „Tohle už nebylo to, o čem mluvili předtím. Byl to nástup komunismu,“ vysvětluje. Juan Antonio vzpomíná, že když se 17. dubna 1961 jednotky exilových Kubánců vylodily v Zátoce sviní[1], věřil, že v dalších dnech už budou mít díky těmto bojovníkům za svobodu úplně jinou vládu. Vylodění a následnou invazi ale potlačila armáda Fidela Castra. A život Juana Antonia začínal nabírat nový kurz. Přestal chodit na střední školu a pozoroval postupně stále zřetelnější obrat k totalitarismu a hlavně snahy o převýchovu Kubánců. „Z toho všeho, co se v této době odehrávalo kolem, bylo některým lidem jasné, že se buďto nechají zlomit, anebo půjdou do vězení. Proto se v těchto kruzích začalo s přípravami na odchod ze země.“ Přesně to zamýšlel udělat i Juan Antonio.

Trnitá cesta z ostrova a tábory nucených prací

„V říjnu roku 1962 nastala Karibská krize[2] a ve vzduchu visel i možný jaderný konflikt mezi tehdejšími velmocemi. Já jsem měl na 24. října naplánovaný let z Kuby. Jenže už 22. října prohlásil americký prezident Kennedy, že na Kubě byly rozmístěny sovětské rakety středního doletu. A veškeré lety byly ihned zrušeny,“ vysvětluje Juan Antonio příčinu jeho překaženého pokusu o emigraci z ostrovní země. Když uběhlo dalších přibližně osm měsíců, obdržel od svých příbuzných, kterým se podařilo odejít do Spojených států amerických, peníze, které potřeboval pro emigraci do Španělska. „Bohužel po několik dalších měsíců jsem nedostával povolení k odletu. Poté mi najednou řekli, že když nechám znárodnit svůj dům, mohu odletěl ihned. Takže to bylo opravdu vynikající! Oni mě chtějí nechat emigrovat výměnou za to, že jim nechám dům, ve kterém bydlí další tři starší lidé… A co budou asi dělat oni? Půjdou spát do parku? V té době už probíhalo naplno znárodňování a nebylo to tak, že by jim hned dali jiné bydlení,“ popisuje Juan Antonio další komplikace, které mu opět zabránily odcestovat.  

Zákon o povinné vojenské službě

Další nečekaný obrat přišel v roce 1964, když vešel v platnost Zákon o povinné vojenské službě. „Povolali do služby lidi, kteří žádali o odchod ze země. Vyhodnotili to tak, že nejsou dostatečně oddaní revolučnímu procesu.“ Jen chvíli poté, v roce 1965, se přitom naskytla příležitost opustit Kubu přes přístav Camarioca[3]. Naneštěstí pro Juana Antonia, možnost odchodu byla přiznána pouze osobám starším 27-ti let. A Juanu Antoniovi bylo tehdy jen 22 let. V listopadu pak přišlo první verbování do pracovních táborů (Unidades Militares de Ayuda a la Producción). Ty byly určené pro Kubánce, kteří odmítli narukovat do armády. „Příkaz k zapojení se do pracovních táborů mi přišel v červnu 1966. Patřil jsem do druhé skupiny, která byla povolána. Říkali, že tábory jsou zřízeny za účelem převýchovy a vybudování té správné revoluční morálky.“ Jenže ve skutečnosti se opravdu nejednalo o nic jiného, než tábory nucených prací. Dohromady jimi prošlo celkem 25 tisíc Kubánců. Většinu z nich tvořili mladí lidé, kteří se z všemožných důvodů bránili nástupu do vojenské služby nebo je ozbrojené složky odmítaly přijmout například z důvodu jejich homosexuální orientace. Juan Antonio byl praktikující katolík a právě proto se v táborech ocitnul. Věřící lidé tvořili nejpočetnější skupinu.

Pracovní tábor

Nastoupil do pracovního tábora poblíž města Ciego de Ávila a zůstal tam téměř celý rok. Životní a pracovní podmínky byly velmi drsné. „Začínalo se v půl šesté ráno. To už jste museli být na korbě přívěsu taženého býky. Pracovalo se od pondělí do soboty.“ Lékařská péče v podstatě neexistovala. Trvalo to tři měsíce, než jim bylo vůbec umožněno přijmout nějakou návštěvu zvenčí. V polovině roku 1967 ho přesunuli na jiné místo. V té době ještě nikdo nevěděl, jak dlouho to celé bude trvat. „Oni tvrdili, že to bude pokračovat do té doby, než se z nás stanou opravdoví muži.“

Odmítavý postoj k revolučnímu procesu

Tábory nucených prací UMAP byly zrušeny v roce 1968. „Každý z nás dostal složku. V té mojí bylo napsáno, že se stavím odmítavě k revolučnímu procesu,“ vzpomíná. Konec táborů byl podle Juana Antonia do velké míry způsoben mezinárodním tlakem, který byl vyvíjen na kubánskou vládu zvenčí. Po svém propuštění se stal zaměstnancem ministerstva výstavby. V roce 1970 Juan Antonio oslavil své 27. narozeniny. Ihned si to namířil na švýcarské velvyslanectví a jejím prostřednictvím zažádal o povolení k emigraci do Spojených států amerických. Nicméně, trvalo další rok, než mu cestu dovolily kubánské úřady. Nakonec přišla chvíle, kdy se měl rozloučit se svou matkou. „Šlo o to, že ještě před devíti lety to bylo tak, že lidé to vnímali jako krátkodobé řešení. V té době se odehrála Karibská krize a invaze v Zátoce sviní a očekávalo se, že by se mohlo stát ještě něco dalšího v tomto smyslu. Něco, co by otřáslo revoluční vládou a rodiny by se mohly bez větších problémů navštěvovat. Když jsem měl odjet já, tak už to bylo o tom, že odchod byl definitivní. Nikdo nevěděl, kdy se s rodinou zase setká.“ Juan Antonio měl štěstí. Jeho rodina se po nějaké době setkala v Miami.

Popření existence svobodné vůle

Tábory nucených prací považuje za něco, na co by se rozhodně nemělo zapomenout. „Je třeba předávat dalším generacím svědectví o tom, co se dělo.“ Castrismus podle něj ztělesňuje popření existence svobodné lidské vůle. Na Kubu se odmítá vrátit, dokud se současný režim nezmění.

 

[1] Přibližně 1500 bojovníků vycvičených americkou CIA se 17. dubna 1961 vylodilo v oblasti Zátoky sviní na jižním pobřeží Kuby s cílem svrhnout vládu Fidela Castra. Vinou celé řady pochybení a především rozhodnutí amerického prezidenta Kennedyho nepodpořit vojensky vojenskou operaci se akce nezdařila.

[2] 22. října 1962 americký prezident J. F. Kennedy vyhlásil námořní blokádu Kuby. Reagoval tím na zjištění, že Sovětský svaz na Kubě instaloval svůj jaderný arzenál.

[3] V roce 1965 otevřel Fidel Castro přístav Camarioca pro Kubánce, kteří chtěli odejít do USA. Kubánci žijící v té době už v exilu připlouvali na menších lodích a vyzvedávali své krajany přímo na pláži. Takto odešlo několik tisíc lidí. Nicméně, přesný počet není známý.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memoria de la Nación Cubana / Memory of the Cuban Nation

  • Witness story in project Memoria de la Nación Cubana / Memory of the Cuban Nation (Eva Kubátová)