The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Santiago Álvarez (* 1941  )

Komunismus je nejlepší zbraň k vykořisťování lidí

  • narozen 1. prosince 1941 v Havaně na Kubě do politicky angažované rodiny
  • otec se stal guvernérem provincie Matanzas, byl senátorem, několikrát působil ve funkci tajemníka prezidentské kanceláře
  • během Castrovy revoluce opustila rodina Kubu, Santiago se usadil v USA
  • od roku 1960 se zapojil do ozbrojeného odboje exulantů proti Castrovu režimu
  • roku 1964 byl kapitánem jednoho z bojových člunů, které evakuovaly dvojici mužů infiltrovaných na Kubě
  • vystudoval stavební inženýrství, založil na Floridě stavební firmu a velkou částí zisku podporoval disidentské hnutí
  • s podporou kubánské opozice stále pokračuje

Byl to bombardér. Zpočátku létal nad lodí poměrně nízko. Muži na palubě však zaujali palebné pozice a letadlo se vzdálilo z dostřelu. Doufali, že po nich jen pátrá, že nezaútočí a že nepřivolá kubánské stíhačky. Kuba už měla ve výzbroji ruské letouny MIG 19 a MIG 21. To by byl jejich konec. Kdykoliv letadlo kleslo dolů, sledovali jeho dráhu kulometem. Takhle nalétávalo na loď několik hodin. Kolem čtvrté odpoledne několikrát přelétlo ve větší výšce. Nedovolili mu slétnout níž. Pak začalo shazovat bomby. Padaly dost blízko a při těch explozích dunělo hliníkové tělo lodě jako buben. Bylo to poprvé v Santiagově životě, kdy na něj někdo házel bomby.

Evakuace pod palbou

Odbojové skupině Santiaga Álvareza se podařilo získat na Kubě dva muže. Říkalo se tomu infiltrace. Ti muži působili v nejzápadnější provincii ostrova Pinar del Rio. Jeden byl telegrafista, druhý znal podrobně celou oblast a její infrastrukturu. Vybíral vhodné cíle, na něž mohli kubánští emigranti ze svých lodí zaútočit.

„Dostali jsme od nich zprávu, že mají problémy a že je musíme dostat pryč. Naše výzvědná služba však nevěděla, jestli jsou na svobodě, nebo v rukou státní bezpečnosti,“ vypráví Santiago Álvarez. Koncem roku 1964 byl velitelem jednoho z útočných člunů, které měl kubánský zahraniční odboj k dispozici. „Náš velitel plukovník Carsio nám proto nemohl dát rozkaz k akci. Promluvili jsme si se svými muži a jednohlasně rozhodli, že do té operace půjdeme.“

Záchranná skupina vyrazila na dvou člunech. Když se přibližovali ke kubánskému pobřeží, zachytili zvýšenou radarovou aktivitu a postupně spatřili tři neznámá plavidla. Vypadala jako rybářské lodě. Muži, které měli z Kuby evakuovat, čekali nedaleko na jednoduchém voru. Jenže lodě maskované za rybáře vstoupily odbojářům do cesty. Santiagův člun začal pálit z kulometu a druhému člunu se podařilo muže z voru vytáhnout na palubu.

Kubánci však byli dobře připraveni. Vzápětí se objevily vrtulníky a další lodě. Museli proto vyrazit k jihu. Tam už ovšem čekala válečná loď i další vrtulníky. Změnili směr, přiblížili se k pobřeží a pluli velmi pomalu, aby je zpěněná voda za lodí neprozradila. Zamířili směrem k Mexiku, k Yucatanskému poloostrovu, zatímco Kubánci je pořád hledali.

Pak se objevil ten bombardér a začal sypat pumy. Zmizel, ale muži na útočných člunech se stále obávali toho nejhoršího. Čekali totiž, že přiletí stíhačky. Ale nepřiletěly. „Zřejmě jsme už byli moc daleko a Kubánci měli strach, že když tam vyšlou bojová letadla, mohla by zasáhnout mexické i americké vzdušné síly.“

Do exilu

Santiago Álvarez přišel na svět 1. prosince 1941 v Havaně. Rodina byla vždy politicky velmi angažovaná. Dědeček byl Španěl, který přijel na Kubu v šestnácti letech. V letech 1895 až 1898 bojoval v kubánsko-španělské válce za nezávislost ostrova. V kubánské osvobozenecké armádě dosáhl hodnosti plukovníka a za peníze, které vydělal obchodováním, zakoupil po válce usedlost v provincii Matanzas, kde založil rodinu.

Jeden z jeho synů, Santiagův otec, se stal později v oblasti Matanzas guvernérem. Byl senátorem, několikrát působil ve funkci tajemníka prezidentské kanceláře. Když se pod zástěrkou revoluce stala z Kuby totalitní diktatura v čele s Fidelem Castrem, celá rodina se z ostrova vystěhovala. Santiago odešel v osmnácti letech jako poslední. Setkal se s otcem v Mexiku, odkud se společně přestěhovali do Spojených států.

„V devatenácti jsem se stal námořním kapitánem a účastnil se ozbrojených operací proti Fidelu Castrovi a jeho režimu. Nejednalo se o teroristické akce. Byly to ozbrojené útoky na taktické cíle. Radarové základny, elektrárny, zásobníky nafty. Pokoušeli jsme se také infiltrovat mezi lidi na Kubě,“ vypráví Santiago Álvarez.

Někdy v té době se přátelům Santiagova otce podařilo ukořistit na Kubě jachtu, jež mu patřila a kterou komunistická vláda zabavila, a připlout s ní na Miami. Ve svých začátcích na Miami Santiago s otcem na té jachtě bydleli. Jmenovala se Alisan a otec ji v roce 1960 poskytl k prvnímu ozbrojenému výpadu proti Castrům. Operace však byla poměrně rychle rozdrcena. Polovina jejích účastníků, asi osm až deset lidí, byla popravena. Zbytek strávil mnoho let ve vězení.

V zátoce Sviní

Neúspěch bojové mise jachty Alisan byl však jen předzvěstí mnohem většího fiaska, které do světových dějin vstoupilo jako invaze v zátoce Sviní. Jednotky kubánských exulantů, vycvičených instruktory CIA, které se po Castrově revoluci zformovaly ve Spojených státech, se během ní měly vylodit na Kubě.

„Záměr byl takový, že měli být připraveni na omezenou operaci, při níž získají a udrží část území dostatečně dlouho, než dorazí členové prozatímní, anticastrovské vlády. Takové ‚vládě‘ se okamžitě dostane uznání od Spojených států a jejich spojenců a USA se budou moci otevřeně přihlásit k její podpoře,“ popisuje plány invaze z roku 1962 britský novinář a historik Richard Gott v knize Nové dějiny Kuby.

Zátoka Sviní leží na jižní straně ostrova, na západě má spojení s Trinidadem a směrem na východ se Ciénaga de Zapata, což je nejrozsáhlejší mokřina v Karibiku. Historik Gott uvádí, že Američané nic netušili o značné rozvojové pomoci, kterou revoluční vláda nedávno směrovala právě do této oblasti. Byly vybudovány nové přístupové cesty, jež vedly přes bažiny až ke skromnému turistickému středisku na pláži Girón. Zátoka Sviní se tedy mohla jevit vzdálená a nepřístupná, ale už tomu tak nebylo.

Invaze začala 17. dubna 1961. Jedna skupina exulantů připlula k pláži Girón na východním okraji zátoky Sviní, druhá se vylodila na pláži Larga, kde potom probíhaly nejtvrdší boje. „Bylo zabito 160 kubánských obránců, ale konečné vyústění bylo víceméně patrné od počátku. Invaze byla potlačena v průběhu dvou dnů,“ píše Richard Gott. „Z celkového počtu 1500 exulantů, kteří se jí zúčastnili, více než sto zahynulo a 1200 bylo zajato. Pouze pět důstojníků bylo popraveno a devět dalších odsouzeno na 30 let vězení.“

Většina uvězněných zůstávala nadále zadržována na Kubě v očekávání přesunu do USA. Castro do Washingtonu vydal nabídku, že by mohli být vyměněni za 500 traktorů. Takovou nabídku však nebyl Washington ochoten strávit a jednání se protáhla na více než rok. V prosinci 1962 byli vězňové přece jen vyměněni. Nikoli však za traktory, nýbrž za potraviny a léky v hodnotě 53 milionů dolarů.

„Můj otec byl tenkrát u pláže Girón. Účastnil se expedice do zátoky Sviní jako velitel transportních lodí a měl obrovské štěstí,“ vypráví Santiago Álvarez v květnu 2017 na Miami dokumentaristům Post Bellum. „Nejenže tam se svou lodí převezl všechny muže a zbraně, ale především se mu odtamtud podařilo vyváznout bez zranění. Z pěti lodí, které tam byly vyslány, jednu potopili a ostatní byly vážně poškozeny, mému otci a jeho lodi se však nic nestalo.“

Navždy Kubáncem

Boji za osvobození své vlasti od komunistické diktatury zasvětil Santiago celý svůj exilový život. Nikdy nepožádal o americké občanství, vždy chtěl a stále chce zůstat Kubáncem se vším všudy. Jeho odbojová činnost měla tři základní podoby. Na vyzbrojených člunech a lodích likvidoval se svými komandy strategické cíle na Kubě, aby oslabil Castrovo hospodářství i armádu. Mnoho vlastních finančních prostředků věnoval na podporu disidentského hnutí, které exulanti podporovali tak tím, že na ostrov vysílali své lidi se speciálními úkoly.

„Infiltračních akcí jsem se zúčastnil mnohokrát. Na pevninu jsem ale vystoupil jen dvakrát. Jednou, když potopili naše čluny. Podruhé, když jsem pomáhal vyložit věci, které jsem tam vezl. Před zátokou Sviní to bylo asi tak dvacetkrát. Pak jsme tyto akce podnikali na vlastní pěst,“ vypráví Santiago.

„Nejvíc jsme ale režimu škodili bojovými operacemi v letech 1963 až 1965. Nejdůležitější akci jsme provedli v přístavu Casilda. Byly tam obrovské zásobníky nafty. Na ty jsme zaútočili a po zátoce Sviní to byla největší námořní bitva na Kubě,“ vzpomíná. „Ty nádrže jsme zničili. Kubánci nás tam očekávali, ale nebylo to proto, že by dostali nějakou hlášku. V té době už totiž byli dobře vyzbrojeni. Čekali nás na čtyřech místech s protiletadlovými kanony, mimochodem československé výroby. Začali pálit ze čtyř míst, ale ani jednou nás nezasáhli.“

Ve Spojených začal Santiago Álvarez také studovat. Stal se stavebním inženýrem, založil stavební firmu a vydělal pěkné peníze. Tak mohl podporovat boj za svobodnou Kubu rovněž ekonomicky. „Koupil jsem loď. Jmenovala se Santrina a umožnila mi svobodný pohyb po celém Karibiku.“

Loď, která původně sloužila pro lov krevet, zrekonstruoval tak, aby v ní vznikl nákladový prostor, do něhož se vešel džíp. Díky tomu mohl přijet do jakéhokoli malého přístavu, kde nebyla celnice a počítače, vyjet s džípem ven a svobodně se pohybovat. „Několikrát jsme pomáhali zachraňovat oběti hurikánů řádících v karibské oblasti, zejména na Bahamských ostrovech. Proto tam máme spoustu přátel, kteří se o nás vždycky postarali, skrývali nás a i jinak nám v našem boji pomáhali,“ vypráví Santiago.

Sblížit lid s disentem

V roce 2004 už více než polovinu své finanční pomoci věnoval neozbrojeným skupinám na Kubě. Obnášelo to více než pět tisíc dolarů měsíčně. V roce 2017 se Santiagova organizace věnuje výhradně jednomu projektu. Pomáhá nejrůznějším disidentům. Každé dva tři měsíce vozí z Kuby na Miami skupinu dvaceti třiceti lidí. Učí je, jak používat sociální sítě, pořádají kurzy rétoriky, seznamují s úspěšnými taktikami, které používala opozice v zemích za železnou oponou.

„Vysvětlujeme jim, jakých chyb se dopustili na začátku boje, ale i po převzetí moci. Upřímně si přejeme, aby na Kubě zavládla opravdová demokracie. Poskytujeme těmto lidem literaturu o dělbě moci v demokratických vládách. Zprostředkováváme jim setkání s úředníky demokratických vlád, kteří je seznamují s fungováním daňového systému ve svých zemích. Vysvětlujeme jim, že i v rámci komunistické diktatury existují určité slabiny, jichž můžeme využít a dostat komunisty před soud a usvědčit je z nejrůznějších zločinů a šaškáren. Máme také právníky, kteří na Kubě nemohou vykonávat svou profesi a kteří tam disidenty učí, jak se mohou bránit, a my je za to platíme. Všichni tito lidé si přejí, aby na Kubě byla svoboda. A právě o to nám jde: sblížit kubánský lid s disentem.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memory of Cuban Nation – instrument for the transformation of the Cuban society to the real freedom