The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Santiago Álvarez (* 1941)

El comunismo es la mejor arma para explotar al pueblo

  • nació el 1 de diciembre de 1941 en La Habana, República de Cuba dentro de una familia políticamente activa

  • su padre fue gobernador de la provincia de Matanzas, senador y secretario del gabinete presidencial durante el Gobierno de Fulgencio Batista

  • cuando en 1959 culminó la Revolución Cubana liderada por Fidel Castro, la familia de Santiago abandonó la isla y emigraron a los Estados Unidos de América

  • Santiago, junto con su padre, se incorporó a las operaciones militares dirigidas en contra de la dictadura castrista con el fin de atacar los objetivos tácticos del régimen cubano

  • debido a sus conocimientos en el área de navegación marítima frecuentemente lideraba operaciones de la disidencia cubana en el exilio como capitán de navío

  • en 1964 participó comandando un buque militar al intervenir en la extradición de dos agentes infiltrados en Cuba

  • en Estados Unidos finalizó estudios de ingeniería y estableció una exitosa empresa constructora, financiando a la oposición cubana con gran parte de sus ganancias

  • durante los años setenta su punto de vista respecto de a la lucha armada permutó hacia la concientización y apoyo de la sociedad cubana

  • reside en Miami, Estados Unidos de América, tiene dos hijos y seis nietos, desea regresar a Cuba algún día

Českojazyčná verze textu následuje po španělské verzi:

 

“Siempre he estado abierto a toda la política que lleve a cambiar la dictadura cubana. En principio no estaba de acuerdo con la lucha no armada que tenían los opositores en Cuba, no en contra, pero no de acuerdo”, admite Santiago Álvarez Fernández Magriña, exiliado en los Estados Unidos de América, quien ha dedicado toda su vida a la lucha por la democracia en su patria.

Familia de exiliados

Santiago Álvarez Fernández Magriña nació el 1 de diciembre de 1941 en La Habana, República de Cuba dentro de una familia políticamente activa. Su abuelo emigró de España, no obstante, de 1885 a 1898 pugnó por la independencia de Cuba. Fue miembro activo del ejército de liberación, donde alcanzó el rango de coronel y, con los dividendos que obtuvo en distintos negocios compró una finca en la provincia de Matanzas. Uno de sus hijos, padre de Santiago, se convirtió en el gobernador de la provincia, senador y secretario del gabinete presidencial durante el Gobierno de Fulgencia Batista. Cuando en 1959 en el país culminó la Revolución Cubana[1] y se enraizó la dictadura de Fidel Castro, la familia de Santiago abandonó la isla. Santiago fue el último en emigrar, durante 1960, cuando tenía 18 años. “Tuve conocimiento de cómo operar barcos, desde pequeño vivía en la playa. Me convertí en el capitán de barco a los 19 años, haciendo operaciones violentas en contra del régimen, no de terrorismo, pero sí de atacar objetivos tácticos, bases navales, plantas eléctricas, tanques del petróleo o para hacer infiltración en Cuba”, describe sus comienzos en la oposición castrista. Durante esos días, cuándo Santiago escapaba de Cuba, unos amigos de su padre robaron un yate llamado “Alisan” que le fue confiscado a su padre por la dictadura y lo llevaron a Miami. Este navío fue utilizado en la primera incursión armada en contra de los Castros en 1960. “La expedición fue exterminada rápidamente, 8 o 10 hombres de la tripulación fueron fusilados, el resto fue condenado a 30 años en la prisión”, describe Santiago, quien está y ha estado comprometido con el desafío político, económico y militar de la oposición anticastrista.

Bahía de Cochinos

El fracaso de la misión de combate en el yate Alisan no fue el único. Un quebranto mayor y más significativo ocurrió en abril 1961 en la invasión a la Bahía de Cochinos[2]. En la operación, conocida también como invasión a la playa Girón, financiada por el Gobierno de los Estados Unidos de América, donde participaron los exiliados cubanos que fueron entrenados por la CIA, con el propósito de derrocar al líder cubano Fidel Castro. El padre de Santiago Álvarez participó en la “Brigada de Asalto 2506”[3], junto con otros exiliados cubanos de fuertes sentimientos anticastristas, otros ex- oficiales del régimen Batista, otros demócratas anticomunistas, y un sin número de patriotas. El padre de Santiago capitaneó uno de los cinco barcos que desembarcaron en playa Girón. “Mi padre tuvo mucha suerte, logró transportar a todos los hombres a la bahía, y regresar. De un total de cinco barcos hundieron a uno y dañaron a tres”, relata. Santiago Álvarez participó en la “Crisis de octubre”[4], mejor conocida como la “Crisis de los misiles” o la “Crisis del Caribe” en octubre de 1962, en ella casi perdió la vida al hundirse el navío que capitaneaba, fue así como la tripulación tuvo que buscar ayuda en la costa cubana, al quedarse sin comida y con una exigua cantidad de agua. Gracias al auxilio de sus coterráneos locales logró sobrevivir y en compañía de la tripulación regresó a Key West, Miami. Dos años después, en 1964, Santiago colaboró en otra operación militar con el propósito de extraditar a dos agentes infiltrados en Cuba, uno era telegrafista, otro era experto en la infraestructura de la zona de Pinar del Río, dónde estaban ubicados. “Nos mandaron un mensaje que tenían muchos problemas que teníamos que sacarlos, pero no sabíamos si estaban presos o no. Decidimos ir a la operación. Llegando a la costa de Cuba registramos movimiento en los radares. Se acercaron, vimos que hubo tres barcos pequeños, camuflados como barcos pesqueros. El capitán nos advirtió: ‘¡Si los cogen, los fusilan, acuérdense eso siempre’!”, recuerda Santiago. Los navíos del régimen cubano hendieron la trayectoria de la embarcación de Santiago, Santiago empezó el ataque con la ametralladora, mientras tanto la segunda embarcación de compañeros anticastristas rescató a los dos infiltrados anticomunistas. De la nada surgió un avión del ejército cubano y bombardeó sin clemencia a los navíos de exiliados. “Primera vez en mi vida me tiraron bombas”, admite Santiago y, aunque lograron escapar, esta experiencia lo impactó profundamente a Santiago.

Soy patriota cubano

Santiago ha dedicado toda su vida a la lucha anticastrista y por la democracia en Cuba. Nunca aceptó la nacionalidad de los Estados Unidos de América: “Yo nunca tomé la ciudadanía americana, yo siempre soy ciudadano cubano”, acota. En Miami estudió maestría en ingeniería, estableció una empresa de desarrollo urbano y logró generar considerable fortuna con la que financió y apoya a las organizaciones militares y cívicas tanto en Miami, como en Cuba. Es pionero y fundador de la “Fundación de Rescate Jurídico” y colaborador de la organización “Comandos L”[5], liderada por Antonio Cuenca, quien también estableció la organización anticastrista “Alpha 66”[6]. Santiago organizó varias operaciones de infiltración en Cuba: “Después del fracaso en la playa Girón entré a la isla solamente dos veces, una vez cuando hundieron nuestros barcos, segunda vez cuando ayudaba a descargar material que llevamos a Cuba. Antes de la playa Girón entré mínimo veinte veces, pero luego organizaba las operaciones por mi cuenta”, delimita. Propició una mayor cantidad de actividades anticastristas entre los años 1963 y 1965. “En esa época realizamos más desembarcaciones en Cuba. Atacamos en el puerto de Casilda los cepos de petróleo, los destruimos. Fue el combate más grande que hubo en Cuba después de la ‘Bahía de Cochinos’”, enfatiza. Santiago adquirió un barco llamado “Santrina” y viajó por todo el Caribe, no lo intimidó ser perseguido por la agencia cubana castrista de aviación. “El barco tenía un espacio de carga, para meter dentro un jeepy. Pudimos hacer viajes largos y siempre llevamos mi jeepy, lo bajaba en cualquier puerto y podía viajar libremente. Usamos este barco varias veces también para ayudar a las víctimas de huracano en las Bahamas y el Caribe, por eso tenemos tantos amigos, que nos cuidan y protegen cuando nos persiguen los castristas”, relata Santiago.

Lucha no armada

Con el objeto de enmarcar el apoyo económico de Santiago Álvarez, brindado a la lucha anticastrista, se cita que tan sólo durante el año 2004 apuntaló financieramente a los grupos no armados y pacíficos, por una cantidad aproximada de 5,000 USD mensuales. “En los años setenta la situación cambió. Siempre he estado abierto a toda la política que lleve a cambiar la dictadura cubana. En principio no estaba de acuerdo con la lucha que tenían los opositores en Cuba, no en contra, pero no de acuerdo. No compartía la posición, aunque en los años ochenta empecé a ayudarlos económicamente. Cambió mi manera de pensar, aunque nunca descarté la lucha armada si lo hubiera sido necesaria”, explica Santiago la involución social en la manera de la manera de contender por la restitución de los valores democráticos en Cuba. “Estamos trayendo 40 civilistas a Miami cada mes, mitad de ellos no son opositores, nunca han estado en oposición, ni en manifestaciones, ni presos, pero todos queremos libertad para Cuba, esto queremos conseguir, unir a la disidencia con la sociedad civil. Les proporcionamos entrenamiento de redes sociales, de tácticas que fueron exitosas en la lucha en contra del comunismo. Tenemos abogados que muestran a los opositores cómo defenderse, nosotros los financiamos,” declara y cierra su testimonio con determinación: “Cuba se va a cambiar solamente cuando la población se rebelde en una manera pacífica pero incesante”.

 

[1] La Revolución Cubana surgió en los años cincuenta y significó derrota del Gobierno de Fulgencio Batista y comienzo del Gobierno comunista de Fidel Castro el 1 de enero 1959. Más información aquí: https://mihistoriauniversal.com/edad-contemporanea/revolucion-cubana/

[2] Intervención en Bahía de Cochinos fue una operación militar en la que tropas de cubanos exiliados, apoyados por el gobierno de Estados Unidos, invadieron Cuba en abril de 1961, para intentar crear una cabeza de playa, formar un gobierno provisional que reemplazara al de Fidel Castro y buscar el apoyo de la Organización de los Estados Americanos y el reconocimiento de la comunidad internacional. Más información: https://web.archive.org/web/20041225072942/http://www.pt.org.uy/textos/temas/giron.htm

[3] La “Brigada de Asalto 2506” es el nombre dado a un grupo de combatientes exiliados cubanos anticastristas entrenado y equipado por la CIA y formado en 1960 para intentar derrocar al régimen de Fidel Castro. Más información: https://www.cope.es/actualidad/sociedad/historia/noticias/brigada-asalto-2506-batallon-que-protagonizo-invasion-fallida-cuba-1961-20210416_1236843

[4] “Crisis de octubre” el conflicto entre los Estados Unidos, la Unión Soviética y Cuba en octubre de 1962, generado a raíz del descubrimiento por parte de Estados Unidos de

 bases de misiles nucleares de alcance medio de origen soviéticos en la isla cubana. Más información: https://web.archive.org/web/20121026120650/http://www.cartas.org.ar/Publicadas/La%20crisis%20de%20los%20misiles/pub-cas-aaa.html

[5] “Comandos L” es un grupo, por algunos apuntado como organización terrorista integrada por emigrantes de origen cubano. Se forma a inicios de los años 1960 con algunos miembros fundadores de Alpha-66. El principal cabecilla desde su creación fue Antonio Cuesta del Valle, c/p Tony.

[6] “Alpha 66” es una organización paramilitar anticastrista que opera en el sureste de los Estados Unidos.2​ El grupo fue formado originalmente por exiliados cubanos a principios de la década de 1960. Más información: https://elpais.com/diario/1993/11/08/internacional/752713214_850215.html

 

Česká verze:

Byl to bombardér. Zpočátku létal nad lodí poměrně nízko. Muži na palubě však zaujali palebné pozice a letadlo se vzdálilo z dostřelu. Doufali, že po nich jen pátrá, že nezaútočí a že nepřivolá kubánské stíhačky. Kuba už měla ve výzbroji ruské letouny MIG 19 a MIG 21. To by byl jejich konec. Kdykoliv letadlo kleslo dolů, sledovali jeho dráhu kulometem. Takhle nalétávalo na loď několik hodin. Kolem čtvrté odpoledne několikrát přelétlo ve větší výšce. Nedovolili mu slétnout níž. Pak začalo shazovat bomby. Padaly dost blízko a při těch explozích dunělo hliníkové tělo lodě jako buben. Bylo to poprvé v Santiagově životě, kdy na něj někdo házel bomby.

Evakuace pod palbou

Odbojové skupině Santiaga Álvareza se podařilo získat na Kubě dva muže. Říkalo se tomu infiltrace. Ti muži působili v nejzápadnější provincii ostrova Pinar del Rio. Jeden byl telegrafista, druhý znal podrobně celou oblast a její infrastrukturu. Vybíral vhodné cíle, na něž mohli kubánští emigranti ze svých lodí zaútočit.

„Dostali jsme od nich zprávu, že mají problémy a že je musíme dostat pryč. Naše výzvědná služba však nevěděla, jestli jsou na svobodě, nebo v rukou státní bezpečnosti,“ vypráví Santiago Álvarez. Koncem roku 1964 byl velitelem jednoho z útočných člunů, které měl kubánský zahraniční odboj k dispozici. „Náš velitel plukovník Carsio nám proto nemohl dát rozkaz k akci. Promluvili jsme si se svými muži a jednohlasně rozhodli, že do té operace půjdeme.“

Záchranná skupina vyrazila na dvou člunech. Když se přibližovali ke kubánskému pobřeží, zachytili zvýšenou radarovou aktivitu a postupně spatřili tři neznámá plavidla. Vypadala jako rybářské lodě. Muži, které měli z Kuby evakuovat, čekali nedaleko na jednoduchém voru. Jenže lodě maskované za rybáře vstoupily odbojářům do cesty. Santiagův člun začal pálit z kulometu a druhému člunu se podařilo muže z voru vytáhnout na palubu.

Kubánci však byli dobře připraveni. Vzápětí se objevily vrtulníky a další lodě. Museli proto vyrazit k jihu. Tam už ovšem čekala válečná loď i další vrtulníky. Změnili směr, přiblížili se k pobřeží a pluli velmi pomalu, aby je zpěněná voda za lodí neprozradila. Zamířili směrem k Mexiku, k Yucatanskému poloostrovu, zatímco Kubánci je pořád hledali.

Pak se objevil ten bombardér a začal sypat pumy. Zmizel, ale muži na útočných člunech se stále obávali toho nejhoršího. Čekali totiž, že přiletí stíhačky. Ale nepřiletěly. „Zřejmě jsme už byli moc daleko a Kubánci měli strach, že když tam vyšlou bojová letadla, mohla by zasáhnout mexické i americké vzdušné síly.“

Do exilu

Santiago Álvarez přišel na svět 1. prosince 1941 v Havaně. Rodina byla vždy politicky velmi angažovaná. Dědeček byl Španěl, který přijel na Kubu v šestnácti letech. V letech 1895 až 1898 bojoval v kubánsko-španělské válce za nezávislost ostrova. V kubánské osvobozenecké armádě dosáhl hodnosti plukovníka a za peníze, které vydělal obchodováním, zakoupil po válce usedlost v provincii Matanzas, kde založil rodinu.

Jeden z jeho synů, Santiagův otec, se stal později v oblasti Matanzas guvernérem. Byl senátorem, několikrát působil ve funkci tajemníka prezidentské kanceláře. Když se pod zástěrkou revoluce stala z Kuby totalitní diktatura v čele s Fidelem Castrem, celá rodina se z ostrova vystěhovala. Santiago odešel v osmnácti letech jako poslední. Setkal se s otcem v Mexiku, odkud se společně přestěhovali do Spojených států.

„V devatenácti jsem se stal námořním kapitánem a účastnil se ozbrojených operací proti Fidelu Castrovi a jeho režimu. Nejednalo se o teroristické akce. Byly to ozbrojené útoky na taktické cíle. Radarové základny, elektrárny, zásobníky nafty. Pokoušeli jsme se také infiltrovat mezi lidi na Kubě,“ vypráví Santiago Álvarez.

Někdy v té době se přátelům Santiagova otce podařilo ukořistit na Kubě jachtu, jež mu patřila a kterou komunistická vláda zabavila, a připlout s ní na Miami. Ve svých začátcích na Miami Santiago s otcem na té jachtě bydleli. Jmenovala se Alisan a otec ji v roce 1960 poskytl k prvnímu ozbrojenému výpadu proti Castrům. Operace však byla poměrně rychle rozdrcena. Polovina jejích účastníků, asi osm až deset lidí, byla popravena. Zbytek strávil mnoho let ve vězení.

V zátoce Sviní

Neúspěch bojové mise jachty Alisan byl však jen předzvěstí mnohem většího fiaska, které do světových dějin vstoupilo jako invaze v zátoce Sviní. Jednotky kubánských exulantů, vycvičených instruktory CIA, které se po Castrově revoluci zformovaly ve Spojených státech, se během ní měly vylodit na Kubě.

„Záměr byl takový, že měli být připraveni na omezenou operaci, při níž získají a udrží část území dostatečně dlouho, než dorazí členové prozatímní, anticastrovské vlády. Takové ‚vládě‘ se okamžitě dostane uznání od Spojených států a jejich spojenců a USA se budou moci otevřeně přihlásit k její podpoře,“ popisuje plány invaze z roku 1962 britský novinář a historik Richard Gott v knize Nové dějiny Kuby.

Zátoka Sviní leží na jižní straně ostrova, na západě má spojení s Trinidadem a směrem na východ se Ciénaga de Zapata, což je nejrozsáhlejší mokřina v Karibiku. Historik Gott uvádí, že Američané nic netušili o značné rozvojové pomoci, kterou revoluční vláda nedávno směrovala právě do této oblasti. Byly vybudovány nové přístupové cesty, jež vedly přes bažiny až ke skromnému turistickému středisku na pláži Girón. Zátoka Sviní se tedy mohla jevit vzdálená a nepřístupná, ale už tomu tak nebylo.

Invaze začala 17. dubna 1961. Jedna skupina exulantů připlula k pláži Girón na východním okraji zátoky Sviní, druhá se vylodila na pláži Larga, kde potom probíhaly nejtvrdší boje. „Bylo zabito 160 kubánských obránců, ale konečné vyústění bylo víceméně patrné od počátku. Invaze byla potlačena v průběhu dvou dnů,“ píše Richard Gott. „Z celkového počtu 1500 exulantů, kteří se jí zúčastnili, více než sto zahynulo a 1200 bylo zajato. Pouze pět důstojníků bylo popraveno a devět dalších odsouzeno na 30 let vězení.“

Většina uvězněných zůstávala nadále zadržována na Kubě v očekávání přesunu do USA. Castro do Washingtonu vydal nabídku, že by mohli být vyměněni za 500 traktorů. Takovou nabídku však nebyl Washington ochoten strávit a jednání se protáhla na více než rok. V prosinci 1962 byli vězňové přece jen vyměněni. Nikoli však za traktory, nýbrž za potraviny a léky v hodnotě 53 milionů dolarů.

„Můj otec byl tenkrát u pláže Girón. Účastnil se expedice do zátoky Sviní jako velitel transportních lodí a měl obrovské štěstí,“ vypráví Santiago Álvarez v květnu 2017 na Miami dokumentaristům Post Bellum. „Nejenže tam se svou lodí převezl všechny muže a zbraně, ale především se mu odtamtud podařilo vyváznout bez zranění. Z pěti lodí, které tam byly vyslány, jednu potopili a ostatní byly vážně poškozeny, mému otci a jeho lodi se však nic nestalo.“

Navždy Kubáncem

Boji za osvobození své vlasti od komunistické diktatury zasvětil Santiago celý svůj exilový život. Nikdy nepožádal o americké občanství, vždy chtěl a stále chce zůstat Kubáncem se vším všudy. Jeho odbojová činnost měla tři základní podoby. Na vyzbrojených člunech a lodích likvidoval se svými komandy strategické cíle na Kubě, aby oslabil Castrovo hospodářství i armádu. Mnoho vlastních finančních prostředků věnoval na podporu disidentského hnutí, které exulanti podporovali tak tím, že na ostrov vysílali své lidi se speciálními úkoly.

„Infiltračních akcí jsem se zúčastnil mnohokrát. Na pevninu jsem ale vystoupil jen dvakrát. Jednou, když potopili naše čluny. Podruhé, když jsem pomáhal vyložit věci, které jsem tam vezl. Před zátokou Sviní to bylo asi tak dvacetkrát. Pak jsme tyto akce podnikali na vlastní pěst,“ vypráví Santiago.

„Nejvíc jsme ale režimu škodili bojovými operacemi v letech 1963 až 1965. Nejdůležitější akci jsme provedli v přístavu Casilda. Byly tam obrovské zásobníky nafty. Na ty jsme zaútočili a po zátoce Sviní to byla největší námořní bitva na Kubě,“ vzpomíná. „Ty nádrže jsme zničili. Kubánci nás tam očekávali, ale nebylo to proto, že by dostali nějakou hlášku. V té době už totiž byli dobře vyzbrojeni. Čekali nás na čtyřech místech s protiletadlovými kanony, mimochodem československé výroby. Začali pálit ze čtyř míst, ale ani jednou nás nezasáhli.“

Ve Spojených začal Santiago Álvarez také studovat. Stal se stavebním inženýrem, založil stavební firmu a vydělal pěkné peníze. Tak mohl podporovat boj za svobodnou Kubu rovněž ekonomicky. „Koupil jsem loď. Jmenovala se Santrina a umožnila mi svobodný pohyb po celém Karibiku.“

Loď, která původně sloužila pro lov krevet, zrekonstruoval tak, aby v ní vznikl nákladový prostor, do něhož se vešel džíp. Díky tomu mohl přijet do jakéhokoli malého přístavu, kde nebyla celnice a počítače, vyjet s džípem ven a svobodně se pohybovat. „Několikrát jsme pomáhali zachraňovat oběti hurikánů řádících v karibské oblasti, zejména na Bahamských ostrovech. Proto tam máme spoustu přátel, kteří se o nás vždycky postarali, skrývali nás a i jinak nám v našem boji pomáhali,“ vypráví Santiago.

Sblížit lid s disentem

V roce 2004 už více než polovinu své finanční pomoci věnoval neozbrojeným skupinám na Kubě. Obnášelo to více než pět tisíc dolarů měsíčně. V roce 2017 se Santiagova organizace věnuje výhradně jednomu projektu. Pomáhá nejrůznějším disidentům. Každé dva tři měsíce vozí z Kuby na Miami skupinu dvaceti třiceti lidí. Učí je, jak používat sociální sítě, pořádají kurzy rétoriky, seznamují s úspěšnými taktikami, které používala opozice v zemích za železnou oponou.

„Vysvětlujeme jim, jakých chyb se dopustili na začátku boje, ale i po převzetí moci. Upřímně si přejeme, aby na Kubě zavládla opravdová demokracie. Poskytujeme těmto lidem literaturu o dělbě moci v demokratických vládách. Zprostředkováváme jim setkání s úředníky demokratických vlád, kteří je seznamují s fungováním daňového systému ve svých zemích. Vysvětlujeme jim, že i v rámci komunistické diktatury existují určité slabiny, jichž můžeme využít a dostat komunisty před soud a usvědčit je z nejrůznějších zločinů a šaškáren. Máme také právníky, kteří na Kubě nemohou vykonávat svou profesi a kteří tam disidenty učí, jak se mohou bránit, a my je za to platíme. Všichni tito lidé si přejí, aby na Kubě byla svoboda. A právě o to nám jde: sblížit kubánský lid s disentem.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memoria de la Nación Cubana / Memory of the Cuban Nation

  • Witness story in project Memoria de la Nación Cubana / Memory of the Cuban Nation (Tomáš Netočný)