photo: Archiv pamětníka
Download image
Download image
Jari Vassinger
* 1946
Political prisoner, Germany, A 1948 – 1989 emigrant/refugee, Illegal border crossing, Political prisoner after 1968 in Czechoslovakia, Anti-communist rebel, Examinee of the State Secret Police – enemy person, Artists
9.11.1989 - The fall of the Berlin Wall, 1989 - The fall of the iron curtain, 5. 1. - 21. 8. 1968 - The Prague Spring, 31. 12. 1992 Dissolution of Czechoslovakia, 17. 11. - 29. 12. 1989 - The Velvet Revolution in Czechoslovakia, 16. 1. 1969 – Jan Palach´s self-immolation , 3.10.1990 - Reunification of Germany
-
„Zmlátili mě. No to bylo tak. Pryčny jsme směli mít jen na noc, a když jsme je měli ráno odevzdávat, tak já jsem to nechtěl. Říkal jsem, že si to tam nechám. Za to mě začali mlátit, že jsem nakonec musel tu pryčnu odnést. Byly tam hrozné poměry i v tom normálním vězení. Bachaři věděli, že vězni pašují drogy ‚klepky‘, a prohledávali nás tak, že jsme museli přijít na ‚apelplac‘ a tam jsme se museli svléknout do naha a tam nás prohlíželi. Vězni byli někteří tak vychytralí, že to pašovali ve střevech, takže jsme museli do naha a dřepnout, aby bylo vidět, jestli z nás nevyjde ampule s drogou. Bylo to i v zimě, takže jsme tam třeba stáli dvě hodiny na mrazu, nazí s bosýma nohama. To bylo také těžké. Slyšel jsem, že v dírách mlátili lidi, mě ne, až na to jedno, ale některé mlátili až do bezvědomí. Byl tam jeden vězeň, který se snažil utéct, a na útěkářích si pošmákli tak, že nemohli chodit.“
-
„Vážil jsem 46 kilo, byl jsem kost a kůže. Ale ty vředy byly nejhorší – nemohl jsem jíst normální stravu. A psychicky jsem na tom byl špatně. Stačilo, abych viděl uniformu policisty, a začal jsem se třást po celém těle, jako kdybych měl epileptický záchvat. A dodneška na to trpím. To se nedalo vyléčit. Vředy mi vyléčili, ale ta psychika, to mě dodnes trápí. To se nedalo vyléčit.“
-
„Zavřeli mě ještě do takzvaného zostřeného vězení – my jsme tomu říkali ‚díra‘. To bylo vězení ve vězení. To je tak strašné, že tam byla jen betonová kobka. Nebylo tam nic, jen díra. Ani pryčny. Tam jsme nesměli vůbec nic dělat. Ani zpívat, ani mluvit, nic. Jen chodit celý den. Večer jsme si mohli donést pryčny a na nich spát. Nebylo tam žádné topení, nic. Tam jsme mrzli, na podzim a v zimě. Já tam byl 45 [dní] před Vánoci. Napřed jsem tam měl být jen patnáct dní, ale to jim bylo málo, a tak mi to navýšili. Odůvodnili to tak, že jsem poškodil socialistický majetek. A to sice tím, že se svým spoluvězněm jsme hráli šachy, abychom se nezbláznili.“
-
„To bylo vůbec nejhorší. Říkal jsem si a my ostatní jsme říkali, dobře, my jsme tedy proti tomu něco dělali, vyvíjeli jsme nějakou činnost. Ale naši rodiče byli naprosto nevinní. Vůbec nic o tom, co děláme, nevěděli. Přesto byli potrestáni také. Protože komunistům nestačilo potrestat jenom nás, ale potrestali i rodiče. Například rodiče Pavla Majkuse byli potrestáni – jeho otec byl profesor na gymnáziu, jeho matka učitelka. Oba byli vyhozeni ze školy. Paní Majkusová říkala: ‚Když mě vyhodili, tak řekli: nesmíte učit děti, protože jste nevychovala svého syna v socialistickém duchu, tak nemáte právo učit děti.‘ Otec Karla Žižky byl důstojník, major. Toho vyhodili z armády a pak dělal obsluhu na čerpací stanici. Zničili celé rodiny, nejen nás. Také příbuzné. Sestry a bratry vyhodili ze škol.“
- Full recordings
Full recordings are available only for logged users.