Helena Svobodová

* 1951

  • „Státní hranice se určitě uzavřela krátce po válce. Udělal se tam takový ten vojenský újezd, vojenské zakázané pásmo, a ten byl ve vzdálenosti tři kilometry, dva tři kilometry od státní hranice. Tam se nesmělo. Bylo to střežené. Ještě bezprostředně po válce se trošičku ty pašíři snažili, ale pak to tedy padlo. Ta hranice mezi Československem a Německou demokratickou republikou, tak ta byla střežena jenom vojensky. Byly tam patníky, byl tam třeba ostnatý drát na hranici toho vojenského pásma, ale česko-polská hranice, tam byl rozoraný dvouapůlmetrový pruh. Střežili to především polští vojáci a naše cizinecká policie a byly tam strážní věže. Dokonce i uprostřed Oldřichova na Hranicích stála strážní věž. To vojenské pásmo s Německou demokratickou republikou bylo až do roku 1961, zkrátka do té doby, než postavili berlínskou zeď. Když byla dokončena berlínská zeď, tak bylo tohle vojenské pásmo zrušeno a my jsme mohli až na hranice. Kontrolovala to naše cizinecká policie a policie z NDR. Takové ty perličky. Hrádečtí horolezci, jonsdorfští horolezci přes les dokázali přejít na skály tam i tam. Pak už to s tím Německem bylo takové přátelštější. Ale ta polská hranice byla takhle úporně střežená až do roku 1989.“

  • „Jak jsem už říkala, moje maminka se narodila 21. srpna. My měli takový rodinný zvyk, že jsme vždycky ta oslavy měli den nebo půlden předem. Tak tedy máme tu malou rodinnou oslavu, pak byla puštěná televize a vzpomínám si, že dávali film Řeka čaruje. Najednou mamka zpozorněla a říká: ‚Já slyším tanky.‘ My říkali: ‚Prosím tě, neblázni. Jsou žně. Ty motory v kombajnech jsou úplně stejné.‘ A ona: ‚Ne. To mi nevymluvíte. Já slyším tanky. Já si ten zvuk pamatuju z pětačtyřicátého.‘ Tak jsme šli až na ulici. Šli jsme tedy poslouchat. Byl to tedy řádný rachot, ale ono se v té době tak nějak říkalo, že má být vojenské cvičení Varšavské smlouvy. Říkali jsme: ‚No jo, máš pravdu. Tanky to určitě budou, ale když říkali, že má být cvičení, tak armády se zásadně přesouvají v noci.‘ No jo, ale kolem páté nebo ještě o půlnoci, jak bílá paní, to mamce nedalo a říká: ‚Já je teď slyším už zase na Liberecké.‘ Říkali jsme: ‚Mami, prosím tě, spi, no tak, samozřejmě, musí nějakou formou přejet.‘ Ráno v pět nás táta vzbudil, že jsme obsazeni.“

  • „Děda, ten pracoval stále v té firmě u pana Behra. Babička byla ženou v domácnosti. Všichni ti mladí, takoví ti adolescenti, měli povinnost nastoupit do takzvaného arbeitsdienst, pracovní služby. Bylo to tedy nějak na šest měsíců. Maminka byla někde u Trnovan, u Ústí nad Labem. Byli vždycky přiřazeni k nějakému sedlákovi nebo na nějaké práce. Střídalo se to, nebyli celou dobu u jednoho. Maminka na to vzpomíná, že tím, že byla už vyučená jako dámská krejčová, tak ona na tom statku většinou nebyla u těch zvířat, ale selka ji nechala šít, něco vyspravit a podobně. Ona ten arbeitsdienst absolvovala ve dvou cyklech. Byla dva půlroky takhle někde kolem toho Ústí a pak, když jí skončila ta služba, tak byla vlastně taky nasazena v bývalém Totexu v Chrastavě, kdy ta továrna byla jako všechny v okolí převedena na válečnou výrobu, a měla tam jeden hrozný zážitek, protože v sousedství v Bílém Kostele byl lágr, kde byly vězněny Židovky a maminka pracovala jako kreslička v konstrukci a ti chlapi, kteří tam byli, tak byli většinou lužičtí Srbové. Ještě třeba váleční invalidé nebo zranění. Jednoho dne ten šéf konstrukce řekl mamince, aby si vzala nějaké papíry a šla s ním. Vedl ji do toho provozu, kde ty nešťastnice byly zaměstnány, a on říká: ‚Jen se dívejte, nic neříkejte, nijak nereagujte, ale pamatujte si.’ To byl pro ni otřesný zážitek, protože byly vyhublé, ostříhané dohola, s krabicemi na nohou místo bot. Strašné.“

  • Full recordings
  • 1

    ED Liberec, 26.09.2023

    (audio)
    duration: 01:26:10
Full recordings are available only for logged users.

Mamka stála u okna a říkala, že slyší tanky. My jsme mysleli, že jedou kombajny

Helena Svobodová v roce 1974
Helena Svobodová v roce 1974
photo: Archiv pamětníka

Helena Svobodová se narodila 5. února 1951 v příhraničním městě Hrádek nad Nisou, na česko-německo-polském trojmezí. Její tatínek Ladislav Řežáb pocházel z Jílovic v jižních Čechách a celou druhou světovou válku prožil v nuceném nasazení v Německu a Rakousku. Ke konci války, v roce 1945, uprchl z rakouského Lince a dostal se až za rodinou do Hrádku nad Nisou. Maminka Margit Řežábová z tohoto města pocházela, její česko-německá rodina tam žila několik generací. Po druhé světové válce a po nuceném odsunu německého obyvatelstva byla mezi Československem a Německou demokratickou republikou zřízena přísně střežená státní hranice, jejíž význam mírně polevil po dokončení berlínské zdi v roce 1961. Hranice s Polskem ovšem zůstala vojensky střežena až do roku 1989. Helena Svobodová vystudovala Střední průmyslovou školu v Liberci a pracovala v hrádeckém gumárenském podniku Vulkan, v liberecké automobilce LIAZ a jako vychovatelka na internátní škole. Jako sedmnáctiletá prožila ve svém rodišti příchod armád Varšavské smlouvy při invazi do Československa 21. srpna 1968. V době rozhovoru v roce 2023 žila v Hrádku nad Nisou. Pamětnici jsme mohli natočit díky podpoře z města Hrádek nad Nisou.