The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumír Švestka (* 1946)

• born on 18th February 1946 in Teplice

• grew up on a farm in Jistebnice

• in 1957 the family joined the local JZD

• in 1964 he became a blacksmith

• in 1967 he joined Metrostav and moved to Prague

• in 1968 he joined the resistance against the occupation of Czechoslovakia

• in 1974 he married Vladislava, a medic

• in 1992 he set up a trade and worked as a blacksmith

• in 2024 he lived in Prague

Bohumír Švestka si zvykl už v raném dětství na tvrdou práci. Už jako předškolní dítě v 50. letech pomáhal rodičům obhospodařovat půdu v takzvaném nuceném nájmu, který jim přidělil komunistický režim. Disciplínu získal také během učení na internátu a později se z něj stal kovář. Naučil se tak nespoléhat na ostatní a všechno, o co v životě usiloval, si důsledně odpracovat.

Dávky za pět hektarů navíc

Bohumír Švestka se narodil v únoru 1946 v Teplicích. Matka Marie pocházela ze selské rodiny. Potom, co prodělala mrtvici, nepracovala, ale starala se doma o rodinu. Otec Bohumír byl rolníkem a přednášel na Vysoké škole zemědělské v Táboře. Rodina během války bydlela v Jistebnici u Tábora. Do Teplic se stěhovala jen na krátké období po skončení války. Během něj otec pronajímal dům v Jistebnici, aby zajistil rodině příjem. Nakonec se ale Švestkovi v roce 1948 do domu vrátili. V Jistebnici vyrůstal Bohumír Švestka se čtyřmi staršími sourozenci, na statku s nimi bydlel i dědeček.

Po komunistickém převratu začala v zemi vlna kolektivizace zemědělství. Ta se nevyhnula ani rodině pamětníka. V roce 1953 dostal jeho otec nabídku vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). Protože i přes nátlak odmítl, nařídili mu komunisté tzv. nucený nájem. „My jsme měli vlastních sedm hektarů a přidali nám pět hektarů obdělávat. Nikdo se vás neptal, jestli máte potahy, stroje. Ale pakliže jste neodevzdali dávky, tak za to byly sankce,“ vzpomíná Bohumír Švestka na náročné období v životě rodiny. „Naši to nemohli zvládnout, ty dávky byly veliké, likvidační.“ Kvůli tomu se ocitli manželé Švestkovi v tísnivé finanční situaci. Starší synové byli v té době na vojně, takže s odevzdáváním povinných dávek musel pomáhat i šestiletý Bohumír, který právě nastoupil do školy.

V kontrastu s prací doma byl pro něj čas strávený ve škole zábavou. Podle svých vzpomínek byl konfliktní, ale zvídavé dítě. „Já jsem byl takový rváč, nenechal jsem si nic líbit,“ vypráví. „Učitelé mě měli rádi, protože jsem měl na ten věk širší znalosti.“ Nejvíce ho bavila literatura a malování. JZD v Jistebnici nakonec komunisté kvůli protestům místních založili až v roce 1957 a Švestkovi se k němu nakonec také připojili. „Pro mě se to změnilo v tom,“ líčí pamětník svůj dětský pohled na tento zvrat, „že už jsem nemusel denně chodit s dobytkem pást a měl jsem více volna.“ 

Na intru jako na vojně

Po ukončení osmé třídy chtěl jít Bohumír Švestka na keramickou školu v Bechyni. Nepřijali ho tam a nakonec neuspěl ani s přihláškou na učňovský obor kovář. Na radu přátel tedy nastoupil do oboru pěstitelství a chovatelství v Soběslavi. Po roce se opět pokusil složit přijímací zkoušku na kovářství a tentokrát uspěl. Přestěhoval se proto na internát do Hněvkovic nedaleko Týna nad Vltavou. „Tam jsme měli režim jako na vojně,“ komentuje život na internátu. „My jsme ráno měli budíček a za pět minut nástup na rozcvičku na nádvoří.“ Potom studenty čekala studená sprcha a pak už školní povinnosti. Odpoledne společně uklízeli a udržovali prostory školy. Kromě toho ale měli čas i na sport a zábavu. Bohumír Švestka se proto zapojil například do divadelního souboru, který na škole fungoval. Hodně času trávil také četbou v místní knihovně. 

Školu dokončil v roce 1964. Jeho cesta k výučnímu listu ale nebyla jednoduchá. Krátce před zkouškami se zranil. „Já jsem dělal řecko-římský zápas a měl jsem úraz.“ Nakonec se ze zranění rozvinul poměrně těžký zánět kostní dřeně a Bohumír Švestka musel do nemocnice v Českých Budějovicích. „Z té nemocnice mě pustili na dva dny, dali mi prášky s sebou,“ líčí. „A dva dny jsem byl na zkouškách a pak jsem se vrátil zase do nemocnice si lehnout.“ Přes všechny peripetie se mu nakonec podařilo povinnosti nutné k absolvování oboru zvládnout.

Havárie čerpadel 1969?

Po vyučení nastoupil Bohumír Švestka jako kovář do jistebnického JZD. Myšlenky na studium ho ale neopouštěly. „Škola mi doporučila, abych si udělal dvouletou nástavbu, že bych měl potom úplné středoškolské vzdělání. Ale to narazilo, protože my jsme nebyli dobře zapsaní u strany.“ Představenstvo JZD mu denní studium v Českých Budějovicích zakázalo. Bohumír Švestka se rozhodnutí sice podřídil a nastoupil na studium dálkově, ale rozhodl se, že při první příležitosti z práce odejde jinam. To se mu splnilo v říjnu roku 1967, kdy nastoupil do Metrostavu v Praze a jako kovář, údržbář a svářeč se podílel na stavbě metra.

V srpnu 1968, když přijely do Československa tanky pěti armád Varšavské smlouvy, aby zastavily tzv. kontrarevoluci v zemi, byl Bohumír Švestka v Praze. Jednadvacátého ráno se chystal do práce. „Nevěděl jsem, že se něco děje. Dělali jsme od šesti,“ líčí. Pamatuje si, že všude po městě byla spousta lidí. „Přišel jsem do práce a tam nám bylo řečeno, že se dnes pracovat nebude. Tak jsme to tam chvíli probírali.“ Potom se vydal pamětník do obchodu s potravinami a nakoupil zásoby jídla. Následně se vydal s kolegou z práce do ulic podívat se, co se děje. Viděl pobíhající lidi, barikády, které lidé stavěli. „Měl jsem z toho takový tísnivý pocit.“

Přesně o rok později, na první výročí okupace, byla metropole opět středem protestů Čechoslováků proti okupačním vojskům. Bohumír Švestka vyrazil demonstrovat na Václavské náměstí. Na prostranství bylo hodně lidí. „Na rampě před Národním muzeem jsme měli takovou šachtu.“ Nemohl se mezi takovým množstvím lidí prodrat na náměstí. „Okolo byl kordon a nikoho tam nepouštěli,“ popisuje. „Já jsem byl drzý, šel jsem a řekl jsem, že tam musím jít, že je tam havárie čerpadel.“ Nejprve ho policisté nechtěli pustit, ale nakonec svolili, protože Bohumír Švestka naléhal, že v prostoru budoucího metra hoří. Díky tomu se dostal do prostoru, odkud měl výhled na celé prostranství a mohl sledovat, jak se situace vyvíjí.

Dům na Zbraslavi

V dubnu roku 1974 se v Praze otevírala první linka metra. Tou dobou už ale Bohumír Švestka v Metrostavu nepracoval. Měsíc předtím změnil práci a nastoupil do Vodních staveb jako technik. O několik měsíců později, v září téhož roku se oženil s medičkou Vladislavou, se kterou chodil čtvrtým rokem. Po svatbě bydleli nějakou dobu u rodičů, potom se přestěhovali na Zbraslav. V domě, kam se nastěhovali, bydlela v přízemí ještě jedna paní. Na přelomu 70. a 80. let se manželům Švestkovým narodily dvě děti. Později koupili pozemek na Zbraslavi a začali budovat vlastní bydlení. 

A právě v tu chvíli je zastihla sametová revoluce. 17. listopadu ještě Bohumír Švestka nedemonstroval, plně se věnoval stavbě domu. Když už ale protirežimní nálady v zemi sílily, chodil s manželkou a dětmi protestovat na Václavské náměstí jako v závěru 60. let. Po pádu komunismu pracoval ještě nějakou dobu ve Vodních stavbách, ale v roce 1992 definitivně odešel. Potom si založil živnost a věnoval se výrobě kovových konstrukcí a kovářskému řemeslu. V době natáčení v roce 2024 už Bohumír Švestka nepracoval, byl v důchodu, ale věnoval se mimo jiné pěstování zeleniny nebo péči o dům, který v 90. letech dokončil.