The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumír Švestka (* 1946)

• narodil se 18. února v roce 1946 v Teplicích

• vyrůstal na statku v Jistebnici

• v roce 1957 rodina vstoupila do místního JZD

• v roce 1964 se vyučil kovářem

• v roce 1967 nastoupil do Metrostavu a přestěhoval se do Prahy

• v roce 1968 se zapojil do odporu proti okupaci Československa

• v roce 1974 se oženil s medičkou Vladislavou

• v roce 1992 založil živnost a pracoval jako kovář

• v roce 2024 žil v Praze

Bohumír Švestka se narodil 18. února 1946 v Teplicích. Jeho rodina sice původně pocházela z jižních Čech, kde měla také své hospodářství, ale Bohumírův tatínek se rozhodl jít za lepším a v rámci poválečného znovuosídlování pohraničí se přesunuli do Modlan u Teplic. „Vypravil se tam, prohlíd si to, vrátil se a převez tam celý hospodářství, včetně dobytka, nářadí.“ O jejich původní hospodářství zatím pečoval Bohumírův o patnáct let starší bratr.

Na novém hospodářství ale nešlo všechno tak, jak otec předpokládal. Už když se tam s rodinou přestěhoval, bylo hospodářství rozkradené. Navíc v roce 1947 bylo obrovské sucho, měl nedostatek krmiva a některá zvířata musel vybít. V roce 1948 se tak rozhodl, že se vrátí zpět do jižních Čech. Navíc ještě se stotisícovým dluhem, který pak rodina splácela až do roku 1974.

„První moje vzpomínka, co si pamatuju, je, když jsme se vrátili na to původní bydliště... Přijel tam nákladní auťák, já jsem vystoupil a šel jsem dovnitř. Tam byl vysokej pán v tmavém obleku, s bílou košilí, a to byl můj děda.“

V roce 1952 šel Bohumír poprvé do školy. „Mám z toho fotografii, na které je i maminka. Brácha mě vyfotil ve dveřích a mamince bylo tehdy padesát a můžu říct, že dneska, když se na to podívám, tak je to stařena. Ty lidi byli strašlivě udřený a ona měla navíc pět dětí.“

Když zmizeli remízky, zmizeli i ptáci. A přemnožila se mandelinka

Obživu rodině Švestků přinášelo hospodářství, které se skládalo z polí a hospodářských zvířat – měli krávy, prasata a drůbež. Všechny děti, včetně Bohumíra, tak musely doma odmala pomáhat.

 „Během roku jsem musel pást kravky, měli jsme čtyři, tak jsem měl dvě vepředu, dvě vzadu, spojený opratí. Tak jsem to držel, každý den dvě a půl hodiny.“ O prázdninách pásl Bohumír krávy už od šesti ráno, dokud nebylo horko „Pamatuju si, že jsem říkal: ‚Tati, já bych někam šel s klukama.‘ A on říkal: ‚To nejde, máme moc práce.‘“ Volno míval jen tehdy, když pršelo a nemohlo se toho venku moc dělat. Nejvíc se pak na poli pracovalo při žních, a to často až do tmy, aby se všechno stihlo, dokud přálo počasí.

Bohumír také pamatuje na akci „americký brouk“, neboli přemnožení mandelinky bramborové. To, vypráví, bylo zaviněno rozoráním mezí a scelením polí. Meze od sebe oddělovaly jednotlivá pole, vozila se na ně kamení nebo plevel, takže když pršelo, tak zadržovaly vodu. Když byly meze rozorány a pršelo, tak všechno teklo polem a voda spláchla ornici. Kromě mezí byly zničeny i remízky, ve kterých hnízdili koroptve, bažanti a jiní ptáci, kteří mandelinky vyzobávali. A když zmizely remízky, zmizeli i ptáci, kteří v nich hnízdili. „Rovnováha v přírodě funguje – proto se objevila mandelinka v obrovskejch množstvích.“

Táta se vrátil za tři dny

V 50. letech mělo být ve vesnici založeno JZD, ale samostatní hospodáři byli samozřejmě proti. „Když jim to v roce 1953 nevyšlo, tak to přikládali za vinu tatínkovi.“ Jednou, když byl Bohumír s tatínkem na poli, pamatuje, že k nim přišel muž: „Najednou k nám přišel nějakej pán v koženém kabátě, jak gestapo, měl klobouk a s ním šel policajt v modrý uniformě. Tatínek se s nimi bavil a oni pak řekli: ‚Tak vypřáhněte a pojedeme k vám domů.‘“ Z cesty domů si Bohumír pamatuje jen to, že muži pořád něco povídali o dělnické třídě. „Přijeli jsme domů a prošli barák odshora až dolů. Všechno sepsali a odešli a pak přijeli a odvezli.“

Povinné odvody vypěstovaných plodin byly likvidační. Třeba jen brambor musely odevzdávat tři sta metráků. Navíc: „Pokud dávky někdo nesplnil, tak to byl trestnej čin. A to už nebyla žádná sranda. Takže když je někdo nedodal, tak to byla sabotáž.“ Kromě vězení pak lidem hrozilo i zabavení majetku. Rodina se tak dostala do situace, kdy neměla skoro ani na jídlo. „Já jsem jako malej kluk musel proběhnout barák, abych našel šestnáct vajíček. Za vajíčko bylo padesát halířů, dostal jsem teda osm korun a za to jsem koupil chleba.“

Tlak na zemědělce nepřestával ani když se jim podařilo splnit dodávky. „Když s vypětím všech sil ty dávky splnili, tak jim dali nucenej nájem.“ To znamenalo, že zemědělcům byla přidělena půda na obdělávání, většinou těch hospodářů, kteří byli vystěhovaní nebo zavření. „Maminka byla po mrtvici, tatínek dělal sám, mně bylo sedm, sestře dvanáct, můj starší bratr byl ve škole, sestra taky pracovala už a druhej brácha dělal traktoristu. Takže tam nikdo nebyl. Kdyby nebylo mých bráchů, který vždycky, když to šlo, tak si na noc půjčili traktor a v noci třeba zvorali pole nebo svezli seno v noci, tak by nás vystěhovali tutově.“

Bohumír má také mlhavou vzpomínku na otcovo krátké zadržení. „Pamatuju si, že tatínek jel pryč někam, jakože se jede někam nutně podívat. Tak byl tam tři dni. A já jsem říkal mamince: ‚Kdy už se vrátí? A ona říkala: „No on se vrátí, on se vrátí, počkej.“ No tak naštěstí se vrátil po těch třech dnech. […] A já jsem koukal, kdo to jde. Nějakej člověk k nám šel a s někým mluvil. Já jsem koukal na silnici, s kým tam mluví. […] A on nikdo. A pak jsem zjistil že to byl můj tatínek a mluvil sám se sebou. On s někým diskutoval, diskutoval, odpovídal, jako se bránil nějakým obviněním a už byl úplně mimo. Ty ho tam za ty tři dni tak zpracovali.“

Všichni mohli, jenom já jsem nemoh

V roce 1957 se komunisté znovu pokusili založit JZD. „Už se jim to povedlo, protože už nebyl skoro nikdo, kdo by tomu odolal. Dva lidé, dva bratři, který byli sami, neměli rodiny, byli spolu na hospodářství, tak si řekli, že ne a hospodařili asi do roku 1967 a pak zemřeli.“

Tatínkovi řekli: „Helejte se, dobře, když nepůjdete, tak syn půjde ze studií, dcera ze zaměstnání, druhej syn ze zaměstnání a děti se nedostanou nikam.“ To Bohumírova tatínka donutilo vstoupit. V JZD se snažil jejich předsedům alespoň některé věci vymlouvat, třeba aby len nehnojili dusíkem, že jim lehne. Což tak nakonec i dopadlo. Len vyrostl, zafoukal vítr, lehl a nikdo ho už nemohl posekat, tak ho zaorali a všechno přišlo vniveč. „JZD vedli hospodáři, pamatuju si konkrétně jména. Ty třeba měli panáky obilí ještě na Vánoce, ještě je měli na poli. Už to byly spíš takový keře. Oni trávili většinu času v hospodě, takoví to byli hospodáři, který to vedli.“

Přesto, že otec nakonec do JZD vstoupil, tak Bohumírovi nesměl studovat. Chtěl jít na keramickou školu v Bechyni, ale to nešlo. „Aspoň jsem si řekl, že se vyučím kovářem. To nešlo, ani na to jsem nesměl jít. Představenstvo JZD rozhodlo že ne, že musím jít do zemědělské školy pěstitel-chovatel.“ Tak nastoupil na dvouletý obor a učil se něčemu, co už dělal přímo v praxi odmalička. Po roce mu povolili, aby nastoupil na výuční obor, a protože měl výborné výsledky byla šance, že by mohl pokračovat v nástavbě s maturitou. „Všichni mohli, jenom já jsem nemoh. Soudruzi rozhodli že ne, že se jim ještě nevrátila investice za ten můj obor.“

„Když to takhle soudruzi rozhodli, bylo mi sedmnáct a půl, tak jsem jim tam řekl: ‚Dobře, já s tím nemůžu nic dělat, takhle jste rozhodli, je to pravda, nějaké prostředky jste do učení dali. Tak já tady zůstanu ještě tři roky, ale jak bude možnost, tak odsad okamžitě půjdu.‘“ V roce 1964 tak nastoupil do kovárny. Dělal v ní od sedmi ráno do pěti večer a také v sobotu dopoledne za minimální plat. „V létě se kovalo od čtyř hodin ráno, abychom byli do půl osmý hotový, než začnou štípat mouchy, protože ty koně nikdo neudržel.“

Pojďte někdo se mnou k rozhlasu, tam se střílí

Kolem roku 1966 se už mluvilo o tom, že by mohl vejít v platnost zákon, který lidem z JZD umožní jít pracovat i do hornictví nebo stavebnictví. Bohumír si tak přes známého domluvil nové pracovní místo, a to v Praze na stavbě nového metra.

Přímo v Praze tak prožil srpnovou invazi v roce 1968. „Takže jsem tam šel ráno na stavbu u Hlavního nádraží a stavbyvedoucí to ukončil, tak jsem tam hned šel. Říkal jsem: ‚Pojďte někdo se mnou k rozhlasu, tam se střílí.‘“ Nikdo s ním nechtěl jít, až na jednoho Ukrajince, se kterým se vydali k budově Československého rozhlasu.

Hned se zapojil do protestů a spolu s ostatními se snažil převrátit tramvaj. Taky si od někoho vzal plakát s nápisem „zrada“ a šel ho vylepit. „Vzal jsem to a šel jsem to napíchnout na strom a teďka vzadu cejtim, že mě něco píchá. Otočim se a měl jsem to [zbraň] pod lopatkou.“ Rychle zmizel a když viděl hořet první tank, vydal se dolů k Muzeu. „Lidem jsem říkal: ‚Nechoďte tam, hoří tam muniční auťáky, mají tam granáty.‘ Byli lidi, který se vrátili, a byli takoví, který tam šli dál.“ Bohumír pak pokračoval dál na Staroměstské náměstí.

„Kolikrát jsem tam moh bejt mrtvej. Já jsem nepřijel tejden domů, jak jsem to tady prožíval. Maminka se mě ptala, jestli to nebylo nebezpečný. Jsem říkal: ‚Ne!‘ Brácha taky říkal: ‚To ne, to on by tam nelez.‘ A pak mi říkal: ‚Věděl jsem, že tam vlezeš!‘“ O rok, když na první výročí okupace probíhaly demonstrace, předstíral, že opravuje rozbité čerpadlo u Muzea a sledoval tak vše přímo z centra dění.

V roce 1974 se Bohumír oženil a přestěhoval na Zbraslav, kde žije dodnes. Do dnešní doby ho mrzí, jak se během kolektivizace a fungování JZD zničilo české zemědělství. „Takový ty stavby současný, návrhy nesmyslný, to řeší minimálně ten problém. Největší problém je v tom, jak omunisti scelili ty lány, tím pádem svedli dobytek, udělali kravíny. A nehnojilo se kravským hnojem, takže ta půda je spečená, není provzdušněná. Každý hospodářství mělo kravku nebo dvě kravky a hospodařili tak, že se to točilo, a voda se tam udržovala. A protože tam byly organický látky, tak tam byly žížaly. Ty už teď nejsou, všechno je udusaný. Gros je, aby se v půdě udržela voda.“