"Ale vrátím se k tomu Kocábovi. Já jsem mu šíleně fandil. On zpěvák, ale kde sebral tu sílu. On byl v blízkosti Havla. Naprosto ideálně se do toho vložil, ty Rusáky tlačil ven. A do posledního tanku je dostal od nás z republiky. To jsem mu šíleně fandil. Vůbec jsme nechápal, kde bral tu sílu a jaké páky měl, že je odsud dostal. To jsem dodneška nepochopil. A tu úžasnou vehemenci, s níž ty Rusáky odsud dostal. Za to jsem mu byl nesmírně vděčný."
"A nebylo to jednou. Mně se to kolikrát stalo, že jsem se vzbudil a teď jsem koukal do tmy a říkám: Propána, co se mi to zase zdálo. Zase jsem viděl německé vojáky, přilby, pak jsem viděl gestapo. Ti měli kožené kabáty a klobouky nosili s tím sklopeným širákem. A když válka už měla další průběh, tak jsme žili potmě. Všude byla tma. Jakmile se zešeřilo, ani auta neměly reflektory, měly je zacloněné do poloviny, takže když jelo auto - tenkrát nebyl takový provoz - tak bylo skoro neosvětlené. Všecko bylo ve tmě. My jsme museli mít stažené rolety. Jak se trošičku zešeřilo, rozsvítilo se v bytě, muselo se zatáhnout. Tohle všechno na člověka působilo. Já jsem byl devítiletý hoch a do těch patnácti let to na mě působilo, pořád se to prohlubovalo, a čím Němci prohrávali, tím to bylo větší agresivity. I situace v tramvajích: třeba tramvaj s dvěma vozy, tak v tom motorovém voze Židé nesměli jezdit, měli ty hvězdy. To bylo všude. To všecko na člověka nepředstavitelně působilo. A je to skutečně doslova trauma, které se při sebemenší zmínce nebo pohledu v těch obnovených filmech z války vrací. Jsou to příběhy, já to chápu, ale já se na to prostě nemůžu dívat. To ve mně prostě zůstalo."
"Šla se mnou maminka na hlavní ulici. Od nás přes jednu ulici byla hlavní ulice, která vedla z Prahy na Poděbrady. Od Poděbrad přijížděla kolona Němců. Většina jich byla na motorkách se sajdkárami. My jsem tam stáli na rohu. Koukali jsme vyděšení. To byla kolona. A přes ulici bylo cukrářství. Já jako dítě si pamatuju... v určitou dobu se ta kolona zastavila. A ti Němci vylezli z motorek a šli do té cukrárny. Já jsem jako dítě koukal jako blázen. Oni vycházeli ven s dortama, opatlaní šlehačkou. To ve mně zůstalo. Já jsem na to koukal a jako dítě jsem tomu nerozuměl. Já jsem byl vedený, abych jedl slušně v cukrárně. A tady vidím, vojáci hamtali tu naši českou šlehačku. Já nevím, co dostali, jestli platili markama, nebo už měli české peníze. Ale oni se tam do té cukrárny nahrnuli. To už u mě tenkrát budilo odpor. To bylo hnusný. Pak se ta kolona dala do pohybu a byli jsme obsazení."
Lubomír Šlechta se narodil 14. července 1930 v Horních Počernicích. Jeho otec Jarmil Šlechta pocházel z rodiny blízkého spolupracovníka majitele továrny Aero. Maminka Jarmila zůstala v domácnosti. Lubomír Šlechta během druhé světové války vnímal všudypřítomný strach - například, když jejich dům prohledávalo gestapo nebo když na dveřích Denisova nádraží v Praze visely obrovské plakáty se jmény mnoha obětí heydrichiády. Když válka skončila a vše se zdálo zalité sluncem, přišel únor 1948. Kvůli strýci, který emigroval, nemohl Lubomír Šlechta na vysokou školu. Své technické nadání ale zúročil a prakticky celý život pracoval jako vedoucí konstrukce ve Výzkumném ústavu silnoproudé elektrotechniky v Praze. Jeho životní cestu provázela nezdolná víra v Boha. Už jako pětiletého ho otec přivedl na setkání sboru Československé církve evangelické a tím jeho cestu začal. Lubomír Šlechta se později stal kurátorem své církve v Horních Počernicích. V době natáčení v roce 2025 žil Lubomír Šlechta v rodných Horních Počernicích. Zemřel 23. dubna 2026.
