The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lubomír Šlechta (* 1930  †︎ 2026)

• narozen 14. července 1930 v Horních Počernicích

• účastník pohřbu Tomáše Garrigue Masaryka

• sledoval příjezd nacistických vojáků do Prahy

• kvůli emigraci svého strýce nemohl studovat vysokou školu

• pracoval v letňanském Aeru, posléze ve Výzkumném ústavu silnoproudé elektrotechniky

• kurátor sboru Československé církve evangelické v Horních Počernicích

• zemřel v dubnu roku 2026

Jako malý kluk sledoval smuteční průvod při pohřbu prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Jen o pár let později stál na jiné ulici a sledoval příjezd vojáků nacistického Německa do Prahy. Všudypřítomný strach, který v dospívajícím klukovi zasela léta druhé světové války, ho provázel ještě mnoho let po jejím skončení. Když se zdálo, že po válečných letech nastává krásná doba svobody, přišel únor roku 1948.

Nacisté opatlaní šlehačkou

Lubomír Šlechta se narodil 14. července 1930 v Horních Počernicích Jarmilovi a Jarmile Šlechtovým. Tatínek vystudoval na stavaře, maminka (rozená Tyrnerová) byla v domácnosti. “V pěti letech mě tatínek vzal za ruku a odvedl mě na bohoslužbu. Od těch pěti let jsem žil ve víře až do dnešního dne. Patnáct let jsem v našem sboru Českobratrské církve evangelické dělal kurátora,” vyznává se ze své víry pamětník. Stejně tak se stal Sokolem. Do obecné školy začal chodit v roce 1936 do vily, kterou v předválečné době nejspíše opustili její židovští majitelé. Vybavuje si, jak ho v září 1937 vzala maminka na pohřeb Tomáše Garrigua Masaryka do Prahy. “Pana prezidenta Masaryka vezli kolem mne,” vybavil si smuteční průvod. “Mávalo se praporky a byl to smutek. Pan prezident byl národem milovaný,” dodává.

Situace v Evropě i v Československu začala temnět. Firmu, kde pracoval tatínek pamětníka, vlastnili dva Židé. V roce 1938 ji náhle zavřeli a emigrovali. “Už asi tušili, k čemu se schyluje,” komentuje Lubomír Šlechta. Jeho otec se tak ocitl bez zaměstnání. Uplatnění pro něj našel jeho otec, který pracoval jako pokladník Vladimíra Kabeše, majitele továrny Aero. Za dobré služby dokonce nechal doktor Kabeš dědečkovi Šlechtovi postavit moderní vilku právě v Horních Počernicích. Pamětníkova rodina bydlela nedaleko, ale k dědovi, babičce, strýcům a tetám často chodili. “Díky rozhovorům tatínka s jeho bratry jsem věděl, co to je Mnichovská dohoda. Dost se to tam probíralo,” vzpomíná. Zakrátko přihlížel příjezdu německých vojáků. Kousek od jejich domu vedl hlavní tah od Poděbrad na Prahu. Po něm přijížděla kolona německých vojáků na motorkách se sajdkárami. “Koukali jsme na to a byli jsme vyděšení,” vybavuje si Lubomír Šlechta. Náhle se kolona zastavila a vojáci se nahrnuli do místní cukrárny. “Oni vycházeli ven s dortama v rukou, opatlaní šlehačkou. Já jsem na to koukal a jako dítě jsem tomu nerozuměl. Byl jsem vedený k tomu, abych v cukrárně jedl slušně. A tady vidím, vojáci hamtali tu naši českou šlehačku rukama,” doplňuje svůj dětský postřeh. 

Ohořelý pilot messerschmittu

V roce 1941 složil Lubomír Šlechta přijímací zkoušky na karlínské reálné gymnázium a začal denně do Prahy dojíždět vlakem. “My jsme jezdili na schůdkách vagónů, protože vagóny už přijížděly plné. Nebo na ocelovém můstku mezi vagóny. Jezdil jsem i na lokomotivě na schůdkách nebo za reflektorem,” dokládá, jaké problémy mělo civilní obyvatelstvo s dopravou po železnici. V pražských tramvajích panovala dusná atmosféra. “Když se jelo tramvají, tramvaj mlčela. Bohužel se našli i čeští kolaboranti, kteří Němcům přisluhovali. Takže kdybyste měli nějaké námitky proti Němcům, mohl to někdo slyšet a špatně by to dopadlo,” popisuje tehdejší strach. Bál se také, když u nich doma gestapo pátralo po zbraních. Ty měl otec ukryté u svých rodičů a prohlídka tak dopadla pro rodinu dobře. Dobrý konec měla i klukovská potyčka z vlaku. Jeden kluk se posmíval, že čeští učitelé jsou horší než němečtí. To se Lubomírovi Šlechtovi a jeho kamarádovi nelíbilo, tak si to s buřičem vyřídili ručně. Hoch si ale doma stěžoval a jeho otec věc označil za protinacistický akt. Malý Lubomír měl štěstí, že věc vyšetřovali čeští policisté, kteří se klukovině zasmáli a věc uzavřeli. Ředitel karlínské reálky, který při návštěvě nacistického důstojníka v hodině matematiky jen vlažně zvedl ruku při nacistickém pozdravu, přišel o svůj ředitelský post. Začalo také ubývat potravin. “Všichni jsme měli pokažené zažívání a to si nesu dodneška,” říká. Lubomír Šlechta si také pamatuje tíživou dobu heydrichiády. “Ve vchodu do Denisova nádraží byla ohromně vysoká železná vrata. Na nich byly ohromné plakáty: nahoře nacistický hákový kříž a pod tím seznam lidí, kteří byli popraveni. Takových plakátů tam bylo asi pět. To bylo šílené,” vzpomíná, co viděl během let, která prožil ve strachu.

Jednu březnovou neděli roku 1945 slyšeli hukot letadel. Z vikýře pak Lubomír Šlechta se svým otcem pozoroval spojenecký nálet. “Tři ohromné letky bombardérů. Tatínek říkal: ‘Podívej se, oni bombardují, už z nich vypadávají bomby.’ Už byly slyšet detonace a už nastal nálet,” popisuje 25. březen 1945, kdy byly cílem náletů průmyslové zóny v Libni, Letňanech či Kbelích. Ke konci války ještě jednou zaslechl zvláštní letový zvuk. Byly to spitfiry, které přiletěly v nízké letové hladině. Najednou nabraly výšku. V tu chvíli začaly z kbelského letiště startovat německé messerschmitty, mnohé z nich zkáze stejně neunikly. “Po tomhle náletu jsem se šel s klukama podívat do polí kolem okolních vesniček jako jsou Satalice, Kbely nebo Zeleneč. Viděl jsem třeba německého messerschmitta, který narazil do stohu, stoh shořel. A v tom letadle seděl úplně spálený, zčernalý pilot. To bylo tedy děsné,” vypráví o svém zážitku. Ze sestřelených letadel také s kluky vytahovali kulometné pásy a plné nábojů je nosili domů. Ještě před koncem války zastavil na nádraží v Horních Počernicích vlak plný zásob potravin střežený maďarskými vojáky. “Zpočátku tam chodily mladší ženy. A nevím... Nosily si odtamtud potraviny. Měly cukr, ten už jsme prakticky neznali, ale také mouku a další potraviny,” popisuje, co se tehdy dělo. Strážci najednou zmizeli a vlak zůstal nestřežený. Tatínek pamětníka si z něj přinesl domů granáty, sám malý Lubomír si chtěl přinést pušku. Bylo ještě před revolucí a mladému klukovi došlo, že kdyby na zešeřelé ulici potkal prchající Němce a měl u sebe zbraň, nemuselo by to dopadnout dobře. Schoval si ji do příkopu. Když se pro ni za tři dny vrátil, už tam nebyla. Prchající Němci o zásobovacím vlaku nejspíš věděli, při svých cestách se tam stavovali pro zásoby i zbraně. Jednou přijel gestapák v osobním autě. Vůz nechal otevřený a šel pro cosi do vlaku. Pamětníkův tatínek se shýbl pro samopal, který Němec nechal na zadním sedadle. Jenže špatně viděl na dálku a nevšiml si, že ho Němec spatřil. “Mohlo to špatně dopadnout. Tatínek dostal jen velikánskou facku, až mu spadly brýle do bláta,” uzavírá historku Lubomír Šlechta. V Horních Počernicích nebyl konec druhé světové války příliš bouřlivý. Lidé vyvěšovali vlajky, poslouchal se rozhlas. 

‘Vždyť máme zaplaceno, nech mě spát’

Velkou úlevu přinesla Lubomíru Šlechtovi zpráva o Hitlerově smrti. I když po válce nebylo moc potravin, považuje tu dobu Lubomír Šlechta za dobrou. “My jsme byli vyčerpaní. Tady nebyl cukr, nebyly základní potraviny. A Američani nám úžasně pomohli. Konečně jsme si oddychli, byl konec války, všechno bylo růžové,” vzpomíná. Republika podle něj vzkvétala, mohlo se do ciziny. “A najednou přišel 25. únor 48 a všecko se skácelo,” glosuje. V roce 1949 maturitou ukončil studia na karlínské reálce. Chtěl pokračovat na České vysoké učení technické. Jenže jeho strýc si počátkem roku v souvislosti s tím, že přišel o svůj obchod a dům v Bílkovicích, pustil pusu na špacír a byl za to odsouzen. Do vězení se mu nechtělo, a tak strýci tatínek Šlechta zařídil přechod hranic. Když se pak na podzim dostavil Lubomír na pohovor na vysokou školu, dozvěděl se, že pro ty, jejichž rodinní příslušníci opustili vlast, tam místo není. Nabídli mu ale místo na nově otevřeném dvouletém technickém studiu na První průmyslové škole v Praze v Betlémské ulici, což přijal. Po studiu ho čekala dvouletá vojna v Lounech. Jeho velitel chtěl, aby prošel důstojnickou výukou. Pro svůj kádrový původ ale přijat nebyl. Po návratu z vojny sehnal Lubomíru Šlechtovi jeho tatínek místo v přípravce konstrukce v letňanské aerovce. Práce ho zanedlouho přestala bavit a přeřazení k zajímavějším úkolům se protahovalo. Našel si tak jakožto konstruktér sám místo v nově vznikajícím Výzkumném ústavu silnoproudé elektrotechniky, kde se posléze vypracoval na vedoucího konstrukce.

Letní dovolenou roku 1968 se Šlechtovi s dcerou rozhodli trávit na privátu v Rokytnici v Jizerských horách. 21. srpna asi v pět hodin ráno budí manželka svého muže se slovy: “Vzbuď se, obsadili nás.” Rozespalý rekreant se bránil se slovy: “Ale prosím tě. Máme tu zaplacený celý pobyt, kdo by nás obsazoval. Nech mě spát.” Záhy ale pochopil, oč jde. Pustili si rádio. Rokytnicí se rozezněly zvony, majitelé aut troubili na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Lubomír Šlechta se k nim přidal. S rodinou se rozhodli k okamžitému návratu domů do Horních Počernic. Když projížděli Jičínem, dostali od místních studentů velké fotografie Alexandra Dubčeka a Ludvíka Svobody s černou páskou i izolepu. Vůz bez váhání polepili. Jak se blížili ku Praze, už viděli v polích stát tanky. “Když jsem je viděl, tak ve mně vřel vztek. Stočil jsem okénko a na jeden sovětský tank jsem si se slovy: ‘Jste dobytek, běžte do háje!’ uplivl,” vypráví o svém aktu odporu. Situací po srpnu 1968 byl znechucený. Jeho manželce, která pracovala v účtárně stejného výzkumného ústavu, hrozil v rámci prověrek vyhazov. Záminkou mělo být, že studovala na církevním gymnáziu. Pamětník se manželky zastal a k jejímu propuštění nedošlo. O práci ale bez přičinění Šlechtových přišla její kolegyně a kamarádka. “Ona na nás i na ženu přestala mluvit. To mě dost mrzelo. A přišlo mi to i vůči ní samozřejmě nespravedlivé,” dokazuje, jak dějiny narušovaly mezilidské vztahy. Přestože trvale odolával vábení ke vstupu do KSČ, podlehl jen členství v ROH, vydobyl si díky své odbornosti i schopnosti domluvit se s každým v ústavu dobrou pozici. Věnoval se tak hlavně práci, která ho bavila. S přáteli, kteří si koupili chalupu v podhůří Krkonoš, pak utíkali každý víkend do přírody. “Tam už člověk to soudruhu konečně neslyšel, protože to už se nedalo. Nedá si vylíčit ta atmosféra, v jaké jsme žili,” dodává Lubomír Šlechta. 

Kéž mladí najdou cestu k Bohu

Každou neděli se snažil chodit na bohoslužby do sboru. Když byl na chalupě, jezdil do nedaleké Jilemnice, když zůstával doma, chodil de facto přes ulici. Tatínek Lubomíra Šlechty byl dlouholetým kurátorem Československé církve evangelické v Horních Počernicích a vytipoval ve svém okolí parcelu, kde se postavilo na přelomu 70. a 80. let synodní sídlo. “Tajně se tam z Holandska dovážely natištěné české Bible,” prozrazuje Lubomír Šlechta. Na setkání sboru se v 80. letech 20. století začaly čas od času objevovat tajemní hosté, vyslanci strany, kteří měli za úkol zjistit, jaké ideje se ve společenství šíří. Třeba švec, ke kterému v Počernicích nosil Lubomír Šlechta boty do opravy. Bylo mu trapné, když ho jeho zákazník oslovil a tím pádem i odhalil. Lubomír Šlechta také vzpomíná na to, jak komunistické vedení zatajovalo rozsah jaderného ohrožení po výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu v dubnu 1986. Jeho kolega ho varoval, aby to léto nesbíral houby. Otestoval, jak se stroncium v houbách ten rok vyskytovalo. “Drželo se to v tajnosti. Moc se tato informace nešířila, i když se vědělo, že spad existuje,” vzpomíná na rok 1986. Ale na scéně velkých dějin se objevil Michail Gorbačov. “To byl světový člověk, tomu jsem šíleně fandil,” rozzáří tvář Lubomír Šlechta, který připomíná jeho větu “Eto vaše dielo”, která podle něj mimo jiné způsobila, že polevoval všudypřítomný tlak. A to byl už jen krok k listopadu 1989 a konci nadvlády komunistické strany nad Československem. “Když jsem viděl v televizi, jak Marta Kubišová na Václavském náměstí zpívá tu úžasnou píseň a pak vystoupil Havel, kterého jsme neznali. To byl úžasný proslov,” s nadšením vzpomíná Lubomír Šlechta. “Po těch letech, kdy nás bolševici tlačili k zemi, jsme jásali. Já jsem pomalu radostí vyskakoval ke stropu,” pokračuje v nadšeném vyprávění. 

Díky biblickým hodinám znal Lubomír Šlechta  Alfréda Kocába, otce Michaela Kocába. “Já jsem mu šíleně fandil. Ale kde sebral tu sílu?” dumá i po letech nad úkolem Michaela Kocába Lubomír Šlechta. Sám po revoluci ještě několik let pracoval ve Výzkumném ústavu silnoproudé elektrotechniky. Ústav už přestal fungovat, v provozu je jen jeho zkratovna, kde se dosud testují transformátory. Se změnou společenského režimu se oživil i církevní život. Kněží, kteří dříve neměli státní souhlas k vykonávání své služby, zas mohli působit. Z původního skladiště synodního sídla vznikla sborová místnost, kde se stále členové obce setkávají. Lubomír Šlechta působil téměř patnáct let jako kurátor. Jakožto člověk, který je celý svůj život hluboce věřící, by si přál, aby mladí lidé nepodléhali sociálním sítím. “Mladí lidé by nepotřebovali žádného psychologa, kdyby se obraceli, tak jako jsem se celý život obracel já, k Bohu. Určitě by se jim život lépe snášel,” uzavřel své vyprávění Lubomír Šlechta.