Marian Sajnog

"Spolupráce byla opravdu nezbytná. A musím to zdůraznit – klidně čtyřmi tlustými červenými čarami – my jsme se od nich strašně moc naučili. Učili jsme se od nich neustále. Vzpomeňte si na Biały Jar v roce 1968. Oni tehdy přijeli skvěle vybaveni – čtyřicet lidí, lavinoví psi, kvalitní výstroj, dokonce už tehdy měli skialpové lyže a sněžnou rolbu. A my? My jsme neměli skoro nic, jen pár lavinových sond. Později jsme se od nich učili o lavinách i prakticky. Byl mezi nimi třeba Valerian Spusta, výborný Slovák, který se usadil ve Špindlerově Mlýně a – jak s oblibou říkal – z donucení se stal Čechem. Ale tehdy to byl jeden stát, Československo. Valerian byl skvělý znalec lavin v Krkonoších, mimo jiné proto, že na Slovensku, v Jasné, vznikl první lavinový institut. Oni byli v oblasti horského záchranářství opravdu o několik kroků před námi. My jsme se k nim snažili přiblížit – a nejen snažili, my jsme se s nimi pravidelně setkávali, spolupracovali a učili se.“

„Víte, Krkonoše byly tehdy hodně zajímavé. Především proto, že tudy vedla státní hranice. Po hřebenech procházela stezka – Cesta polsko-českého přátelství, která vedla přes celé pohoří. Možná se k ní ještě vrátíme – bylo to totiž zvláštní: po ‚Cestě přátelství‘ se smělo chodit, ale nesmělo se ji překročit. Obrovský paradox. Třeba u Sněžky stával skvělý český stánek s vynikajícím pivem – tehdy bylo české pivo nejlepší na světě, ostatně pořád je. Ale my jsme si ho koupit nemohli. Bylo horko, pivo na dosah, a člověk nesměl ujít ani půl metru, protože neměl koruny a nesměl překročit hranici. Na vrcholu Sněžky to tehdy opravdu žilo. Scházeli se tam Češi i Poláci a rozjel se tam takový malý barter, směnný obchod. Češi měli třeba výborné sluneční brýle, ale neměli žvýkačky. Poláci zase žvýkačky měli, tak si je mezi sebou vyměňovali. Nebo třeba slanina za boty – prostě co kdo měl. Dá se říct, že to byla první polsko-česká integrace. Lidé se tam potkávali, povídali si, směňovali zboží i adresy.“