Jarmila Omesová

"V naší kuchyni našli tenkrát 360 kulek, které tam prolítly a zůstaly. Bylo to všude. V kuchyni jsme měli dětskou postýlku, protože jsem měla tři čtvrtě ročního bratra a ten tam spával. A když jsme byli ještě v tom sklepě, tak opravdu, co vím, že to byla jen hrůza a děs. Ten kůň, ty rány. A nevěděli jsme, co se děje. Můj starší bratr, Bohoušek, ten jen říkal: ‚Mami, prosím tě, ať už to přestane. Řekni Ježíškovi, ať už to přestane. Já už budu jíst i polívky.‘ On je neměl rád. A nic bohužel se nestalo. Nevím, jakým zázrakem maminka udržela toho tři čtvrtě ročního brášku, aby neplakal, protože by nás opravdu prozradil. A tím byl konec. A naším domem, protože se střílelo ze všech stran, tam vtrhlo komando nějakých asi prý šest až sedm Němců. A ti řvali: ‚Kde jsou ti čeští psi?!‘ Protože si mysleli, že se střílí od nás na tu silnici.“

"Celá ta zeď byla vytapetovaná a ty dveře neměly futra, takže to byly jen dřevěné prkenné dveře, otevíraly se klíčem a úplně splynuly, takže nebyly vidět. A to nás možná zachránilo. Když se naši schovali do sklepa, tak se tam s nimi dostal i pan hajný Havlík, který zrovna v tu chvíli přišel nakupovat do obchodu a už viděl, že domů se nedostane, že už nemůže, tak byl s námi celou tu dobu ve sklepě. Tak jsme nějak přežili toho devátého do večera. V noci občas slyšeli střílení, občas klusání koní, někdy přejelo auto. A při té střelbě tam postřelili koně. Jenže ten kůň padl zrovna u okýnka do našeho sklepa. To okýnko bylo zakryté patníky z chodníků, takže vlastně nebylo vůbec vidět, nebylo poznat, že tam je okno. A ten kůň tam padl a vlastně tam dodělával. Jak mlátil kopyty a ržál nebo... Já to nedovedu říct, ale já si doteďka říkám, že ten kůň brečel, ten plakal, no až tam opravdu dodělal.“

"We survived in there. Then my parents started to smell smoke, so my dad slowly opened the door. The door to the basement was in a small hall where there were four other doors. The smoke was coming from the kitchen; it was on fire because the cot caught fire when the Germans threw grenades inide. There were blankets in the cot. It's here in this photograph. The cot was completely shot through, and my parents found 360 bullets in the kitchen cleaning up on the afternoon on 10 May. My mum heard the word 'khorosho' around noon on 10 May and knew it was Russian, so only then my father cautiously peeked out of the cellar to see what was going on. There were Russian cars driving by, and so they came out of the cellar. I've always been a belligerent child, so I took a wooden spoon - the little stick in my hand - I went to get the Germans. I had the doll with me in the cellar, I kept telling her, 'Don't cry, it's going to be okay again.' We survived, thank God. In fact we like to say that day was our second birthday, because if they had found us in that cellar, they probably would have shot us."