Karel Nerad

"Nejhorší věc, na kterou vzpomínáme, dneska už bohužel manželka ne, bylo to, že takzvaní vysocí straničtí pracovníci na okresním výboru strany se mstili. Nepochopím, z jakých důvodů se nemstili přímo mně, ale mé rodině. Můj starší syn, když ukončil základní školu, tak jsme ho přihlásili na gymnázium, kde manželka vyučovala. Dostal zákaz, že nesmí na školu. Ptal jsem se, proč netrestají mě. Prý mi do toho nic není, zkrátka nesmí. Byli jsme s manželkou z toho úplně vedle, proč trestají děti, a ne mě. Manželka učí na gymnáziu, a její syn tam nesmí jít? Moje kádrová úřednice ve fabrice mi potají fandila. Jednoho dne mi řekla, že přijede, teď už si nepamatuji jméno, že kdysi pracoval v Chomutově. Přijede prý na návštěvu, dělal ministra zahraničních věcí v Rusku. Prý jestli mu nechci napsat. Tak jsem mu napsal, přímo jsem se zeptal, proč nepotrestají mě, ale toho kluka. Že tím vychovají člověka, který bude režim nenávidět. Za čtrnáct dní zazvonil telefon. Jen jsem slyšel, jak manželka říká, že to není pravda. Volal ředitel průmyslovky, že dostal příkaz, aby syna přijal."

"Byl jsem doma a slyšeli jsme strašný rachot a bouchání. Pamatuji se, že otec dělal v Ústí strojníka, protože odešel z dráhy, v takzvaných Schichtových závodech. Chodil jsem mu vždycky naproti. Bohužel v tu dobu, kdy to bouchlo, jsem mu šel naproti. A to, co jsem viděl po cestě – hrůza! Viděl jsem na vlastní oči, jak se vzájemně stříleli."