The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Nerad (* 1933)

• narodil se 11. listopadu 1933 v Trmicích

• v roce 1940 musel nastoupit do německé školy

• v roce 1952 začal studovat Vysokou školu báňskou v Ostravě, kde organizoval první Majáles

• v roce 1956 ukončil studia a nastoupil do podniku Válcovny trub a železárny Chomutov

• v roce 1969 byl vyhozen z KSČ, nesouhlasil s invazí vojsk v srpnu 1968

• na počátku 70. let syn pamětníka nesměl studovat na gymnáziu

• v roce 2025 žil Karel Nerad v Domově pro seniory v Chomutově

Karel Nerad se narodil v roce 1933 v Trmicích u Ústí nad Labem českým rodičům. Po záboru Sudet otec nesměl být dál strojvedoucím, pamětník musel přejít do německé školy a gymnázia. Zažil nálety na Ústí z jara 1945, stejně jako výbuch muničního skladu v Krásném Březně. „A to, co jsem viděl po cestě – hrůza! Viděl jsem na vlastní oči, jak se vzájemně stříleli,” vzpomíná Karel Nerad na tzv. ústecký masakr.

Po válce nedokončil německé gymnázium, v Neštěmicích pracoval v podniku vyrábějícím sodu. Odtud dostal doporučení ke studiu na Vysoké škole báňské v Ostravě, kde organizoval první Majáles. V době studií se seznámil se svou budoucí manželkou Evou Reck z Rumunska. Později společně žili v Chomutově. Pamětník pracoval ve Válcovnách trub a železárnách Chomutov. Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zastihla rodinu v Rumunsku, zvažovali emigraci. Karel Nerad nepodepsal souhlas s invazí vojsk, jeho syn proto nesměl studovat gymnázium. 

Otec nesměl být strojvůdcem, protože byl Čech

Karel Nerad se narodil 11. listopadu 1939 v Trmicích u Ústí nad Labem. Otec Karel Nerad byl strojvedoucím na dráze a matka Eliška Neradová se starala ještě o dva mladší sourozence Petra a Josefa. Pamětník si vzpomíná na vyhlášení mobilizace, otec musel narukovat. Zanedlouho se vrátil a Sudety obsadili Němci. Od té doby nemohl pracovat jako strojvůdce u dráhy, protože byl Čech. „Otec byl tvrdohlavý a řekl, že nikam neodejde a Němcem se nestane,“ vysvětluje pamětník, proč rodina zůstala v Trmicích. 

Otec Karel Nerad odešel pracovat do ústeckých Schichtových závodů jako strojník. Pamětník musel přejít do německé školy. V Trmicích v té době podle něj zůstalo více českých rodin. S otcem mluvil i doma německy, s matkou napůl česky a napůl německy. Němčinu ovládal dobře. V německé škole a později na německém gymnáziu v Ústí nad Labem proto nikdo nepoznal, že je Čech. Snažil se češtinou nikoho neprovokovat. „Později po válce jsem se zase rychle musel učit češtinu,“ podotýká. 

Když nastal masakr v Ústí nad Labem, měl jsem o tátu strach

Na jaře 1945 se uskutečnily dva nálety na Ústí nad Labem. Pamětník si vybavuje, jak pokaždé utíkali ze školy: „Vždycky houkali poplach, ale nic se nestalo. Až jednou to začalo padat. Vlezli jsme do tehdejšího kina Londýn a schovali se pod lavice. Mysleli jsme, že nás to zachrání. Netrefilo nás to, ale když jsme vylezli ven, tak to byla hrůza,“ líčí Karel Nerad. Domů do Trmic tehdy museli pěšky, tramvaje nejezdily.

Konec války má Karel Nerad spojený s příjezdem Rudé armády. „Dvakrát nebo třikrát jsem musel zachraňovat moji matku před Rusy, měli takové divné choutky,“ konstatuje. S kamarádem chodili za vojáky – měnili s nimi oblečení za jídlo, hlavně za maso. Rusové totiž chodili do lesa střílet zvěř. Pamětník také vzpomíná, jak byla řeka Bílina za války špinavá a páchla. „Všechno teklo z Litvínova, pouštěli do ní fenol a svinstvo. Vlezli jsme do ní čistí a vylezli úplně černí.“    

V Krásném Březně explodoval 31. července 1945 muniční sklad. Pro Čechy to byla záminka pro vraždění německých obyvatel města na mostě Edvarda Beneše. Následné vyšetřování trvalo několik hodin a bylo uzavřeno bez důkazů. „Táta v té době pracoval u Schichta a já mu chodil naproti, když se vracel z práce. Byl jsem doma a slyšeli jsme strašný rachot a bouchání. Bohužel v tu dobu, kdy to bouchlo, jsem mu šel naproti. A to, co jsem viděl po cestě – hrůza! Viděl jsem na vlastní oči, jak se vzájemně stříleli,” vzpomíná pamětník.  

Německé gymnázium jsem nedokončil 

S koncem války nebylo možné dostudovat německé gymnázium. Karel Nerad proto šel pracovat do Neštěmic, kde v továrně na sodu získal místo jeho otec. Tam se pamětník vyučil a závod ho doporučil k přípravě na studium vysoké školy. V roce 1952 začal Karel Nerad studovat Vysokou školu báňskou v Ostravě, hutní obor. Jak sám říká, v té době ho bavilo hrát fotbal a hokej, nejraději měl ale lyžování. 

Politické procesy v 50. letech nebo měnová reforma, stejně jako úmrtí Gottwalda a Stalina nechávaly pamětníka chladným. „Ve třetím ročníku přišli do školy komunisté a lákali do komunistické strany. Odmítl jsem. Nikdy jsem se o politiku nezajímal a nikdy jsem se nikde neangažoval. Bavilo mě studium a sport,“ říká Karel Nerad. 

Organizoval jsem první Majáles v Ostravě

V roce 1954 organizoval Karel Nerad s kamarády ze školy první studentský Majáles. „Zapojily se různé organizace i některá divadla. Na okresním a krajském výboru komunistické strany jsme museli vysvětlovat, co to Majáles je a že to není nic politického. Tak nám to povolili,“ líčí pamětník. Oslovili je pak i studenti z Prahy, kam trojice kamarádů z Ostravy odjela, aby poradila pražským studentům, jak Majáles připravit. „Jenže oni do toho dali právě politiku, a proto pak Majáles všude zakázali,“ vysvětluje Karel Nerad. 

Na počátku roku 1956 vyslala vysoká škola Karla Nerada na Mezinárodní sraz studentů do Rumunska. „A to bylo osudové, tam jsem potkal svou budoucí manželku,“ říká pamětník. Jako studentka se na srazu věnovala tlumočení, ovládala němčinu, maďarštinu a angličtinu. S Karlem Neradem spolu mluvili německy. Od té doby se pamětník snažil do Rumunska jezdit co nejčastěji, pomáhal mu v tom zaměstnavatel. Eva Reck, jak se jeho budoucí žena jmenovala, musela ještě doma dokončit vysokoškolská studia.   

Ženil jsem se v Rumunsku v kostele, tajně 

Studia na Vysoké škole báňské ukončil Karel Nerad v roce 1956 a dostal umístěnku do Chomutova, do tamních válcoven trub a železa. Nastoupil na oddělení technické kontroly. Rád a často chodil ke Kamencovému jezeru. V roce 1958 se při návštěvě Rumunska s Evou Reck vzali. „V Rumunsku panoval tvrdý režim. Šli jsme se projít a řekli jsme si, že se vezmeme. Zašli jsme proto na úřad, ale tam byli vyděšení, protože nikdy žádného cizince neoddávali. Museli jsme přijít až za hodinu,“ popisuje svou svatbu. 

Matka Evy Reck byla silně věřící. Chtěla, aby se pár nechal oddat ještě v kostele. Církevní sňatky byly ale v té době v Rumunsku zakázané. Museli proto vymyslet lest, jak říká Karel Nerad: „Tchyně měla známého faráře. Dojednala s ním, že máme přijít v jedenáct večer do kostela a každý sám, aby nás společně nikdo neviděl. O hodinu později jsme pak odcházeli z kostela každý zvlášť. Kdyby to někdo věděl nebo nás viděl, tak by to bylo hodně špatné.“ 

Osobně jsem poznal sériového vraha Václava Mrázka

V roce 1956 pracoval pamětník na oddělení technické kontroly ve Válcovnách trub v Chomutově. Jeho kolegou byl malý a nenápadný muž. „Za několik měsíců jsem se dozvěděl, že jsem pracoval s chomutovským vrahem Mrázkem. Předtím nikdo netušil, že je vrah. Říkal jsem si, jak je to možné – takový prcek, normálně jsme se bavili, byl to na pohled normální člověk,“ vzpomíná Karel Nerad. Po zatčení Mrázka nabídl ředitel podniku pamětníkovi, jestli se nechce jet podívat na Mrázkovu popravu. To Karel Nerad odmítl.

Václav Mrázek spáchal většinou na Chomutovsku sedm vražd za necelých pět let, o další čtyři se pokusil. Obviněn byl celkem ze 127 trestných činů. 

Dva roky jsem byl vedoucím A týmu chomutovského hokeje

Eva Neradová, rozená Reck, dokončila v Rumunsku studia a v roce 1960 přijela za manželem do Československa. Než se naučila mluvit plynule česky, jí podle Karla Nerada trvalo zhruba půl roku. „Byla talent na jazyky a našla rychle práci na chomutovském gymnáziu, kde učila němčinu a angličtinu. Některá slova jí ale občas vypadla. Například chtěla koupit kuře a nemohla si vzpomenout, jak se to řekne. Tak prodavačku požádala o dceru slepice,“ směje se při této vzpomínce pamětník.   

V roce 1960 se Neradovým narodil syn Jan. Karel Nerad kromě práce ve válcovnách začal vykonávat i funkci vedoucího hokejového A týmu VTŽ Chomutov. V té době hrál v nejvyšší československé soutěži. „Bylo to za trenéra Radiče. Jezdili jsme po celé republice. Poznal jsem různá esa tehdejšího hokeje. Zařizoval jsem věci, které hráči potřebovali. Tehdy to byl amatérský sport, hokejisté chodili normálně do práce,“ vysvětluje Karel Nerad. Funkci pamětník na vlastní žádost opustil v roce 1962, kdy se mu narodil druhý syn.

Srpnová invaze nás zastihla v Rumunsku, domů jsme nemohli

V polovině 60. let nabídli Karlu Neradovi v zaměstnání vyšší funkci. Podmínkou ale byl vstup do Komunistické strany Československa (KSČ). „Jak už jsem řekl, nikdy jsem politiku nesledoval a nikdy mě nezajímala. Dlouho jsem to zvažoval a nakonec jsem nabídku přijal,“ říká pamětník. V 60. letech mohl podle svých slov v nové funkci často vyjíždět pracovně do zahraničí, například do Německa nebo Švýcarska.  

Druhou polovinu srpna 1968 trávili Neradovi na dovolené u příbuzných manželky v Rumunsku. Zrovna na 21. srpen měli naplánovaný let zpět do Československa. „Bydleli jsme u tety manželky v Bukurešti a v šest ráno zvonil telefon. Zvedla ho, byla rozčilená a nadávala. Nerozuměl jsem jí ani slovo. Zajímalo mě proč. Žena mi řekla, že jí prý volal známý, že je Československo obsazené Rusy,“ popisuje Karel Nerad, jak se dozvěděl o invazi vojsk Varšavské smlouvy. 

Pamětník hned pospíchal na československou ambasádu, kde už v té době bylo hodně Čechů, kteří byli v Rumunsku na dovolené. Dozvěděli se tam, že nemohou domů. Ještě týden tedy strávili v Rumunsku. „Manželka měla strýce v Rakousku ve Vídni. Tak jsme šli do kanceláře rumunské letecké společnosti Tarom, jestli by nám nevyměnili letenku do Prahy za letenku do Vídně. Rumuni byli velmi ochotní a Čechům hodně pomáhali. Tak jsme odletěli do Vídně, kde jsme byli asi tři týdny,“ vzpomíná na léto 1968 Karel Nerad. 

Zvažovali jsme emigraci, ale nakonec jsme se vrátili 

Myšlenka na emigraci napadla jak Karla Nerada, tak jeho manželku. Moc se jim ale v Rakousku zůstat nechtělo. Pamětník vysvětluje proč: „Když vám to tak řeknu, tak my tam s sebou měli vlastně jen plavky a pár věcí na sebe. A jedna věta mého syna, kterému bylo osm let, nás přesvědčila o tom, že se musíme vrátit. Když jsme totiž řekli, že se už domů možná nevrátíme, tak oba synové jednohlasně začali protestovat, protože doma měli své hračky. Možná tomu někdo nevěří, ale tohle byl důvod, proč jsme si řekli, že se vrátíme.“ 

Karel Nerad přitom v čase, který trávil s rodinou ve Vídni, dostával pracovní nabídky jak z Německa, tak například ze Španělska, kde měl kontakty z předešlé doby. Po třech týdnech Rakousko opustili a odjeli domů. „Nejhorší bylo, když jsme přejeli hranice. Všude tanky, děla, nebylo to příjemné,“ líčí návrat do Československa.   

Nepodepsal jsem souhlas s invazí, nasadili na mě špeha

V roce 1969 přišlo období prověrek. Lidé museli podepsat, že souhlasí se vstupem vojsk v srpnu 1968. Pokud tak neučinili, museli počítat s trestem. To se týkalo i Karla Nerada. Souhlas s invazí vojsk nepodepsal. Z komunistické strany ho vyhodili a s tím přišly i zákazy týkající se jeho práce. Nesměl například pracovně cestovat do zahraničí. To ale nestačilo. 

„Měl jsem takzvaného hlídače ze Státní bezpečnosti. Neznámý člověk – ten za mnou chodil a celkem jsme se potají spřátelili. Vždycky přišel, ptal se, co a jak. A já mu řekl, ať vyndá ten svůj notýsek, že to ví líp. Ať mi řekne, kde jsem byl, s kým jsem pracoval a co jsem dělal. Takhle jsme se seznámili. Byl to celkem příjemný človíček. Tak mi vždycky řekl, co nemám dělat. Takové byly doby, bohužel. Trvalo to asi čtyři roky a pak to přestalo,” vzpomíná.

Místo aby potrestali mě, trestali mého syna

Komunisté ale chtěli Karla Nerada potrestat ještě víc a věděli, že největším trestem je msta na dětech. “Vysocí straničtí pracovníci na okresním výboru strany se mstili. Nepochopím, z jakých důvodů se nemstili přímo mně, ale mé rodině. Můj starší syn, když ukončil základní školu, tak jsme ho přihlásili na gymnázium, kde manželka vyučovala. Dostal zákaz, že nesmí na školu. Ptal jsem se, proč netrestají mě. Prý mi do toho nic není, zkrátka nesmí. ‘Manželka učí na gymnáziu, a její syn tam nesmí jít?’“ ptal se sám sebe tehdy pamětník. 

Kolegyně Karla Nerada z kádrového oddělení mu potají, jak sám říká, fandila. „Jednoho dne mi řekla, že přijede do Chomutova na návštěvu kdosi, kdo dělal ministra zahraničních věcí v Rusku. Tak jestli mu nechci napsat. Tak jsem mu napsal, přímo jsem se zeptal, proč netrestají mě, ale toho kluka. Že tím vychovají člověka, který bude ten režim nenávidět,“ popisuje pamětník. Za dva týdny u Neradových zazvonil telefon. Volal ředitel chomutovské průmyslovky, že dostal příkaz, aby syna pamětníka přijal.

Listopad 1989 byl tím nejlepším, co se mohlo stát

Karel Nerad opakuje, že politiku nikdy nesledoval. Přesto uznává, že listopad 1989 a tehdejší sametová revoluce byly tím nejlepším, co se mohlo stát. Na demonstrace ale v Chomutově nechodil. Neangažoval se předtím, neměl to v plánu ani na konci roku 1989. Vzpomíná, jak s manželkou odsoudili veřejnou popravu manželů Ceaușescuových před Vánoci 1989. Popravit je podle pamětníka měli, ale ne v přímém televizním přenosu. Karel Nerad pracoval i v době starobního důchodu. Překládal technické texty a spolupracoval se zahraničními firmami. V roce 2025 žil v Domově pro seniory v Chomutově.