Petr Miller

* 1941

  • „Po Letné jsem přišel poměrně unavený domů, většinou jsem to trávil v Laterně Magice, později ve Špalíčku. Ale tentokrát jsem měl trochu volna. Bylo asi 8 hodin večer, zazvonil telefon. Zvednu ho a na druhé straně se ozvalo: ,Jsme tady, sestavujeme vládu, navrhli jsme tě na ministra. Dáme ti dvě hodiny na rozmyšlenou, do dovu hodin nám řekni, jestli to bereš.’ A zavěsil.Obrátil jsem se na manželku, svou první ženu a říkám: ,Někdo si ze mě dělá blázny, představ si, že volá a ptá se, jestli chci být ministrem.’ Deset minut bylo ticho a za deset minut volá znovu: ,Zapomněl jsem ti říct, že to je ministerstvo práce a sociálních věcí. ‘ A znovu zavěsil. To už začínalo být vážnější. Poznal jsem, že to je Zdeněk Jičínský. Říkám si, ježišmarja. Nevěděl jsem, jak reagovat. Začal jsem přemýšlet, co to ministerstvo obnáší, kde sídlí a co dělá. V telefonním seznamu jsem si našel, že sedí na Palackého náměstí. Listoval jsem v novinách, abych zjistil, čím se má zabývat. Říkal jsem si, ministerstvo práce a sociálních věcí, to bude sociálno, ale mzdu vypočítat umím, jako parťák jsem počítal mzdy v kovárně. Uvidíme, co bude. Ráno jsem přišel do krizovýho štábu, tam byl veliký papír - návrhy Občanského fóra na ministry. Václav Klaus, Vladimír Dlouhý, Petr Miller. V tu ránu jsem viděl, že přestává legrace. Je potřeba postavit se k tomu čelem nebo utéct. A já nejsem ten, který by utíkal nebo by nebyl schopen vžít se do nové situace. Řekl jsem, ano, dobře, uvidíme.“

  • „Následující den jsem byli pozváni na jednání do Strakovky, kterou vedl premiér Adamec, a proti nám byl Kučera ze strany socialistické, Marián Čalfa, Oskar Krejčí na té druhé straně. Na naší straně Václav Havel, Václav Malý, Michael Kocáb, já a myslím, že ještě někdo. Ta situace byla nejasná. Myslím, že Michael Kocáb, když v té své knize popisuje tyhle děje, nemluví pravdu. Říká, že před každým jednáním jsme měli jasnou představu, co budeme chtít, co budeme dělat. To není pravda. Šli jsme na řadu jednání a vůbec jsme netušili, co se tam bude dít. Měli jsme základní směr, ze kterého nesmíme uhnout, ale nevěděli jsme, s čím přijde druhá strana. Tady na jednání v té Strakovce… Věděli jsme, že Adamec pro sebe bude chtít uhrát nějakou pozici, možná prezidenta. A že by se pokusil navrhnout Václava Havla jako premiéra. Kdo zna Václava Havla, jistě si nedovede představit, že by mohl být premiérem, to bylo absurdní. Přišli jsme na to jednání, bylo to takové otrkávání. Ani jedna strana nechtěla vytáhnout karty. Už to trvalo nějakou chvilku. Pak bylo vidět, že Adamec ztratil nervy. Měl takový brunátnější, masivnější obličej. Zrudnul, bouchnul pěstí do stolu, v ostravském dialektu se obrátil k Václavu Malém a teď to začalo: ,A vám pane Malý, chcu říci, že si ze měnebude nikdo dělat srandu, já su premiérem tochto státu.’ To bylo samozřejmě překvapení. K takové emoci na žádném předcházejícím jednání nedošlo. Já jsem seděl proti němu, vedle Havla. A zase, intuice. Kdy on praštil pěstí do stolu, tak já jsem taky praštil pěstí do stolu a povídám: ,Pane premiérem, musíte pochopit, že tohle je výjimečná situace, ale není potřeba z toho dělat drama.’ Nevím, jestli to bylo přesně takhle řečeno… Načež Adamec řekl, dobře, a žádal pět minut přestávku. Celá ta jeho doprovodná kamarila se zvedla a odešli. Havel do mě strčil, povídá, pojď ven. Vyšli jsme na chodbu, přímo proti dveřím salonku byly dveře na WC. Otevřel je: ,Pojď dovnitř.’ Tehdy bratři Jáklové, kteří nám dělali ochranku, chtěli jít s námi na ten záchod. Havel říkal: ,Jsem tady s kovářem, ten mě cohrání.’ Bylo krásně vidět takový to typický naučený , chování mukla, který ví, že na některé věci si musí dávat pozor. Vtrhl na záchod, zatáhl za splachovadla, roztočil kohoutky a říká: ,Co uděláme?’ Já říkám: ,Já bych to nenatahoval, já bych mu řek, ať podá demisi.’ A Havel na to povídá: ,Víš, jak to řekneš? '
,Ano, vím.’ Vrátili jsme se. Začalo jednání, Havel se přihlásil a udělal mi takové entrée. Řekl: ,Pane premiére, představitel dělníků…’ Což bylo komický, já jsem nebyl žádnej představitel dělníků. Byl jsem prostě normální Petr Miller. On povídá: ,Představitel dělníků vám chce něco říct.’ Já jsem měl takovou řeč, která končila: ,Pane premiére, chci vás požádat, abyste podal demisi.’ V tu ránu bylo vidět, že tomu Adamcovi se zhroutila ta představa, že by mohl být premiérem. Reagoval, ,jak já můžu podat demisi”, jemu se zhroutila ta představa. Důležitý ale bylo, že naše strana řekla té druhé straně, jak si to představuje dál. Že už takhle ne, že bude potřeba personální změna.“

  • „Druhý den ve čtvrtek v devět hodin ráno jsem přišel do Laterny Magiky, musel jsem požádat, aby pro mě přišel Láďa Lis. Protože tam to bylo velice střežené. Láďa Lis pro mě přišel, odvedl mě do kuřárny, otevřel mi dveře, postavil jsem se a podíval jsem se, co se děje. Uprostřed stál kroužek lidí, kteří o něčem diskutovali. Uprostřed toho kroužku byl takový menší člověk s nazrzlým knírkem. Protože ho všichni uctivě poslouchali, usoudil jsem, že to asi bude ten Václav Havel. Tehdy se tam radili, kdo koho bude zastupovat a podobně. Pamatuju se na Václava Bendu staršího, podle jeho vousu, který nesl známky potravy a podobně, to mě zaujalo. Když potom přišla řada na to, kdo koho bude zastupovat, zvedl jsem se a nesměle jsem ode dveří prohlásil: ,A kdo je tady za dělníky?’ Ten malý pán se na mě obrátil: ,No za dělníky tady je horník Hruška.’ A já jsem říkal, no dobrá, a kdo je tady za fabriky, za tovární dělníky?’ ,Za ty tady není nikdo.' A dál říká: ,A kdo jsi ty?' Tak jsem se představil, kdo jsem, a říkám, já jsem vám přišel nabídnout, že kolem třetí hodiny sem přijde velký průvod z ČKD, odhadujeme to zatím na pět až sedm tisíc lidí.’ Nastalo naprosté ticho, pan Havel se na mě obrátil a říká: ,Co to povídáš za nesmysly, my tam posíláme studenty, delegace, a vy je vyhazujete z fabirky. To říkáš, že jsi z ČKD?’ Já říkám: ,Ano, jsem z ČKD.' Tehdy mě napadla taková věta, která mě odstartovala do té nejvyšší politiky. ,Pane Havel, už jste někdy viděl, aby děti poroučely tátům, co mají dělat? Já ještě ne. Já vám chci říct jedno: Vy budete pořád chodit dávat kytičky k tomu sv. Václavovi. Ono to hezky vypadá, ale oni vás budou zavírat. Nemá to koncovku. A já jsem vám ji přišel nabídnout. To budou ty fabriky, který mají tu ekonomickou sílu, můžou něco rozhodnout.’ Koukal na mě nevěřícně, ale potom povídá… Byla tam tenkrát Monika Pajerová, Mejstřík, Bubník, ti se ke mně vrhli. Já říkám: ,Nepotřebuju nic, jenom až se ten průvod bude blíž, abyste udělali průchod, aby ten průvod mohl tím čelem vejít před ten Melantrich.’ ,To zařídíme.’ Pak bylo samozřejmě všechno jinak.“

  • „Problém, který se projeviil později, třeba v tom roce 1989, při těch slavnostních průvodech 23. a 24. listopadu a potom generální stávkou, která vlastně generální stávkou vůbec nebyl. Kyž vystupujete v kolektivu, nebo jdete v tom průvodu a jdou stovky lidí kolem vás, všichni stejným směrem, máte pocit, že všichni s vámi souhlasí. Ten strach tam není. I lidi, kteří jsou váhaví, to strhne. Je zajímavý (a to se pak projevilo při generální stávce) že když pak máte vystoupit na konkrétním pracovišti, kde pracuje Franta, Pepík, Lojza, Karel, a máte jít vlastním příkladem, udělat něco, co se kolegové bojí udělat, už je nestrhnete. Jsou stranou. To přesně bylo v roce 1968, ženy si sundávaly prstýnky, dávaly je na poklad republiky. To byla obrovská sounáležitost. Jeden s druhým. Všichni se cítili ponížení, zahanbení. Nikdo nerozuměl, co se děje. Najednou začala mašinérie médií, televize, vystoupení politiků, a lidi začali dostávat strach. Jak lidi začnou dostávat strach, je konec. Pak už nemůžete vystoupit a chtít je strhnout. Každý má rodinu, chce vydělávat peníze, mít embéčko nebo spartaka, nějakou chatičku, o kterou nechce přijít.“

  • "It was Letná, the second one, not the one on Saturday. I wasn’t at the one on Saturday because we were preparing something at ČKD. So, we were at that Letná, where I spoke. Two cops came to apologize for themselves. They were from the emergency unit and they came by car. When Suk writes about what happened there, he lies. It was exactly that these cops came in front of the tribunal and one of them was so terribly afraid that he fainted. Fainted from fear. There was this big strong nurse there, she grabbed hold of him and said: ‘Come on, kid.’ They put him on a stretcher and took him away. I supported the other one on my arm. I led him to the microphone and told him: ‘Look, don’t worry. Nothing will happen to you here, I guarantee it. And if you’re feeling so bad, I’ll hold you up.’ We needed it, it was supposed to be a big gesture. Of course, when I think back on it today, the whole tribunal was so ‘what I did, what we did,’ it was a mistake. Of course, it was a mistake. We Czechs aren’t the hanging types, like the Hungarians, the Yugoslavs. We’re different, we’re the nation of Švejk. So I held onto to him for a bit and he says ‘it’s okay.’ He got hold of himself, apologized to the people, and left, and people called out behind him: ‘Your one of us!’ And even the people somehow saw it that way. There was no longing for revenge in them."

  • "I became a Minister in the following way. After Letná I was sitting at home, I had come from the Laterna Magika, the phone rings, it’s 8 o’clock in the evening. I pick up and hear: ‘We’re drafting a federal government. You’ve been recommended for Minister. We will call you back in two hours and you’ll tell us if you’ll do it or not. And then he hung up. And I was just standing there because you don’t hear that kind of thing every day. It is pretty weird and at first I asked myself if someone wasn’t pulling some prank on me, or what!? About five minutes later the phone rings again and I pick it up: ‘Hey, I forgot to say that it’s for the Ministry of Labor and Social Affairs. So, then, at 10 o’clock.’ And hangs up. So then I said to myself, well I guess I’ll be the Minister of Labor and Social Affairs then. I was trying to think of where the Ministry was. I took out the phone book, it was still the big fat one then, and I found out that it sits on Palacký Square. After finding out where the Ministry was, I looked through the newspapers to see if anyone was writing anything about it, so I could find out what it actually dealt with. I mean, look, there was no Google, there wasn’t anything. Somewhere in the papers I found out that this Minister deals with pensions. – For Christ’s sake, I’m going to work with pensions? But then I told myself that it’d be about employment and unions and so on. So, seeing that it was almost 10 o’clock, I told myself: ‘Don’t be a coward.’ At 10 o’clock I took the phone. I said ‘I’ll take it,’ but I still couldn’t believe it."

  • "My mother died about a half-year after I was born. She was a radiographer and worked with x-ray machines before they were as safe as they are today. Basically, it seems that I never did find out how it happened, because my dad died in 1948, also tragically – from carbon monoxide poisoning. So, I really don’t know how it was. But apparently, my family being wealthy, my father took my mother to Switzerland and they tried every possible miracle, but she couldn’t be saved. She died half a year after I was born. My father didn’t have anyone to take care of me and because he was an architect and worked in construction and traveled around the world, he sent me to Thomayer Hospital in Krč. A nurse named Jiřina Kubešová was to take care of me there. Keep in mind here that this was Germany, that there was a war going on and she was supposed to deployed to Germany, and for her not be deployed, she had to be married. Thus my father had no other chance, so he arranged it under wraps with the nurse who was taking care of me. And he married her, so she didn’t have to go to Germany. He brought her home and she was my stepmother. My brother, too, is my stepbrother. He’s the nurse who looked after me’s son."

  • "So I said to myself, I’m at the forge, why not try the mines. And there was a quite handsome recruitment bonus – around three thousand, which was a lot of money then. Keep in mind that salaries at the time were fifteen hundred, or even eight hundred. So I signed up to be a miner. I worked in the Nosek mine. I was a locksmith/welder. I wasn’t exactly a miner, but I worked. Till 23 September 1960 when there was the, at that point, biggest accident in the Kladno mines. That day 20 people died, 20 miners. Among them there were maybe 4 convicts, but the rest were miners. I was one of those who got the worst of it, in the front side of the pit. I could talk more about what happened, but it’s not important for this story. I woke up two days later in the hospital in Kladno, in the women’s section. I wasn’t there with the ladies, only other miners, but it was in the women’s section because they suddenly had to take in 60 people. They closed down the streets, and they took everything to the Kladno hospital. I woke up and realized that I was still alive. The first feeling was awful because I was all tied up. Arms tied up, legs tied up. My tongue was still stuck to my lips because when you are poisoned by carbon monoxide your muscles freeze up and your tongue can fall down your throat. Since I was still in pretty good shape, a hockey player, I remember that I carried – I could already see that it was really bad – that I carried a co-worker in the direction of the shaft, a beanpole he was so thin. But I didn’t make it very far. I fell flat on my face on the tracks and instinctively pulled myself up the tracks to a crossing point. There I was by the Nejedlý mine, or maybe it was the Svoboda one. There was a sort of puddle there. Carbon monoxide can’t withstand moisture. So I dropped my face into that moisture so I could breathe. They found me in the same spot two days later. In such cases, when the paramedics come you have this sort of bag you always wear, they took out this special safety pin, pulled out my tongue, pinned it to my lips, tossed me onto the cart, and just like that they sent me toward the shaft. They caught me there. Then you go back up. You can’t do it any other way. That’s just how paramedic work goes. No time for talk – it’s a harsh reality."

  • Full recordings
  • 1

    Horní Počernice, 14.11.2019

    (audio)
    duration: 01:39:42
    media recorded in project The Stories of Our Neigbours
  • 2

    Praha, 26.06.2021

    (audio)
    duration: 01:35:14
    media recorded in project Stories of the 20th Century TV
  • 3

    Praha, 14.10.2021

    (audio)
    duration: 01:57:06
    media recorded in project Stories of the 20th Century TV
Full recordings are available only for logged users.

A true worker

Petr Miller speaking as a representative of workers, 1989
Petr Miller speaking as a representative of workers, 1989
photo: archiv Petra Millera

Petr Miller was born on 27 July 1941 in Prague. His father was an architect and his mother a radiographer. Both of his parents died when Petr Miller was still a child. At first he was placed in an orphanage and then he lived briefly with a new family which his father had started before his tragic death in 1948. He soon started school and moved to a dormitory. He trained as a blacksmith and worked in coal mines until a mine tragedy in 1960 which he miraculously survived. After his recovery he fulfilled his mandatory military service and then took up a post at ČKD. While employed, he finished up his high school diploma and started to study at the University of Economics (VŠE). Following the arrival of the Warsaw Pact armies in August 1968, he became involved in protest actions against the occupation, which earned him expulsion from his university studies. Later, he would become again involved in public action in 1989, when he became a representative of ČKD workers and took part in the post-revolution negotiations with the exiting government. Moreover, in December 1989 he became Minister of Labor and Social Affairs in the newly formed federal government which was to bring the country free elections. After his political career ended, he worked as a manager and a consultant.