„Ale Realistické divadlo se v té chvíli stalo jakýmsi centrem, kam tehdy publikum šlo. Protože mělo pocit, že tam se něco děje. Takže to bylo takové zlaté období pro nás a také první schůze, která byla po 17. listopadu, se odehrávala u nás v divadle. A nám se podařilo přes noc… Když se staly tyhlety věci, tak my jsme šli k nám do divadla, kde ten večer probíhala premiéra Maryši, a my jsme byli u mě v kanceláři a telefonovali jsme po celé republice a zvali jsme lidi na setkání divadelníků, jak se tyhle věci budou řešit dál. A pozvali jsme k tomu i studenty, aby pro publikum, které tam bude z těch divadelníků, aby povídali o zážitcích, které se děly během 17. listopadu. Takže schůze se nám podařila svolat… ty lidi, ze sedmnáctého na osmnáctého, a ta schůze byla osmnáctého ve dvě hodiny odpoledne, a to divadlo bylo narvané po střechu. Přijeli lidé až z Ostravy, dodneška nechápu, jak tak rychle. Asi nasedli do aut a jeli hned, když jsme se tam dovolali. Ale opravdu, to zastoupení bylo úžasné.“
„Jenomže já jsem taková osoba, že jsem se tam stýkala s emigranty. A když jsem se vrátila, tak jednoho dne zaťukal, to jsme bydleli ještě v tom herečáku, tak zaťukali dva pánové a odvezli mě. Odvezli mě, jak je v Praze Bartolomějská, tak v Liberci je Pastýřská, kde bylo toto zařízení. A tam jsem strávila jeden dost hnusný den, kde to bylo jako z blbé příručky, jeden hodný, jeden zlý, a tak si mě předávali. A opravdu to bylo od rána až do večera, nebylo to pěkné. Oni po mně chtěli, co jsem dělala který den, od kdy do kdy. Já jsem jim říkala: ,Vy si to pamatujete?‘ Ono se vám stane to, že když přijdete k takovému výslechu, alespoň mně se to stalo, že jsem naprosto zkameněla nebo nevím co. Já jsem neměla ani strach, já jsem necítila nic. Najednou jsem úplně ztuhla, a ne že jsem měla odvahu, ale já jsem jim tak jako… Oni viděli, že se mnou nic moc neudělají. Nemluvím o tom, že to bylo hrdinství, já říkám, co se mi stalo. Že jsem ztuhla. Opravdu já neměla ani strach, nic. Necítila jsem nic. Jen jsem tak na ně koukala a připadalo mi to strašný.“
"So it's not like the fairy tale had a happy ending. Let's see where we've been so naive since '89, because we believed, so to speak, in good, truth, and love. And I mean it literally and quite seriously. But we were terribly naive, because most people thought just about money."
"It also worked, the theater became such a center in Prague. Where did the students from the National Class then run, because there were many students. So they came to that theater. And we convened a special meeting during the night of November 17th and a 18th for the afternoon on the 18th. Vašek Havel was not in Prague at the time, he left the week before the celebrations again, as they always locked him up, so he went to Hrádeček, to his cottage. And said that he would call me. So he called sometime on 18th, and I said, 'Well, we convened a meeting here overnight for the theater of all the theatergoers.' Well, on the afternoon of November 18, the theater was packed to the ceiling."
Vlasta Křížová Gallerová was born on July 21, 1942. After graduating from high school and a short work break in the factory and in Barrandov, she studied History and Theory of Theater at the Faculty of Arts of Charles University. Since her studies, she was a part of not only theatrical but also dissident environments. In the 1970s, after spending a month at a Shakespearean school in England, she had to be questioned at the state security, where she refused to offer cooperation. In the 1970s, she worked as a dramaturg in the Pardubice and Liberec theaters, and from the 1980s in the then Realistic Theater in Prague. In the second half of the 1980s, they began to perform the plays of previously banned authors, and in November 1989 they actively participated in the Velvet Revolution. The theater was closed in 1998, the whole ensemble was fired and the witness has been teaching ever since.
