„Ale Realistické divadlo se v té chvíli stalo jakýmsi centrem, kam tehdy publikum šlo. Protože mělo pocit, že tam se něco děje. Takže to bylo takové zlaté období pro nás a také první schůze, která byla po 17. listopadu, se odehrávala u nás v divadle. A nám se podařilo přes noc… Když se staly tyhlety věci, tak my jsme šli k nám do divadla, kde ten večer probíhala premiéra Maryši, a my jsme byli u mě v kanceláři a telefonovali jsme po celé republice a zvali jsme lidi na setkání divadelníků, jak se tyhle věci budou řešit dál. A pozvali jsme k tomu i studenty, aby pro publikum, které tam bude z těch divadelníků, aby povídali o zážitcích, které se děly během 17. listopadu. Takže schůze se nám podařila svolat… ty lidi, ze sedmnáctého na osmnáctého, a ta schůze byla osmnáctého ve dvě hodiny odpoledne, a to divadlo bylo narvané po střechu. Přijeli lidé až z Ostravy, dodneška nechápu, jak tak rychle. Asi nasedli do aut a jeli hned, když jsme se tam dovolali. Ale opravdu, to zastoupení bylo úžasné.“
„Jenomže já jsem taková osoba, že jsem se tam stýkala s emigranty. A když jsem se vrátila, tak jednoho dne zaťukal, to jsme bydleli ještě v tom herečáku, tak zaťukali dva pánové a odvezli mě. Odvezli mě, jak je v Praze Bartolomějská, tak v Liberci je Pastýřská, kde bylo toto zařízení. A tam jsem strávila jeden dost hnusný den, kde to bylo jako z blbé příručky, jeden hodný, jeden zlý, a tak si mě předávali. A opravdu to bylo od rána až do večera, nebylo to pěkné. Oni po mně chtěli, co jsem dělala který den, od kdy do kdy. Já jsem jim říkala: ,Vy si to pamatujete?‘ Ono se vám stane to, že když přijdete k takovému výslechu, alespoň mně se to stalo, že jsem naprosto zkameněla nebo nevím co. Já jsem neměla ani strach, já jsem necítila nic. Najednou jsem úplně ztuhla, a ne že jsem měla odvahu, ale já jsem jim tak jako… Oni viděli, že se mnou nic moc neudělají. Nemluvím o tom, že to bylo hrdinství, já říkám, co se mi stalo. Že jsem ztuhla. Opravdu já neměla ani strach, nic. Necítila jsem nic. Jen jsem tak na ně koukala a připadalo mi to strašný.“
„Takže ono to není, jako že pohádka skončila happy endem. Dyť se podívejme, kam od toho roku 89, kdy my jsme všichni, a to si pamatujte, byli hrozně naivní, protože jsme věřili, abych tak řekla v dobro, v pravdu a lásku. A to myslim doslova a do písmene a myslim to vážně. Ale byli jsme děsně naivní, protože většina lidí myslela na prachy.“
„Taky se povedlo, ono to divadlo se stalo takovým v Praze centrem. Kam i ty studenti z tý Národní třídy potom přiběhli, protože tam byla spousta damáků. Takže ty přišli do toho divadla. A my jsme přes noc ze 17. a na 18. listopadu svolali takovou zvláštní schůzi na 18. odpoledne. Vašek Havel tehdy nebyl v Praze, on odjel na ten tejden zase před těma oslavama, jak ho vždycky zavírali, tak on odjel na Hrádeček, na tu chalupu. A že mi zavolá. Tak mi volal někdy 18. a já jsem říkala: ‚No, my jsme přes noc svolali tady schůzi do divadla všech divadelníků.‘ To vám se povedlo, že jsme obtelefonovali přes noc všecky divadla, teda mimopražský, nejenom pražský. No a toho 18. listopadu odpoledne už to divadlo bylo narvaný po strop.“
Full recordings are available only for logged users.
Memory of Nations AI Assistant Explore thousands of personal stories
Discover a new way to explore the Memory of Nations Archive. Ask about the topics, events, places, or experiences that interest you. The AI Assistant searches transcripts from more than 30,000 hours of recorded interviews and finds relevant stories from across the archive. You don’t need to know a person’s name or where to look. Simply ask a question in your own words.
Vlasta Křížová Gallerová se narodila 21. července 1942 v Praze. Rodiče Arnošt a Vlasta Gallerovi pracovali jako učitelé, nikdy nevstoupili do komunistické strany a v roce 1969 neschválili vstup vojsk Varšavské smlouvy. To vše poznamenalo život rodiny. Otec byl sesazen z funkce ředitele, matka musela odejít do důchodu. Vlasta již před tím nedostala doporučení ke studiu na VŠ jako dítě z maloburžoazní rodiny. Teprve po práci v továrně a jako klapka na Barrandově mohla vystudovat Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor divadelní věda. Už od dob studií se pohybovala nejenom v divadelním, ale také disidentském prostředí. V 70. letech strávila měsíc na shakespearovské škole v Anglii, což po návratu znamenalo i výslech StB. V 70. letech působila jako dramaturgyně v pardubickém a libereckém divadle; tam se seznámila s manželem, režisérem Karlem Křížem. Od 80. let přešla do Realistického divadla v Praze, kam později nastoupil i její muž. Již ve druhé polovině 80. let začali uvádět dříve zakázané autory a v listopadu 1989 se aktivně zapojili do sametové revoluce. V roce 1998 bylo divadlo uzavřeno a celý soubor dostal výpověď, což bylo pro manžele Křížovy velké rozčarování. Vlasta v té době již pracovala i jako pedagog a této činnosti se věnuje dodnes. Působila na DAMU Praha, University of New York in Prague i Filozofické fakultě UK. Zároveň se věnovala publicistické tvorbě, je autorkou reprezentativní monografie o scénografovi a malíři Jaroslavu Malinovi. Spolupracuje i s Českou televizí a Českým rozhlasem. Od r. 2008 učí tvorbu scénáře a základy dramaturgie na VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka. V době natáčení (2024) žila s manželem v Praze.
