Marie Koukalová

„Takže já jsem teda chodila do sedmé třídy a každý den jsem jezdila kolem mého domu. Každý den. Do tý školy. Hrozný. [Pláče] Ale prostě jsem to překonala. Takže jsem tam ukončila sedmou třídu. A do osmé třídy už jsem šla v té Ostré. Ten den nás tam bylo vystěhováno několik. My jsme byli vystěhováni do hlavního statku. Vedle byla nádherná vila a tam bydlel správce. A vedle byl další malý statek, který dřív patřil panu inženýru Hnilicovi, tak tam vystěhovali Kubíčkovy z Hořátve a ještě další rodinu z Hořátve. Ještě tam byli z dalšího statku, z Kamenného Zboží. Taky mimo nás na tu Oboru u Ostré vystěhovali ještě další tři sedláky. Takže všichni jsme se tam takhle sešli. Bylo to náročné. Finančně to bylo velice špatné. Tatínek neměl peníze, s tou nohou vůbec nemohl pracovat. Maminku poslali pást krávy, tam byly krávy u Labe, tam byly nádherné tůně. A tatínek byl nemocen, protože měl toho Bürgera.“

„A najednou, jednoho dne přišli. Přišla ta milice s těmi velkými auty, že musíme opustit náš statek, že nás někam vystěhujou. A že si na nákladní auto můžeme vzít… [pamětnice pláče] … na to nákladní auto že si můžeme vzít nějaké věci a že nás odvezou z toho statku, z těch Strak, z toho č. p. 10. Tatínek skoro nemohl chodit na ty nohy. A teď tam byla maminka… Můj bratr byl ve škole, ten ráno odjel do školy do Poděbrad. A já jsem tam byla, protože jsme myslím měli pololetní prázdniny. To bylo 25. února 1952. A teď přijeli a prostě, že se musíme vystěhovat a že nás někam odvezou. Tak se něco naložilo na auto. Maminku tam taky posadili, tatínka taky. Ještě jsme měli velikého bernardýna Baryka, toho taky dali na to auto. Ještě jsme měli menšího pejska, velikého jako liška. Toho nikam neposadili. A teď se rozhodovali… Tam byly milice, ty všechno obsadily. Přišli ještě lidi z vesnice, kteří šli do kravína. Tam jsme měli výborné dojnice. Tatínek všechno měl prvotřídní. A maminka už zase měla ty kuřice, hodně se tomu věnovala. A teď oni přišli, všechno zabrali a nás nasadili do toho auta. A vyvezli nás z těch Strak 25. února 1952. A vezli nás někam, nevěděli kam, protože to se teprve rozhodovalo, kam nás povezou.“

„Na konci války, to už bylo začátkem května, sedmého, osmého, [bombardovali] Straky, které byly v blízkosti Milovic. Nedaleko byly Milovice, Mladá, Boží Dar. Všechno to bylo obhospodařované Němci. A v květnu nás bombardovali. Jednak bombardovali Mladou Boleslav, jednak vesnice okolo. Ve Strakách dopadala spousta bomb. Na to se velice dobře pamatuju. Můj bratr, o šest let starší, měl u nás na dvoře kamarády. Kluci si tam hráli a najednou začaly padat bomby. Babička nevěděla, co se děje. Utíkala: ,Kluci, pojďte dovnitř, padají bomby!‘ Vzala je od toho dvora, od toho vjezdu, dovnitř do kuchyně. Tam je ukryla. Bylo to asi pět chlapců. Padaly bomby. Všechno jsme měli vymlácené, velikánskou spoušť na dvoře. Vedle toho maminka se zabývala chovem drůbeže, měla to zvlášť dobře vedené. Tatínek jí postavil nádherný, ohromný kurník. Tam byly mladé krásné kuřice. A bomby je všechny roztrhaly. Uzemnily je do země, rozbily všechno, co pro ně bylo postaveno, a kuřice se rozlétaly všude kolem. Babička takhle kluky zachránila. A protože to bylo v tom květnu, sedmého, osmého května, babička mě sháněla, že půjdeme na májovou do Všejan do kostela. Nikde mě nemohla najít. Nevěděla, kde jsem. Utíkala k sousedům, myslela si, že jsem u jednoho kamaráda, u Vaška Vinklera, asi ob tři domy. Přišla tam, otevřela dveře a rozhlížela se. Stodola byla pryč. Bomby to všechno vybombardovaly. Věděla, že já s Vaškem jsme si hráli u stodoly. Utíkala dovnitř a volala. A najednou, my s Vaškem jsme byli pod takovým stolkem. Protože ta paní Vinklerová měla kůzlata a musela být u té kozy. Tak mě s tím Vaškem dala pod stůl a hodila na nás peřinu: ,Buďte tady!‘ A babička nás našla pod tím stolem. Paní Vinklerová musela k těm kůzlatům, aby se dostaly na svět. Takže nakonec babička mě našla. Byli hrozně rádi, že přes to bombardování se mi nic nestalo.“

"The next day they came and said, 'Load your things.' They didn't say where we were going, we didn't know where we were going at first. They put our things on a flatbed truck or something like that. We had a big Bernardine then and it was also on the flatbed. We also had a small dog, which ran from Straky through the whole Lysá behind the tractor to Ostrá, in Obor. It was our second dog. That's how our family moved there. When I went to school for the first time, I realized that we have dogs, but that we don't have a cat; that I didn't find it there (at the time of moving). So, I got up and went from Čachovice to Straky to our aunt´s, Mrs. Řípová, and I said: 'Lend me something, I'm going for a cat.' She lent me a net bag and I went to our farm, where there were people and their task there was milking, it was evening, they watched how I got there, such a girl, because I was not allowed to enter there. We were not allowed to enter. I saw that the cat was there, I grabbed it, put it in the net bag and ran back to my aunt. She probably gave me something else for the cat and I took the four-hour bus back home."

"It was a period of time - I married a political prisoner and we were still looking for his job. He had the education, everything. The worst thing about Nymburk was that when my husband died, my daughter and I were persecuted. If my husband was alive, they wouldn't do it. He would manage it, even though he was a political prisoner. The girl was excellent in school, suddenly it was over and it hit me and my daughter. She went through difficult situations; she could not go to school or anywhere else. But only when we were left alone. I went to beg. 'No. No way. No way. No way.' That was hard - the StB and everything. You don't know what else to do... You take the child: 'Come with me. You're not going to school.' - 'How come I am not going to school?' - 'You have to go to the StB with me.' - 'And what are we going to do there?' - 'I have to explain something there.' 'Ma'am, why are you coming here with a child – at 8 o'clock in the morning?' - 'And what am I supposed to do with her? I'll send her to school and what about you here with me?' - ' Sit here then' - 'No, Nellynka will be with me and you tell me what you want from me. You know me. You know where I work.' I took the girl with me to the StB. I was worried about her, you know. You don't know what could happen. You leave and then the child disappears. You have to hold her hand all the time! The worst time was when Vlasta wasn't. They were torturing us."

"When [Vlastimil and his fellow prisoners] were put on the express train from Moravia to Kolín and Nymburk, they got money for which they could buy something on the train. They went to the dining car with Mirek Šťastný. And now - fork, knife, spoon. Cutlery. And now they were watching. You have to understand, when you did not have anything like that for ten and a half years ... The boys were funny. And now [Vlastimil] didn't know where he lived. [Before] he lived in a sugar factory, [now] he wrote to his parents to Krátká street, but he did not know where it is. Miloš Duchaňů, he was also one of those who [were convicted in the trial], arrived two or three days earlier, he went to the trains and waited for Vlasta to come, so he would take him home. They lived close to the station, where they had a family house. Finally, he found Vlasta, Vlasta came. Miloš immediately took him home to his parents, everyone greeted him. Then he said: "Now I will go with you to your parents. They do not know. We will go together to Jankovice." All right, they came to Jankovice, to the second part [Nymburk]. The parents were at home and they welcomed Vlasta. After ten and a half years."