The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Koukalová (* 1940)

Z rodného statku je vystěhovali na korbě nákladního auta

  • narozena 13. října 1940 v Mladé Boleslavi

  • rodiče František a Marie Peckovi byli soukromí hospodáři na statku ve Strakách

  • na konci války pamětnice zažila sovětské bombardování v okolí Mladé Boleslavi

  • po roce 1948 rodina perzekvována jako „kulaci“

  • 14. února 1952 byli Peckovi vystěhováni na statek v Oboře u Ostré

  • roku 1956 rodina přesídlena do Nymburka

  • v letech 1954 až 1958 studovala střední obchodní školu v Praze na Vinohradech

  • od 1. července 1958 pracovala v Jednotě Nymburk

  • roku 1960 se seznámila s propuštěným politickým vězněm Vlastimilem Krejčím

  • 24. března 1961 se za Vlastimila Krejčího provdala

  • roku 1969 byl její manžel rehabilitován

  • 27. září 1974 Vlastimil Krejčí zemřel

  • Marie byla v následujících letech terčem perzekuce, dcera Nelly nebyla přijata na gymnázium

  • v roce 1982 se podruhé provdala, za Josefa Koukala

  • v 90. letech se rodina dočkala restituce statku ve Strakách, Marie Koukalová jej přenechala bratrovi

Marie Koukalová prožívala šťastné dětství v láskyplné rodině na statku, který rodiče obhospodařovali s nadšením a veškerou péčí. Časy pohody a rozkvětu skončily s nástupem komunistů k moci a násilnou kolektivizací. Marie našla znovu pocit bezpečí a štěstí v manželství s bývalým politickým vězněm Vlastimilem Krejčím. 

Narodila se 13. října 1940 v Mladé Boleslavi. Její otec František Pecka převzal rodinný statek ve Strakách o rozloze dvacet pět hektarů, kde žily i jeho neprovdané sestry. Hospodářství vzkvétalo i díky finanční injekci z rodiny jeho novomanželky Marie, rozené Kirschnerové, s níž se oženil v roce 1933. „Tatínek a maminka použili své nové poznatky z rolnické školy [...] a hospodářství se dobře rozjíždělo. Provedli nákup hovězího dobytka na Moravě, v okolí Přerova, kde byl již vyšlechtěn český strakatý skot s velmi dobrou užitkovostí, výstavbu nové drůbežárny a zavedení kmenového chovu slepic leghorn. Maminka o chov pečovala a docilovala velice dobré líhnivosti. [...] Ve svých dvaceti letech vzorně vedla kuchyň a hospodářství,“ uvádí se v rodinné historii sepsané Mariiným starším bratrem Františkem Peckou. 

František, narozený roku 1934, byl vychováván jako budoucí hospodář. „Měli jsme se moc rádi, každý den jsem na něj chodila čekat před školu,“ říká Marie Koukalová. Stejně idylickými slovy popisuje i manželství svých rodičů: „Byla to velká láska až do smrti.“ 

Na konci války dopadaly v okolí Strak bomby

Prarodiče z matčiny strany Kateřina a Josef Kirschnerovi byli v době války vystěhováni ze svého statku ve Struhách, usedlost se totiž nacházela v pásmu okolo strategicky významných Milovic. Až do roku 1945 tedy žili u dcery a jejího muže ve Strakách. 

Peckovi museli v průběhu války ubytovávat na statku německé důstojníky, zároveň však v maximální možné míře pomáhali svým zaměstnancům. Otec pro ně například dělal tajné zabijačky. 

V posledních dnech války byla Mladá Boleslav a okolí opakovaně cílem sovětského bombardování, jímž chtěl Sovětský svaz zabránit ústupu německých vojsk do amerického zajetí. Několik bomb dopadlo také ve Strakách. Jedna z nich zničila matčin chov drůbeže na dvoře rodinného statku. 

Tehdy pětiletá Marie ten den trávila čas mimo domov, hrála si s kamarádem Vaškem u sousedů. Zde ji hledala babička, která s hrůzou zjistila, že bomby smetly sousedovic stodolu, v níž si malá Marie měla v tu chvíli hrát. Sousedka naštěstí svého syna s Marií ukryla do kuchyně pod stolek, přes který hodila peřinu. Tam je vystrašená babička posléze objevila. 

Příjezd sovětské armády v následujících dnech provázela ještě jedna zajímavá událost. Tehdy jedenáctiletý František objevil v příkopu raněnou klisnu koně Převalského, která přijela s Rudou armádou. Přestože sovětští vojáci ji chtěli utratit, rodina Peckových se jí ujala, zajistila její ošetření a malý koník, jemuž dali jméno Jiskra, se stal oblíbeným společníkem obou dětí. 

Prarodiče se vrátili do Struh a začali dávat do pořádku zdevastovaný statek. Dařilo se jim, ovšem kvůli úrazu babičky Kirschnerové bylo třeba, aby k nim byla Marie vyslána na výpomoc. U prarodičů strávila po válce několik měsíců. 

Do Ameriky? Vždyť tu máme pole! 

V červnu 1948, v době XI. všesokolského sletu,  přiletěla do Československa na návštěvu otcova sestra Blanka, která se provdala za diplomata OSN Gilberta Redferna a žila v USA. Manželé Redfernovi si byli vědomi, co znamená nástup komunistů k moci, a přesvědčovali Mariiny rodiče k emigraci. František Pecka si však nedokázal představit, že by opustil svůj statek. „To nejde, vždyť tady mám pole,“ odmítl jednoznačně. 

Peckovým v té době nastávaly těžké časy. Otec onemocněl Bürgerovou chorobou, cévním onemocněním, které mu kvůli silným bolestem nohou téměř znemožnilo normální pohyb. 

V období počínající kolektivizace zemědělství byli Peckovi jakožto rodina hospodařící na velkém (nyní již třicetihektarovém) statku vystaveni silnému tlaku. Stále se zvyšovaly povinné odvody zemědělských produktů, nastavené záměrně tak, aby je soukromí zemědělci neměli možnost splnit. Tehdy osmiletá Marie za celou rodinu často sama komunikovala s úřady, protože otec byl nemocný a maminka s bratrem veškerý čas věnovali práci na poli. Pomoc námezdních sil nyní již využívat nemohli. 

Z domova na korbě nákladního auta

„Dne 14. února 1952 přišlo na dvůr v č. p. 10 u Pecků třicet milicionářů s puškami na ramenou. Vedl je obecní strážník, který tatínkovi předal úřední listinu, oznámení o zavedení nuceného pachtu podle z. 55/47 Sb. Odvolání nemá žádný účinek. Podepsán Pešta, předseda MNV. Milicionáři provedli prohlídku celého hospodářství od sklepa až po půdu a po dvou hodinách nám oznámili, že co je v bytě, je naše, všechno ostatní patří JZD.“ Tak popisuje František Pecka ve své rodinné historii den, kdy byla jeho rodina násilně vystěhována ze statku. 

Marii bylo v té době dvanáct let, chodila do sedmé třídy a v době příchodu milicionářů byla doma, protože měla pololetní prázdniny. Její starší bratr František, autor výše uvedeného záznamu, studoval zemědělskou školu v Poděbradech. 

„Směli jsme si vzít, jenom co se vešlo na korbu nákladního auta,“ vzpomíná Marie. Na korbu posadili rodiče i se psem Barykem, druhý pes za nákladním autem celou cestu běžel. „A vezli nás někam, nevěděli kam, protože o tom se rozhodovalo na poslední chvíli.“ 

Cesta nákladního auta skončila na kraji obce Ostrá u Lysé nad Labem, v části nazývané Obora, na statek, ze kterého byl vysídlen inženýr Hnilica. Na statku byli s Peckovými soustředěni i jiní „kulaci“ z nymburského okresu – Kubíčkovi z Hořátve, Weissovi z Kamenného Zboží a další. 

Marie se druhý den na vlastní pěst vypravila zpět do rodného domu ve Strakách. V chaosu, který provázel jejich vystěhování, totiž na statku zapomněli kočku. „Viděla jsem, jak kočka sedí na zápraží. Ale viděla jsem také všechny ty lidi, kteří se motali kolem našeho dobytka.“ Do té doby moderně a pečlivě vedený statek se dostal do rukou lidí, kteří otcovu práci postupně devastovali. Obětí jejich krutosti a diletantství se stal i koník Jiskra, který zábor statku dlouho nepřežil. 

Rodiče do školy přijít nemohli

Statek, kam byli Peckovi vystěhováni, nyní přináležel k semenářskému statku Nymburk, který spadal pod Osevu, krajský semenářský podnik Praha. Otec kvůli své nemoci nemohl pracovat, maminka byla přidělena na pasení krav. Staršího bratra Františka vyloučili ze zemědělské školy v Poděbradech. Měl zájem o práci u koní v kladrubských stájích, nakonec ho však poslali starat se o dobytek v Selmicích. Krátce poté byl povolán na vojenskou základní službu. 

Marie dále chodila do sedmé třídy v patnáct kilometrů vzdálených Čachovicích, kam se dopravovala spletitě a zdlouhavě. Každý den cestou do školy přitom projížděla kolem rodného domu ve Strakách a byla svědkem jeho postupného úpadku. 

Na začátku následujícího školního roku se Marie s kamarádkou vypravila do základní školy v Lysé nad Labem. Učitelka se podivovala, že o nové žákyni nemá žádné informace, a žádala, aby do školy přišli rodiče. „Rodiče nemohou přijít, protože jsou v tíživé situaci,“ vysvětlila pamětnice, která již dávno byla zvyklá vyřizovat úřední záležitosti za celou rodinu. Do té doby se učila hrát na housle, do hudební školy v Lysé nad Labem ji však nepřijali. 

Rodina žila ve velké chudobě. Otci úřady odebraly nemocenský příspěvek a po měnové reformě Peckovi přišli i o zbytek úspor. Zbyla jen Mariina vkladní knížka ve škole, kam si uložila peníze za jednocení řepy... 

Nový život v Praze 

Na konci osmé třídy základní školy Marie toužila jít studovat jazykové gymnázium. Její prospěch tomu odpovídal, na vysvědčení měla samé jedničky,  ale vzhledem k rodinnému původu to nepřipadalo v úvahu. Díky podpoře třídní učitelky se však dostala na střední ekonomickou školu na Stalinově (dnes Vinohradské) třídě na Vinohradech. Ve škole vyučovala řada kvalitních profesorů vyhozených z gymnázií.  Bydlela na dívčím internátě v budově dnešního Arcibiskupského gymnázia na náměstí Míru. 

V době středoškolských studií Marie podle svých slov znovu uvažovala o nabídce tety Blanky ze Spojených států amerických k emigraci. „Ale nemohla jsem odejít od rodičů, všechno pro ně bylo moc těžké,“ konstatuje. 

Po maturitě dostala umístěnku v nymburské Jednotě, kde nastoupila v červenci 1958. Do Nymburka se mezitím přestěhovali i její rodiče. Otec se uzdravil díky léčbě u svého bratrance, který byl primářem v Teplicích, a nyní pracoval v Nymburce jako traktorista. 

Od tety Blanky z USA dostal otec přes Tuzex darem automobil, nový model Škoda Octavia. Marie, která si kvůli svému zaměstnání udělala řidičský průkaz na motorku, se naučila řídit také auto. 

Život už byl nyní poklidnější, Peckovi ale stále měli stigma „kulaků“. 

Návrat politického vězně

Na jaře 1960 se tehdy devatenáctiletá Marie prostřednictvím kamarádky Zdeny seznámila se svým budoucím manželem, tehdy čtyřiatřicetiletým Vlastimilem Krejčím, který byl právě propuštěn z vězení díky Novotného amnestii. 

Vlastimil byl členem nymburského oddílu vodních skautů, kteří se na sklonku války aktivně zapojili do protifašistického odboje. Po válce se také stal členem národně socialistické strany. Těsně před ukončením vysoké školy v říjnu 1949 byl zatčen. S dvaceti dalšími nymburskými občany se stal obětí agenta-provokatéra, který je podněcoval k „protistátní činnosti“. V zinscenovaném procesu byl odsouzen na doživotí, později mu trest snížili na pětadvacet let odnětí svobody. Prošel mnoha kriminály, nejdéle byl vězněn v Příbrami, kde pracoval na těžbě uranové rudy.  Při práci se sbíječkou mu vibrace vyvolaly těžký zánět trojklanného nervu. Jako vězeň podstoupil operaci čelisti bez anestezie. Podle slov Marie Koukalové během operace zcela zešedivěl. Bolestmi hlavy kvůli trojklannému nervu trpěl i po zbytek svého života. 

Po návratu do Nymburka první Vlastimilovy kroky vedly na národní výbor, aby si vyřídil doklady. Zde pracovala žena, jejíž otec dříve býval zaměstnancem v cukrovaru patřícím Vlastimilovu otci. Tato úřednice, fanatická komunistka, podle slov Marie Koukalové nedokázala skrýt překvapení, že se Vlastimil vrátil: „Nemohla pochopit, že je zpátky, když už byl jednou odepsaný. Začala koktat…“ Ukázalo se, že všechny Vlastimilovy dokumenty byly skartovány, protože s jeho návratem nikdo nepočítal. 

Vlastimil se po návratu nechtěl stýkat s většinou lidí z Nymburka, dával přednost setkávání s přáteli z Junáka a bývalými spoluvězni. Setkání s Marií na oslavě, kterou pro něj uspořádala kamarádka Zdena, však bylo osudové. Okamžitě se do sebe zamilovali a rodícímu se vztahu přáli i jejich rodiče. 

Šťastný život na prahu Pražského jara

V březnu 1961 se na Novoměstské radnici v Praze Marie stala Vlastimilovou ženou. Žili v domku v Jankovicích (část Nymburka) s Vlastimilovými rodiči a dalšími nájemníky. V prosinci 1961 se jim narodila dcera Nelly. 

Po propuštění začal Vlastimil pracovat jako kopáč studní, později pracoval v kolínské nástrojárně, v komunálních službách města Nymburk a v družstvu Drupol. Podle slov Marie Koukalové předložil během let řadu zlepšovacích návrhů, které ale nemohl prezentovat pod svým jménem. 

Marie Koukalová s radostí vzpomíná na společně strávený volný čas, rybaření, výlety na Lipno, stanování a návštěvy přátel z řad bývalých politických vězňů. 

Vlastimil se podílel na činnosti Klubu 231 a po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se v obavách ze zatčení nějakou dobu skrýval mimo domov. 

V době politického uvolnění Pražského jara Vlastimil usiloval o rehabilitaci, které dosáhl v květnu 1969. „Rozsudkem Zvláštního senátu krajského soudu v Praze ve dnech 12. a 13. května 1969 byla zrušena všechna rozhodnutí ze dne 14. června 1950 Státního soudu v Praze jako vadná. Ministerstvo spravedlnosti v Praze přiznalo náhradu škody (číslo odškodnění 2497/69/No) dne 2. července 1970 částkou 103 392 Kčs,“ uvádí se ve Vlastimilově přihlášce do Konfederace politických vězňů, kterou za něj Marie podala po roce 1989.  

Více hledět na druhé

Vlastimil Krejčí náhle zemřel v roce 1974. Marie a její dcera Nelly se ocitly v tíživé situaci. Nejenže truchlily pro svého milovaného manžela a otce, ale s nástupem normalizace se opět staly oběťmi pronásledování jako rodina bývalého politického vězně. Nelly nebyla přijata na gymnázium. „Řekli jí, že měla zavřeného tatínka, takže to není žádoucí,“ konstatuje Marie Koukalová. Nelly se nakonec dostala na hotelovou školu v Poděbradech a po roce 1989 si doplnila vysokoškolské vzdělání. 

V dubnu 1982 se pamětnice podruhé provdala, za Josefa Koukala. 

Pád komunismu v roce 1989 přivítala Marie Koukalová s velkou radostí. Těšil ji zejména bohatý kulturní život, který přinesla devadesátá léta: výstavy, divadelní představení či koncerty. 

Dočkala se také restituce zcela zdevastovaného statku ve Strakách, jehož obnovy se ujal její bratr František. 

V roce 2004 byla v Nymburce odhalena pamětní deska obětem politického procesu, v němž byl odsouzen i Vlastimil Krejčí. Jeho jméno dnes nese jedna z nymburských ulic. 

Závěrem Marie Koukalová hovoří o soudržnosti své rodiny a nezištné pomoci druhým: „Máme v sobě takovou lásku a jsme rádi, když můžeme pro druhého něco udělat. Myslím, že lidé by dnes měli více hledět na druhé a pomáhat jim. Nejen vlastní rodině, ale i ostatním.“ 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Pamětníci Prahy 12 vyprávějí v Paměti národa