The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anaïse Kanimba (* 1992)

• January 1, 1992 - born in Kigali

• April 1994 - both her parents became victims of the Rwandan genocide

• In 1994, Anaïse and her sister Carine were adopted by Paul and Tatiana Rusesabagina

• In 1996, Paul Rusesabagina fled to Belgium, followed two years later by his wife and young children

• Anaïse went to boarding school in the US, where she also studied humanitarian aid and African studies at Georgetown University in Washington

• In August 2020, Paul Rusesabagina was kidnapped by trickery, then imprisoned and tortured in Kigali

• Anaïse and Carine became the driving forces and faces of a massive international campaign for his release

• In March 2023, the campaign was crowned with success and Paul Rusesabagina was released

Bylo jí sedm let a žila již v belgickém exilu. Až tehdy se Anaise Kanimba dozvěděla pravdu o tom, že její biologičtí rodiče oba padli za oběť rwandské genocidě, které ona s mladší sestrou jen zázrakem unikla. Že ji potom adoptovala teta Tatiana a její slavný manžel, Paul Rusesabagina, známý jako zachránce stovek Tutsiů i několika umírněných Hutuů v budově rwandského hotelu Mille Collines. Že ale brzy po válce musela rodina ze země uprchnout, protože upadli v nemilost tutsijského prezidenta Paula Kagameho, který v zemi vládne jako diktátor. A hlavně, že konec války ve Rwandě neznamenal návrat svobody a práva. O tom se mohla Anaïse přesvědčit v srpnu 2020. Tehdy byl její adoptivní otec, etnický Hutu, známý kritik Kagameho vlády a bojovník za smíření mezi rwandskými etniky, vylákán do letadla, které ho uneslo do Rwandy. Čekalo ho mučení, výslechy a vězení. Na svobodu se dostal až po dvou a půl roce. Jeho dcery Anaïse a Carine se staly hybatelkami a tvářemi světové kampaně za jeho propuštění.

Rwandská genocida

Kigali, hlavní město Rwandy. Tady přišla Anaïse na svět, bylo to 1.1.1992. Na své rodiče, Fidence a Thomase Kanimbovy, nemá žádné vzpomínky. Po otci se jí zachovala jedna fotografie, po matce dvě. Události z dubna 1994, kdy zfanatizované hutuské jednotky Interahamwe zmasakrovaly stovky tisíc svých tutsijských sousedů, zná jen z vyprávění. Když je prožívala, bylo jí jen něco málo přes dva roky. „V té době s námi bydlela moje teta, Dorothée. Byla to ona, kdo mi řekl, co se stalo. Vypukly nepokoje. Druhý den jsme se rozhodli jít do kostela, byl poblíž nás na náměstí, v jiné čtvrti. A nikdo nevěděl, jestli zabíjejí Tutsie nebo Hutuy. Protože jsme všichni žili společně, když došlo ke genocidě, ta se odehrála během občanské války. Lidé na to někdy zapomínají. Všichni sousedé a naše rodina jsme šli na to náměstí, Hutuové a Tutsiové společně, a vojáci nám řekli, abychom se seřadili. Seřadili jsme se a mysleli jsme si, že nás odvezou někam do úkrytu. Místo toho začali střílet lidi, kteří byli Tutsiové. Všichni utíkali. A při útěku zasáhli mého otce, ten den ho zavraždili. Já, moje máma, sestra a teta jsme se vrátili do domu našich sousedů. Naši hutuští sousedé byli v pořádku. Protože jsme žili všichni společně, snažili se nás chránit. Když se doslechli, že se k nám blíží skupina lidí, schovali nás. Následující tři týdny jsme žili v úkrytu s tetou, sestrou a mámou.“ 

Navzdory obětavosti sousedů ale ozbrojenci později dívky i s matkou odvedli, tehdy se ale matce podařilo s odkazem na tvar nosu své nejmladší dcery tvrdit, že vlastně nepatří k Tutsiům, ale k Hutuům. „To etnické rozdělení je zcela arbitrární, zavedli ho belgičtí kolonizátoři,“ vysvětluje Anaïse. „Částečně vychází z fyzických rysů, částečně z tehdejšího sociálního postavení.“ Smyšlené kategorie se ale ve Rwandě bohužel staly smutnou realitou. Když si později ozbrojenci přišli znovu pro matku, už se nevrátila. Pravděpodobně skončila v jednom z blízkých masových hrobů. Malé sestry (Carine byla kojenec) zůstaly odkázány samy na sebe a svoji tetu. Ta s nimi opustila Kigali, a nakonec našli útočiště v jednom z uprchlických táborů pod kontrolou vojáků, kteří o nich informovali jejich strýce Paula.

Paul Rusesabagina

Paul Rusesabagina byl Hutu, ale především spravedlivý člověk. Jako manažer hotelu, který opustila evropská klientela, poskytl útočiště stovkám tutsijských uprchlíků i jejich umírněným hutuským sousedům, kteří také čelili pronásledování. Z hotelových zásob uplácel velitele milic Interahamwe, byl ve spojení s vnějším světem, riskoval život. Zachránil bezmála dva tisíce lidí a pomohl nabourat černobíle hodnocení rwandského konfliktu svým postojem, který nadřazuje lidskost etnické příslušnosti. „Když vidíš nespravedlnost, chovej se jako Rusesabagina.“ Tato věta se stala ve Rwandě příslovečnou.

Jakmile válka skončila vítězstvím tutsijských rebelů pod vedením Paula Kagameho, vydal se Rusesabagina do tábora pro své dvě neteře. Nějakou dobu spolu žili v Kigali, na místní mateřskou školku má Anaïse své první vzpomínky. Z Kagameho se ale brzy vyklubal diktátor, který si vzal za cíl zlikvidovat vlivné Hutuy – včetně Rusesabaginy. Ten měl platný pas i belgické vízum, a proto včas utekl do Bruselu. Tam ho po dvou letech následovala manželka Tatiana s dvěma adoptovanými dcerami a vlastním synem Tresorem. „Vychovávala nás jako trojčata, Carine dokonce kojila,“ vzpomíná na ni Anaïse. „Během genocidy přišla skoro o všechny příbuzné, včetně vlastní matky.“

Brusel

V Bruselu se rodina musela uskrovnit. Paul pracoval jako taxikář, místo velkého domu se tísnili v bytě. Dům koupili po pár letech, když otec zaznamenal podnikatelské úspěchy – dodnes je místem, kde se rodina schází. Co zůstávalo, byl Paulův důraz na vzdělání svých dětí. „Proto nás zapsal do školy Collège Saint-Michel v Bruselu, což byla jezuitská škola. Byli jsme tam jedni z mála černošských studentů,“ vzpomíná Anaïse na školu, kde se na ni přeci jen „dívali trochu jinak“. Ale celkově na ni měla škola pozitivní dopad. „Byla to škola, kdo pomohl mým rodičům najít odvahu a sílu říct nám pravdu o našich biologických rodičích. Řekli, že je pro nás lepší znát pravdu dříve než později. Umíte si představit, jak těžké bylo pro Tatianu mi říct, že není moje matka? Říct mi, že muž, který je mým otcem, je její bratr, který zemřel? Mluvit o tom s dětmi bylo velmi těžké. Ale ta jezuitská škola jim velmi pomohla.“ 

Navzdory všem těm obtížím byli ale jako děti chráněni. Věděli, že jsou imigranti. Když se ze školy vrátili domu, byli „zpátky v Rwandě.“ Mluvili svým jazykem, i když to pro mladší sourozence kvůli jazykové zásobě bylo těžké. Svoji rodnou zemi milovali, i když její vláda jim nepřestávala škodit. Když v roce 2004 šel do kin film Hotel Rwanda na základě Paulova příběhu, stála se z něj celebrita. Založil nadaci na pomoc rwandským sirotkům a začal veřejně vystupovat. Vůči stávajícímu režimu ve své rodné zemi se vyjadřoval kriticky, šlo podle něj o diktaturu. Začal čelit výhružkám a očerňování, ani v belgickém exilu už pro rodinu nebylo zcela bezpečno. Adoptované dcery proto raději poslal na internátní školu do USA.

Dostali tátu

Na americkou školu vzpomíná Anaïse jako na „luxusní vězení“, uznává ale, že ji skvěle připravila na další studium na Georgetown University ve Washingtonu. Zde se specializovala na rozvojová a africká studia, potom pracovala pro USAID a jiné rozvojové společnosti, navštívila řadu afrických zemí, kde hledala své kořeny. Do Rwandy a zemí východní Afriky ale nesměla, to jí rodiče zakázali. Výhružky vůči Paulovy se totiž stupňovaly. V roce 2019 se rodiče Anaïse svěřili, že už raději po setmění nepouští svůj bruselský dům. Tehdy se jim dcera smála, brzy ale poznala, že měli pravdu.

„31. srpna mi nejdřív volal bratr, ale já to nezvedla,“ vzpomíná Anaïse. „Tak zavolal znovu. Bylo asi 6 hodin ráno. Můj bratr Tresor, proč mě budí v 6 ráno v pondělí? Zvedla jsem poslední hovor a on řekl: Dostali tátu. A když řekl, že dostali tátu, hned jsem pochopila, co tím myslí.” Věděla totiž, že se její otec chystal letět do Saúdské Arábie, sama mu kupovala letenku. O další cestě se otec nešířil, měl na pozvání jistého biskupa přednášet v jedné africké zemi. 

Byla to ale léčka – biskup byl spolupracovníkem Kagameho režimu a soukromé letadlo, na které Rusesabagina v Dubaji nastoupil, mířilo do Kigali. „Když otevřeli dveře letadla, okamžitě vtrhli dovnitř vojáci. Chytili ho a násilím ho odvedli. Křičel: Rusesabagina je tady, Rusesabagina je tady! V naději, že ho alespoň jeden člověk, který pracoval na letišti nebo na ranveji, uslyší a všimne si, že je naživu. Mohli ho hned zabít, zabíjeli tak lidi. Ale jeho ušetřili. Chtěli z něj udělat odstrašující příklad pro zbytek rwandské komunity uvnitř i vně země, V těch třech dnech od 27. do 31. srpna byl můj otec v „bezpečném domě“, to jsou ve skutečnosti mučírny. Bili ho, dělali mi... Staly se mu tam hrozné věci.“ 

Kampaň

V oficiálních novinách byl Paul Rusesabagina obviněn z podpory terorismu, jeho rodině a nadaci nějakou dobu dlouho, než se na mezinárodní rovině podařilo ten narativ změnit. Průlom znamenala reportáž BBC, která ho představila jako politického vězně, stíhaného kvůli kritice režimu. Bezprostředně poté začala mezinárodní kampaň za jeho propuštění, v jejím čele stanuly právě jeho adoptované dcery – Carine a Anaïse. „Ty dva a půl roku mi změnily život,“ vypráví Anaïse. „Musela jsem úplně přestat pracovat, i moje sestra, věnovaly jsme se tomu dnem i nocí. Posílaly jsme e-maily všem, kdo nám mohli odpovědět. Všichni v naší rodině jsme byli neustále u počítače, posílali e-maily, snažili se domluvit schůzky s lidmi, kteří mohli mít nějaký vliv. Ale nejdůležitější bylo, že jsme věděli, že musíme zůstat jako rodina jednotní. Protože pokud bychom jako rodina nebyli jednotní a nepodporovali se navzájem, znamenalo by to, že Kagame vyhrál.“ Kampaň ale měla nepříjemné důsledky, rwandská vláda jim neváhala odposlouchávat telefony a nasadila na ně i špionážní software Paegasus.

Sestry ale neustávaly, lobovaly ve Washingtonu i Bruselu, měly kontakt na politiky, výbory OSN a přední nevládní organizace a nadace, vystavěly i právnický tým pod vedením Rayana Fayheeho. Velkou oporou byli americký velvyslanec Carssons. Nejemotivnější ale byla podpora běžných občanů: „Volali mi cizí lidé a vyjadřovali podporu, lidé nám posílali peníze. Pochopila jsem, že těch, kdo podporují zlo, je jen menšina, většina lidí naopak chce lepší svět.“ Rozhodující událostí byla návštěva amerického ministra zahraničí Blinkena ve Rwandě, tehdy i prezident Kagame pochopil, že věznění slavného Rusesabaginy mu škodí. Na doporučení diplomatů tedy Rusesabagina napsal žádost o prezidentskou milost. I tak ale musel ještě na propuštění čekat, požadavek Kagameho totiž zněl, že USA musí před propuštěním uznat rwandskou genocidu za zločin spáchaný výhradně ne Tutsiích. To bylo natolik v rozporu s Rusesabaginovým odkazem, že to rodina odmítla.

Táta je doma

Kampaň byla ale přesto korunována úspěchem, 24. března 2023 byl Paul Rusesabagina propuštěn. „Letěl do Kataru a z Kataru do San Antonia v Texasu. Tam je náš domov, ale i vojenská základna, která přijímá propuštěné rukojmí. Všichni jsme na něj čekali v místnosti, dveře byly otevřené a táta vešel. Když jsme uviděli jeho obličej, všichni jsme se rozplakali. Byly to slzy radosti, slzy úlevy. Všichni jsme ho objali. On neplakal. Místo toho každého z nás políbil na tvář a řekl: Táta je doma. Budeme v pořádku. A stal se zase tátou. Utěšoval nás, jako bychom to byli my, kdo se vracel domů, a ne on.“

Anaïse Kanimba si je vědoma, že ona a její rodiny měla štěstí a že diktátoři po celém světe drží ve svých žalářích množství politických vězňů, kteří také mají své nešťastné příbuzné. „Přijela jsem do Prahy na Fórum 2000 proto, abych pomohla ostatním rodinám,“ vysvětluje. „Tak jako pomáhali lidé nám, chci i já pomáhat dál a podělit se o svoji zkušenost. Když vidíš někde nespravedlnost, nesmíš stát stranou.“