The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anaïse Kanimba (* 1992)

• January 1, 1992 - born in Kigali

• April 1994 - both her parents became victims of the Rwandan genocide

• In 1994, Anaïse and her sister Carine were adopted by Paul and Tatiana Rusesabagina

• In 1996, Paul Rusesabagina fled to Belgium, followed two years later by his wife and young children

• Anaïse went to boarding school in the US, where she also studied humanitarian aid and African studies at Georgetown University in Washington

• In August 2020, Paul Rusesabagina was kidnapped by trickery, then imprisoned and tortured in Kigali

• Anaïse and Carine became the driving forces and faces of a massive international campaign for his release

• In March 2023, the campaign was crowned with success and Paul Rusesabagina was released

Pozor: Text v češtině následuje po tom anglickém.

She was seven years old and already living in exile in Belgium. Only then did Anaïse Kanimba learn the truth that her biological parents had both fallen victim to the Rwandan genocide, which she and her younger sister only miraculously escaped. She was then adopted by her aunt Tatiana and her famous husband, Paul Rusesabagina, known as the savior of hundreds of Tutsis and several moderate Hutus in the Rwandan hotel Mille Collines. But soon after the war, the family had to flee the country because they fell out of favor with the Tutsi president Paul Kagame, who rules the country as a dictator. And most importantly, that the end of the war in Rwanda did not mean the return of freedom and justice. Anaïse was able to see this in August 2020. At that time, her adoptive father, an ethnic Hutu, a well-known critic of Kagame’s government and a fighter for reconciliation between Rwandan ethnic groups, was lured onto a plane that hijacked him to Rwanda. He was tortured, interrogated and imprisoned. He was released after two and a half years. His daughters Anaïse and Carine became the driving forces and faces of the global campaign for his release.

Rwandan genocide

Kigali, the capital of Rwanda. This is where Anaïse was born, on January 1, 1992. She has no memories of her parents, Fidence and Thomas Kanimba. She has one photograph of her father, two of her mother. She only knows the events of April 1994, when the fanatical Hutu Interahamwe troops massacred hundreds of thousands of their Tutsi neighbors, from stories. She was just over two years old when she experienced them. “At that time, my aunt, Dorothée, was living with us. She was the one who told me what had happened. Riots broke out. The next day we decided to go to church, it was in a square near us, in another neighborhood. And no one knew if they were killing Tutsis or Hutus. Because we all lived together when the genocide happened, it happened during the civil war. People sometimes forget that. All the neighbors and our family went to that square, Hutus and Tutsis together, and the soldiers told us to line up. We lined up and thought they were going to take us somewhere to hide. Instead, they started shooting people who were Tutsis. Everyone was running. And while we were running, they shot my father, who was murdered that day. Me, my mom, my sister, and my aunt went back to our neighbors’ house. Our Hutu neighbors were okay. Because we all lived together, they tried to protect us. When they heard a group of people approaching us, they hid us. For the next three weeks we lived in hiding with our aunt, sister and mother.”

Despite the neighbors’ dedication, the gunmen later took the girls and their mother away, but the mother managed to claim, citing the shape of her youngest daughter’s nose, that she was not Tutsi, but Hutu. “The ethnic division is completely arbitrary, it was introduced by the Belgian colonizers,” explains Anaïse. “It is partly based on physical features, partly on social status at the time.” Unfortunately, the fictional categories became a sad reality in Rwanda. When the gunmen later came to get their mother again, she did not return. She probably ended up in one of the nearby mass graves. The little sisters (Carine was an infant) were left to fend for themselves. Their aunt left Kigali with them, and eventually found refuge in one of the refugee camps under the control of soldiers, who informed their uncle Paul about them.

Paul Rusesabagina

Paul Rusesabagina was a Hutu, but above all a man of justice. As the manager of a hotel abandoned by its European clientele, he provided refuge to hundreds of Tutsi refugees and their moderate Hutu neighbors, who were also facing persecution. He bribed Interahamwe militia commanders with hotel supplies, kept in touch with the outside world, risked his life. He saved nearly two thousand lives and helped to break down the one-sided assessment of the Rwandan conflict with his stance that put humanity above ethnicity. “When you see injustice, act like Rusesabagina.” This phrase has become proverbial in Rwanda.

As soon as the war ended with the victory of the Tutsi rebels led by Paul Kagame, Rusesabagina went to a camp for his two nieces. They lived together in Kigali for a while, and Anaïse has her first memories of the local kindergarten. But Kagame soon turned out to be a dictator who set out to eliminate influential Hutus – including Rusesabagina. He had a valid passport and a Belgian visa, so he fled to Brussels in time. After two years, his wife Tatiana followed him there with two adopted daughters and her own son Tresor. “She raised us as triplets, she even breastfed Carine,” Anaïse recalls. “She lost almost all her relatives during the genocide, including her own mother.”

Brussels

In Brussels, the family had to live modestly. Paul worked as a taxi driver, and instead of a large house, they lived in an apartment. They bought the house a few years later, when their father had achieved business success – it is still the place where the family meets today. What remained was Paul’s emphasis on his children’s education. “That’s why he enrolled us in the Collège Saint-Michel in Brussels, which was a Jesuit school. We were one of the few black students there,” Anaïse recalls of the school, where she was “looked at a little differently.” But overall, the school had a positive impact on her. “It was the school that helped my parents find the courage and strength to tell us the truth about our biological parents. They said it was better for us to know the truth sooner rather than later. Can you imagine how hard it was for Tatiana to tell me that she wasn’t my mother? To tell me that the man who was my father was her brother who had died? Talking about it with the children was very difficult. But that Jesuit school helped them a lot.”

Despite all these difficulties, they were protected as children. They knew they were immigrants. When they returned home from school, they were “back in Rwanda.” They spoke their own language, even though it was difficult for the younger siblings because of their language skills. They loved their native country, even though its government continued to harm them. When the film Hotel Rwanda, based on Paul’s story, was released in 2004, he became a celebrity. He founded a foundation to help Rwandan orphans and began to speak publicly. He was critical of the current regime in his native country, which he called a dictatorship. He began to face threats and slander, and even in exile in Belgium, the family was no longer completely safe. He therefore preferred to send his adopted daughters to boarding school in the USA.

They got dad

Anaïse remembers the American school as a “luxury prison”, but she admits that it prepared her well for further studies at Georgetown University in Washington. There she specialized in development and African studies, then worked for USAID and other development companies, and visited a number of African countries, where she searched for her roots. However, she was not allowed to go to Rwanda and East African countries, as her parents forbade her. The threats against Paula were escalating. In 2019, Anaïse’s parents confided that they preferred not to leave their Brussels house after dark. At the time, her daughter laughed at them, but she soon realized that they were right.

“On August 31st, my brother called me first, but I didn’t answer,” Anaïse recalls. “So he called again. It was about six in the morning. My brother Tresor, why is he waking me up at six in the morning on a Monday? I picked up the last call and he said, ‘They got dad.’ And when he said they got dad, I immediately understood what he meant.” She knew that her father was going to fly to Saudi Arabia, she bought him a ticket herself. Her father didn’t say much about his next trip, but he was invited by a bishop to give a lecture in an African country.

It turned to be a trap – the bishop was a collaborator of the Kagame regime and the private plane that Rusesabagina boarded in Dubai was bound for Kigali. “When they opened the plane door, soldiers immediately burst in. They grabbed him and forcibly took him away. He was shouting: ‘Rusesabagina is here, Rusesabagina is here!’ In the hope that at least one person working at the airport or on the tarmac would hear him and notice that he was alive. They could have killed him right away, they killed people like that. But they spared him. They wanted to make a deterrent example of him to the rest of the Rwandan community inside and outside the country. During those three days from August 27 to 31, my father was in a ‘safe house’, which is actually a torture chamber. They beat him, they did things to him… Terrible things happened to him there.”

Campaign

Paul Rusesabagina was accused of supporting terrorism in the official newspaper, and it took a long time for his family and foundation to change the narrative internationally. The breakthrough came with a BBC report that presented him as a political prisoner, prosecuted for criticizing the regime. An international campaign for his release immediately began, led by his adopted daughters, Carine and Anaïse. “Those two and a half years changed my life,” says Anaïse. “I had to stop going to work completely, and so did my sister, we worked on it day and night. We sent emails to everyone who could answer us. Everyone in our family was constantly on the computer, sending emails, trying to arrange meetings with people who could have some influence. But the most important thing was that we knew that we had to stay united as a family. Because if we were not united as a family and did not support each other, it would mean that Kagame had won.” But the campaign had unpleasant consequences; the Rwandan government did not hesitate to wiretap their phones and even deployed the Paegasus spyware on them.

Nevertheless, the sisters did not give up, they lobbied in Washington and Brussels, they had contact with politicians, UN committees and leading NGOs and foundations, they also built a legal team led by Ryan Fayhee. The American ambassador Carssons was a great support. But the most emotional was the support of ordinary citizens: “Strangers called me and expressed their support, people sent us money. I understood that those who support evil are only a minority, most people, on the contrary, want a better world.” The decisive event was the visit of US Secretary of State Blinken to Rwanda, at which time even President Kagame understood that the imprisonment of the famous Rusesabagina was harmful to him. On the recommendation of diplomats, Rusesabagina wrote a request for a presidential pardon. But even so, he still had to wait for his release, because Kagame’s demand was that the US must recognize the Rwandan genocide as a crime committed exclusively against the Tutsi before he could be released. This was so contrary to Rusesabagina’s legacy that the family refused.

Dad is home

The campaign was nevertheless crowned with success, and on March 24, 2023, Paul Rusesabagina was released. “He flew to Qatar and from Qatar to San Antonio, Texas. That is our home, but also the military base that receives released hostages. We were all waiting for him in the room, the door was open, and dad walked in. When we saw his face, we all cried. They were tears of joy, tears of relief. We all hugged him. He didn’t cry. Instead, he kissed each of us on the cheek and said, ‘Dad is home. We’re going to be okay.’ And he became dad again. He comforted us as if we were the ones coming home, not him.”

Anaïse Kanimba is aware that she and her family have been lucky, and that dictators around the world hold in their prisons a large number of political prisoners who also have their unfortunate relatives. “I came to Prague for Forum 2000 to help other families,” she explains. “Just as people helped us, I want to continue helping and share my experience. When you see injustice somewhere, you can’t stand aside.”

------------------------------------------------

Bylo jí sedm let a žila již v belgickém exilu. Až tehdy se Anaïse Kanimba dozvěděla pravdu o tom, že její biologičtí rodiče oba padli za oběť rwandské genocidě, které ona s mladší sestrou jen zázrakem unikly. Že ji potom adoptovala teta Tatiana a její slavný manžel, Paul Rusesabagina, známý jako zachránce stovek Tutsiů i několika umírněných Hutuů v budově rwandského Hotelu des Mille Collines. Že ale brzy po válce musela rodina ze země uprchnout, protože upadli v nemilost tutsijského prezidenta Paula Kagameho, který v zemi vládne jako diktátor. A hlavně že konec války ve Rwandě neznamenal návrat svobody a práva. O tom se mohla Anaïse přesvědčit v srpnu 2020. Tehdy byl její adoptivní otec, etnický Hutu, známý kritik Kagameho vlády a bojovník za smíření mezi rwandskými etniky, vylákán do letadla, které ho uneslo do Rwandy. Čekalo ho mučení, výslechy a vězení. Na svobodu se dostal až po dvou a půl letech. Jeho dcery Anaïse a Carine se staly hybatelkami a tvářemi světové kampaně za jeho propuštění.

Rwandská genocida

Kigali, hlavní město Rwandy. Tady přišla Anaïse na svět, bylo to 1. ledna 1992. Na své rodiče, Fidence a Thomase Kanimbovy, nemá žádné vzpomínky. Po otci se jí dochovala jedna fotografie, po matce dvě. Události z dubna 1994, kdy zfanatizované hutuské jednotky Interahamwe zmasakrovaly stovky tisíc svých tutsijských sousedů, zná jen z vyprávění. Když je prožívala, bylo jí jen něco málo přes dva roky. „V té době s námi bydlela moje teta, Dorothée. Byla to ona, kdo mi řekl, co se stalo. Vypukly nepokoje. Druhý den jsme se rozhodli jít do kostela, byl poblíž nás na náměstí, v jiné čtvrti. A nikdo nevěděl, jestli zabíjejí Tutsie, nebo Hutuy. Protože jsme všichni žili společně, když došlo ke genocidě, ta se odehrála během občanské války. Lidé na to někdy zapomínají. Všichni sousedé a naše rodina jsme šli na to náměstí, Hutuové a Tutsiové společně, a vojáci nám řekli, abychom se seřadili. Seřadili jsme se a mysleli jsme si, že nás odvezou někam do úkrytu. Místo toho začali střílet lidi, kteří byli Tutsiové. Všichni utíkali. A při útěku zasáhli mého otce, ten den ho zavraždili. Já, moje máma, sestra a teta jsme se vrátili do domu našich sousedů. Naši hutuští sousedé byli v pořádku. Protože jsme žili všichni společně, snažili se nás chránit. Když se doslechli, že se k nám blíží skupina lidí, schovali nás. Následující tři týdny jsme žily v úkrytu s tetou, sestrou a mámou.“ 

Navzdory obětavosti sousedů ale ozbrojenci později dívky i s matkou odvedli, tehdy se ale matce podařilo s odkazem na tvar nosu své nejmladší dcery tvrdit, že vlastně nepatří k Tutsiům, ale k Hutuům. „To etnické rozdělení je zcela arbitrární, zavedli ho belgičtí kolonizátoři,“ vysvětluje Anaïse. „Částečně vychází z fyzických rysů, částečně z tehdejšího sociálního postavení.“ Smyšlené kategorie se ale ve Rwandě bohužel staly smutnou realitou. Když si později ozbrojenci přišli znovu pro matku, už se nevrátila. Pravděpodobně skončila v jednom z blízkých masových hrobů. Malé sestry (Carine byla kojenec) zůstaly odkázány samy na sebe a svoji tetu. Ta s nimi opustila Kigali a nakonec našly útočiště v jednom z uprchlických táborů pod kontrolou vojáků, kteří o nich informovali jejich strýce Paula.

Paul Rusesabagina

Paul Rusesabagina byl Hutu, ale především spravedlivý člověk. Jako manažer hotelu, který opustila evropská klientela, poskytl útočiště stovkám tutsijských uprchlíků i jejich umírněným hutuským sousedům, kteří také čelili pronásledování. Z hotelových zásob uplácel velitele milic Interahamwe, byl ve spojení s vnějším světem, riskoval život. Zachránil bezmála dva tisíce lidí a pomohl nabourat černobílé hodnocení rwandského konfliktu svým postojem, který nadřazuje lidskost etnické příslušnosti. „Když vidíš nespravedlnost, chovej se jako Rusesabagina.“ Tato věta se stala ve Rwandě příslovečnou.

Jakmile válka skončila vítězstvím tutsijských rebelů pod vedením Paula Kagameho, vydal se Rusesabagina do tábora pro své dvě neteře. Nějakou dobu spolu žili v Kigali, na místní mateřskou školku má Anaïse své první vzpomínky. Z Kagameho se ale brzy vyklubal diktátor, který si vzal za cíl zlikvidovat vlivné Hutuy – včetně Rusesabaginy. Ten měl platný pas i belgické vízum, a proto včas utekl do Bruselu. Tam ho po dvou letech následovala manželka Tatiana s dvěma adoptovanými dcerami a vlastním synem Tresorem. „Vychovávala nás jako trojčata, Carine dokonce kojila,“ vzpomíná na ni Anaïse. „Během genocidy přišla skoro o všechny příbuzné včetně vlastní matky.“

Brusel

V Bruselu se rodina musela uskrovnit. Paul pracoval jako taxikář, místo velkého domu se tísnili v bytě. Dům koupili po pár letech, když otec zaznamenal podnikatelské úspěchy – dodnes je místem, kde se rodina schází. Co zůstávalo, byl Paulův důraz na vzdělání svých dětí. „Proto nás zapsal do školy Collège Saint-Michel v Bruselu, což byla jezuitská škola. Byli jsme tam jedni z mála černošských studentů,“ vzpomíná Anaïse na školu, kde se na ni přeci jen „dívali trochu jinak“. Ale celkově na ni měla škola pozitivní dopad. „Byla to škola, kdo pomohl mým rodičům najít odvahu a sílu říct nám pravdu o našich biologických rodičích. Řekli, že je pro nás lepší znát pravdu dříve než později. Umíte si představit, jak těžké bylo pro Tatianu mi říct, že není moje matka? Říct mi, že muž, který je mým otcem, je její bratr, který zemřel? Mluvit o tom s dětmi bylo velmi těžké. Ale ta jezuitská škola jim velmi pomohla.“ 

Navzdory všem těm obtížím byli ale jako děti chráněni. Věděli, že jsou imigranti. Když se ze školy vrátili domů, byli „zpátky ve Rwandě“. Mluvili svým jazykem, i když to pro mladší sourozence kvůli jazykové zásobě bylo těžké. Svoji rodnou zemi milovali, i když její vláda jim nepřestávala škodit. Když v roce 2004 šel do kin film Hotel Rwanda, natočený podle Paulova příběhu, stala se z něj celebrita. Založil nadaci na pomoc rwandským sirotkům a začal veřejně vystupovat. Vůči stávajícímu režimu ve své rodné zemi se vyjadřoval kriticky, šlo podle něj o diktaturu. Začal čelit výhrůžkám a očerňování, ani v belgickém exilu už pro rodinu nebylo zcela bezpečno. Adoptované dcery proto raději poslal na internátní školu do USA.

Dostali tátu

Na americkou školu vzpomíná Anaïse jako na „luxusní vězení“, uznává ale, že ji skvěle připravila na další studium na Georgetown University ve Washingtonu. Zde se specializovala na rozvojová a africká studia, potom pracovala pro USAID a jiné rozvojové společnosti, navštívila řadu afrických zemí, kde hledala své kořeny. Do Rwandy a zemí východní Afriky ale nesměla, to jí rodiče zakázali. Výhrůžky vůči Paulovi se totiž stupňovaly. V roce 2019 se rodiče Anaïse svěřili, že už raději po setmění neopouští svůj bruselský dům. Tehdy se jim dcera smála, brzy ale poznala, že měli pravdu.

„31. srpna mi nejdřív volal bratr, ale já to nezvedla,“ vzpomíná Anaïse. „Tak zavolal znovu. Bylo asi šest hodin ráno. Můj bratr Tresor – proč mě budí v šest ráno v pondělí? Zvedla jsem poslední hovor a on řekl: ‘Dostali tátu.’ A když řekl, že dostali tátu, hned jsem pochopila, co tím myslí.” Věděla totiž, že se její otec chystal letět do Saúdské Arábie, sama mu kupovala letenku. O další cestě se otec nešířil, měl na pozvání jistého biskupa přednášet v jedné africké zemi. 

Byla to ale léčka – biskup byl spolupracovníkem Kagameho režimu a soukromé letadlo, na které Rusesabagina v Dubaji nastoupil, mířilo do Kigali. „Když otevřeli dveře letadla, okamžitě vtrhli dovnitř vojáci. Chytili ho a násilím ho odvedli. Křičel: ‘Rusesabagina je tady, Rusesabagina je tady!’ V naději, že ho alespoň jeden člověk, který pracoval na letišti nebo na ranveji, uslyší a všimne si, že je naživu. Mohli ho hned zabít, zabíjeli tak lidi. Ale jeho ušetřili. Chtěli z něj udělat odstrašující příklad pro zbytek rwandské komunity uvnitř i vně země. V těch třech dnech, od 27. do 31. srpna, byl můj otec v ‘bezpečném domě’, to jsou ve skutečnosti mučírny. Bili ho, dělali mu... Staly se mu tam hrozné věci.“ 

Kampaň

V oficiálních novinách byl Paul Rusesabagina obviněn z podpory terorismu, jeho rodině a nadaci trvalo dlouho, než se na mezinárodní rovině podařilo ten narativ změnit. Průlom znamenala reportáž BBC, která ho představila jako politického vězně, stíhaného kvůli kritice režimu. Bezprostředně poté začala mezinárodní kampaň za jeho propuštění, v jejím čele stanuly právě jeho adoptované dcery – Carine a Anaïse. „Ty dva a půl roku mi změnily život,“ vypráví Anaïse. „Musela jsem úplně přestat pracovat, i moje sestra, věnovaly jsme se tomu dnem i nocí. Posílaly jsme e-maily všem, kdo nám mohl odpovědět. Všichni v naší rodině jsme byli neustále u počítače, posílali e-maily, snažili se domluvit schůzky s lidmi, kteří mohli mít nějaký vliv. Ale nejdůležitější bylo, že jsme věděli, že musíme zůstat jako rodina jednotní. Protože pokud bychom jako rodina nebyli jednotní a nepodporovali se navzájem, znamenalo by to, že Kagame vyhrál.“ Kampaň ale měla nepříjemné důsledky, rwandská vláda jim neváhala odposlouchávat telefony a nasadila na ně i špionážní software Paegasus.

Sestry ale neustávaly, lobovaly ve Washingtonu i Bruselu, měly kontakt na politiky, výbory OSN a přední nevládní organizace a nadace, daly dohromady i právnický tým pod vedením Rayana Fayheeho. Velkou oporou byl americký velvyslanec Carssons. Nejemotivnější ale byla podpora běžných občanů: „Volali mi cizí lidé a vyjadřovali podporu, lidé nám posílali peníze. Pochopila jsem, že těch, kdo podporují zlo, je jen menšina, většina lidí naopak chce lepší svět.“ Rozhodující událostí byla návštěva amerického ministra zahraničí Blinkena ve Rwandě, tehdy i prezident Kagame pochopil, že věznění slavného Rusesabaginy mu škodí. Na doporučení diplomatů tedy Rusesabagina napsal žádost o prezidentskou milost. I tak ale musel ještě na propuštění čekat, požadavek Kagameho totiž zněl, že USA musí před propuštěním uznat rwandskou genocidu za zločin spáchaný výhradně na Tutsiích. To bylo natolik v rozporu s Rusesabaginovým odkazem, že to rodina odmítla.

Táta je doma

Kampaň byla ale přesto korunována úspěchem, 24. března 2023 byl Paul Rusesabagina propuštěn. „Letěl do Kataru a z Kataru do San Antonia v Texasu. Tam je náš domov, ale i vojenská základna, která přijímá propuštěné rukojmí. Všichni jsme na něj čekali v místnosti, dveře byly otevřené a táta vešel. Když jsme uviděli jeho obličej, všichni jsme se rozplakali. Byly to slzy radosti, slzy úlevy. Všichni jsme ho objali. On neplakal. Místo toho každého z nás políbil na tvář a řekl: ‘Táta je doma. Budeme v pořádku.’ A stal se zase tátou. Utěšoval nás, jako bychom to byli my, kdo se vracel domů, a ne on.“

Anaïse Kanimba si je vědoma, že ona a její rodina měli štěstí a že diktátoři po celém světě drží ve svých žalářích množství politických vězňů, kteří také mají své nešťastné příbuzné. „Přijela jsem do Prahy na Forum 2000 proto, abych pomohla ostatním rodinám,“ vysvětluje. „Tak jako pomáhali lidé nám, chci i já pomáhat dál a podělit se o svoji zkušenost. Když vidíš někde nespravedlnost, nesmíš stát stranou.“