Milan Horáček

* 1946

  • „Frankfurt a okolí se svými satelitními městy má plus minus tři miliony obyvatel. Svého času, když jsem dělal jednatele naší exilové skupiny Cesty 68, jsem měl 800 živých adres, což byly většinou rodinné adresy. Byla tam i spousta jedinců, ale ten záběr byl daleko širší než 800 lidí. Každý měsíc jsme pořádali sešlosti, bály a tak dále. Tím pádem, právě proto, že jsme ty akce pořádali v katolické společenské místnosti, nedaleko od jedné z nejvyhlášenějších českých hospod, které dobře vařily, to byla určitá centra [exilového společenského života]. Dávali se v nich dohromady lidi z širokého okruhu. Od křesťanů, katolíků i evangelíků přes Židy až po sociální demokraty. Já byl už od poloviny sedmdesátých let výjimkou v tom, že jsem byl v širší diskusi s těmi ne tradičními, stranicky orientovanými politiky, ale s těmi orientovanými ekologicky a lidskoprávně. Spolupracoval jsem s Amnesty International, nejen ve vztahu k Československu. A v knihkupectví Dialog, které jsme založili s Vaškem Horou, jsme měli exilovou literaturu a samizdaty z celého východního bloku. Můj přístup byl na jedné straně vysoce individualistický, byl jsem výjimka, dlouhá léta jediný český emigrant v Západním Německu, který byl ve straně Zelených. Snažil jsem se spolupracovat s co nejširším spektrem.“

  • „My jsme okamžitě objednali letadlo a letěli jsme z Bonnu do Berlína. Celou noc jsme probděli, vůbec jsme nespali a byli jsme na tom Kurfürstendamm, kde byly desetitisíce Berlíňanů. Člověk vždycky ani nerozeznal, jestli jsou ze Západu, nebo z Východu. Ti, co tam byli dlouho do noci, nebyli nějak fajnově oblečení, a hlavně slavili. Mluvili spolu a tak dále. A my jsme tenkrát hned šli poloilegálně do Východního Berlína, kde já jsem sice už jednou byl, ale byl jsem tam na ulici zatčený a odsunutý do Západního Berlína.“

  • „Třeba ten klučina, který tenkrát jel s tou Ulrike Ackermann, která ještě žije, protože byla tenkrát mladší. Není v mém věku, je o něco mladší. Ti to dělali z přesvědčení, že to je potřeba. Rozumní lidi věděli, že jedou… Museli jsme je učit, jak to rozšroubovat, vytáhnout a zase to skrýt. Normálně na těch hranicích [pohraničníci] nebyli schopni rozebrat celé campingové zařízení VW busu.“ – „Kdo to tady přebíral? Měli nějakou spojku?“ – „To bylo samozřejmě víc lidí. Ona [Ulrike Ackermann] tady byla už rok předtím s jiným partnerem. Tenkrát nebyli chyceni. Oni [Státní bezpečnost] to už zřejmě měli obšlápnuté, ale možná chtěli zjistit víc. Ta jízda, která potom byla zabavená, když byli tady zatčeni v tom roce 1978, tam dělali malou vykládku v Plzni. Což oni při výsleších nezjistili. Mluvili jenom o té konečné, když se setkali s člověkem na Václavském náměstí, který měl v ruce jablko jako znamení. Věděli, jak ho mají oslovit, to bylo domluvené heslo. A pak šlo o to, že oni mu předali rukoudáním lístek, kde to je deponované. Už jeli k hranici, z Prahy ven, a pak je zatkli, když on šel pro ty věci. Ale nehrálo by to roli, protože jsme zjistili, že ten člověk byl nastrčený.“ – „Byl to agent.“ – „Nebyl. Byl vydíraný. Jak já doteď vím, byl to sice koncentráčník, ale dělal potom různé kejkle, nějakou šmelinu.“

  • „Naše první auto, které jsme předělávali [pro pašování literatury], kde jsme měli převařené části šasi a tak... Měli jsme v něm tajné, přizpůsobené vstupy, kam jsme mohli ukrýt jeden nebo dva velké kufry materiálů, které jsme vozili sem. V roce 1978 byla mnou vypravená dvojice [kurýrů] zatčena a až po měsíci propuštěna. Intervenovalo za ně mnoho lidí, počínaje Heinrichem Böllem až po Willyho Brandta. Měli jsme to do určité míry pojištěné. Teď na tom pracuju s lidmi z ÚSTR. My jsme přebudovávali těch aut několik. Pak jsme dopravovali na různé adresy do Československa Listy, Svědectví, věci od Škvoreckého, z nakladatelství Index. Ale jednoho krásného dne jsme zjistili, že to auto, které bylo chyceno, přebíral bývalý vězeň koncentračního tábora, který uměl trochu německy, ale byl zlomený, otočený Státní bezpečností. My jsme později stále víc rozvíjeli tu spolupráci jiným způsobem. Já konkrétně jsem byl v kontaktu s lidmi s diplomatickým pasem, například poslanci, kteří do Československa jezdili a setkávali se s těmi lidmi, počínaje Václavem Havlem a dalšími. A věci, které vozili, měly nějakou váhu. Potom byly už i jiné možnosti, jak ty věci zprostředkovávat. Paralelně jsme jezdili i dvakrát za léto, na začátku a na konci, do Jugoslávie, kde jsme rozdávali velké množství těch materiálů dovolenkářům.“

  • „My jsme měli takovou legendu, že tam jedeme jenom na jednu noc. Měli jsme kartáček na zuby, normální oblečení a peníze. Že jedeme nakoupit víno na nějakou svatbu. Což bylo svým způsobem pravdivé. On [kamarád František] byl z takové velké rodiny, z pěti dětí, měli tam příbuzenstvo. Tak že tam jedeme nakupovat k nějakým jeho známým. A napřed že půjdeme na hřbitov. Jako že někdo z těch jeho známých umřel. A že potom tam přečkáme do noci. Vysvětloval mi, že jsou tam zčásti lidi, kteří donáší. To oni věděli, kdo je možná fízl. Tak jsme potom v noci vyrazili k hranici. V té poslední části jsme byli připraveni na to – měli jsme dvojité kalhoty a přes to tepláky –, abychom se mohli plazit. Snažili jsme se plazit proti tomu horizontu. Pak mi u těch jedněch vrátek pomáhal, kam si mám stoupnout a jak se mám přehoupnout. A pak jsme utíkali. Nepřelézali jsme troje dráty, ale jenom dvoje. Protože jsme byli skoro u té roty, která už byla v tom hraničním pásmu za hraniční čárou. To jediné, co mi nevysvětlil správně nebo mě na to nepřipravil, že... – utíkal, utíkal a já jsem mu nestačil. Říkal, že poté, co jsme překonali dráty, musíme utíkat několik kilometrů do rakouského vnitrozemí, protože jsme nevěděli, jestli jsme zkratem slaboproudu nespustili nějaký alarm. A že kdyby za námi poslali psovody se psy, vytáhnou nás i několik kilometrů z rakouského území. Že se tak prý už stalo. Oni samozřejmě za to pak dostávali zlaté hodinky, opušťáky a podobně, když chytili nějakého polského chudáka nebo 'Dederóna'. Protože Češi už nějak v tom roce 1966/1967, kdy on tam sloužil, tolik neutíkali.“

  • “One time I was assigned to work with a certain truck driver, and my work also included loading the cargo. He told me: ‘Now, we’ll place these four or five bags on the edge, but we will not fold them one over another.’ Then he drove through one bend in the road more aggressively than usual, and these bags slid from the truck down to the ditch. In the rear mirror I could see that some villager ran there from his house with a wheelbarrow, and he started loading the bags onto it right away. We received some hen or duck in return for it, or some home made jams with some pork meat or something like that. The driver himself was usually taking money for it. Everything like that was a part of it – you saw and perceived that there was a double way of living. There is the life which you present in the public, and which the socialist republic declares, and then there is the reality. Those everyday small and big lies, deceit and hypocrisy were even more augmented by straight corruption.”

  • “The political development was too conservative for us. We were thus looking for a way – perhaps to establish some new, different party, which would be perhaps on the left from the social democracy or in a different relationship with the already established parties. A party which would have nothing to do with DKP – who were the East Germany-Moscow-oriented communists at that time – nor with the Left, which was ideologically restricted in a way: in a Marxist way, in a Marxist-Leninist, Maoist, or Trockist way. That was all sectarian in a way. What we were after was to deal with problems of late capitalism which had certain dimensions of a social market economy. But it was only partly social while it was strongly market-oriented. Deep problems began to ensue. Problems with the way people were treated –the workforce, gastarbeiters, and so on, and then how everything else was treated: the environment, the sources of our being.”

  • “I experienced the D-Day, November 17th, in some meeting of the Green Party, where I was actually glued to the phone all the time – I remember this precisely – with Zdeněk Mlynář in Vienna, and with Jiří Pelikán in Rome, and with some people who were available here in Prague. But I didn’t speak with Václav Havel or Dienstbier, because they were gone all the time, traveling somewhere. There were no mobile phones at that time. When I called Havel’s apartment some other time – when they had their phone connected and maybe even monitored – Ivan Havel would usually pick up the phone. They already lived on the Vltava embankment at that time. I would always ask him if Vašek was at home, and he would reply that he would go and check. That was such a custom. Havel allegedly always fussed that I was keeping him from his work, but he would come to the phone anyway. I asked him the usual things, how he was doing and what was going on. He would then talk to me about something for an hour. I would then phone the content of what he had told me to various people all over the world. I now meet with Ivan from time to time and we remember various things. And this is one thing that we like to remember, became in spite of all this, they were somehow separated from that world.”

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 10.11.2015

    (audio)
    duration: 04:21:57
    media recorded in project Stories of 20th Century
  • 2

    Praha, 18.10.2021

    (audio)
    duration: 01:57:59
    media recorded in project Stories of the 20th Century TV
  • 3

    Praha, 16.11.2021

    (audio)
    duration: 02:01:03
    media recorded in project Stories of the 20th Century TV
  • 4

    Praha, 18.01.2022

    (audio)
    duration: 01:53:53
    media recorded in project Stories of the 20th Century TV
  • 5

    Praha, 01.02.2022

    (audio)
    duration: 02:00:34
    media recorded in project Stories of the 20th Century TV
Full recordings are available only for logged users.

The pinnacle was at the beginning

Milan Horáček
Milan Horáček
photo: Archiv pamětníka

  Milan Horáček was born October 30, 1946 in Velké Losiny near Šumperk. His father came from Moravia and his mother was a German, but she was allowed to stay in Czechoslovakia after the end of the war. They spoke Czech at home, but in spite of this little Milan still experienced ever-present anti-German sentiments. He learnt the electrical fitter’s trade. Already while he was a young man he criticized the communist regime and the closed country borders. As a politically unreliable he was assigned to work in the road construction squad, the former Auxiliary Technical Battalions, in place of his compulsory military service. In 1967 he was accused of staging a revolt that was motivated by shortage of proper food, and he spent several weeks in solitary confinement. After the Soviet invasion in August 1968 Milan and his friend František decided to escape to West Germany, where his mother and his two sisters had already emigrated earlier. Both of them worked in a factory for upholstered furniture there for some time, and then they moved to Frankfurt to start a better job. Milan Horáček became involved in exile work there, and he was publishing the German version of Pelikan’s Listy. At the end of the 1970s he was present at the formation of the German Green Party, he was elected to the Frankfurt municipal council for this party in 1981, and two years later he became a deputy in the Bundestag. In January 1990 he accompanied Václav Havel on his first presidential trip abroad to Germany. He was a member of Havel’s broader advisory team. He established the Prague office of the Heinrich Böll Foundation and he was its leader for many years, and he also contributed to the development and policy of the Czech Green Party. In 2004-2009 he was a deputy in the European Parliament elected for the German Green Party. He lives in Prague and in Germany.